Tady se smáli, nakupovali. Tudy pospíchali. Vyvražděné lublinské Židy připomíná stometrový mural
Židé tvořili před druhou světovou vlákou třetinu obyvatel polského Lublinu. Jejich život se soustředil hlavně v židovské čtvrti, která vyrostla v podhradí, v sousedství Starého města. Do dnešních dní ale z této zhruba 700 let dlouhé historie přežily jen fragmenty. Židovskou čtvrť totiž nacisté mezi lety 1939 až 1943 zlikvidovali. Od roku 2016 ji ale připomíná sto metrů dlouhá nástěnná malba.
„Mural je samozřejmě namalovaný, ale je založený na archivních fotografiích, na kterých se dochoval obraz každodenního života v lublinské židovské čtvrti,“ vypráví Monika Tarajková z Centra Brama Grodzka – Divadlo NN v Lublinu.
„Předlohou byla velmi zajímavá kolekce fotografií Stefana Kiełsznika z 30. let minulého století. Snímky dům po domu zachycovaly ulice Lubartowska, Kowalska a Nowa,“ pokračuje.
„Dlouho jsme nevěděli, proč někdo takovou sérii vyrobil. Ale nakonec se díky bádání přišlo na to, že to bylo výsledkem zadání radnice města. Ta chtěla v meziválečné době v židovské čtvrti dát do pořádku vývěsní štíty a nápisy na domech.“
Takto vzniklá dokumentace je dnes podle Tarajkové nedocenitelným zdrojem informací.
„Kromě toho, že vidíme v ulicích stát jen cihlové domy, je patrné, že komunita fungovala v několika jazycích. Nápisy jsou v polštině, němčině i jidiš. A některé vývěsky na sobě mají jenom obrázky, protože před druhou světovou válkou byla ještě část společnosti negramotná,“ popisuje.
Byla jednou jedna ulice
Nástěnná malba, kterou navrhl Jacek Rudzki, je černobílá a působí, jako bychom stáli na jedné straně ulice a pozorovali život na té druhé.
Jsou tu obchody a dílny, které mají nad okny a vstupy vývěsní štíty. Prodejna potravin, kosmetiky, cukrátek, přikrývek, domácího textilu a peří. Štít s hebrejsky vyvedeným nápisem Obuvnictví, jak soudím podle obrázku boty pod nápisem.
U některých výloh postávají hloučky lidí. Jsou tu ale taky ti, kteří po dlážděné ulici někam pospíchají. Muži v pláštích a s klobouky, otec vedoucí holčičku za ruku, stařec o holi, kluk s kárkou. Hezky upravené ženy s módními kloboučky nebo krátce střiženými rozpuštěnými vlasy.
Ve skutečnosti taková ulice v Lublinu už více než 80 let neexistuje. Místo toho stojíme na břehu řeky Czechówki a pod úrovní velmi rušné silnice.
„Svaté město zničené do základů“
Součástí sto metrů dlouhého streetartového díla je i plán ulic židovské čtvrti Lublinu a báseň zdejšího rodáka, poety Jakuba Glatsztejna nazvaná Lubline, mé svaté město:
„Kdo tě pozvedne a znovu vybuduje, mé svaté město, zničené až do základů. Jeden děsivý náhrobku. Střešní tašky se přebíjejí, střechy pokládají. Starý, ošklivý svět se opravuje. Dává do pořádku. Ale moje svaté město, město mého světa už nikdo neobnoví,“ smutní poslední verš, zatímco první vzpomíná na vůni pečeného žitného chleba, sleďů a nakládaných okurek.
Glatsztejn báseň napsal po druhé světové válce, která znamenala pro lublinskou židovskou čtvrť zkázu.
Před válkou žilo v celém Lublinu okolo 42 tisíc Židů. Po jeho obsazení Němci v roce 1939 počet židovských obyvatel ještě vzrostl o tisíce dalších lidí internovaných do vytvořených ghett.
Podle Centra Brama Grodzka – divadlo NN je těžké určit, kolik lublinských Židů válku a holocaust přežilo. Po osvobození města v srpnu 1944 jich v něm žilo pouhých 300, z toho jen 15 obývalo Lublin i před rokem 1939.
Související
-
V Lublinu koupíte cebularz na každém rohu, ten jejich je prý nejlepší. Uchovává židovskou tradici
Před rokem 1939 tvořili židé více než třetinu obyvatel polského Lublinu. Druhá světová válka tradice přervala, ale zcela nevymazala. Přežívá například v podobě cebularze.
-
V dominikánském klášteře v Lublinu začaly dějiny sjednocení. Unii rozbila katolická protireformace
Myšlenkou evropské integrace se zabývali mnozí státníci a mezi nimi i diktátoři. Málokde ji ale dokázali uskutečnit ve prospěch lidí žijících na společném území.
