Stát se hudebníkem ve zralém věku byl v době baroka punk, říká o Myslivečkovi dirigent Luks

Učil jste Vojtěcha Dyka dirigovat, nebo to od vás odkoukal?

Tohle jsem Vojtu moc učit nemusel. Sledoval mě, když jsem zkoušel s orchestrem a asi některá gesta i situace, které mohou nastat, odkoukal. Je tam třeba mikroscéna, kdy se mu tam rozsypou noty na pultíku. To jsou takové adrenalinové situace, které se při představení skutečně mohou stát.

Ve filmu se vůbec objevuje spousta situací, které jsme při natáčení skutečně zažili. Paradoxem je, že některé scény, které divákovi připadají jako přestřelené, že je to tvůrčí nadsázka – například scéna s nočníkem – mají skutečně oporu v realitě. A to ještě v soft verzi. Reálná situace byla ta, že král Ferdinand pobíhal s nočníkem mezi dvořany se staženými kalhotami. Realita je skutečně někdy překvapivější než nás šedivý každodenní život.

Orchestr v 18. století nemohl být obsazen ženami. Jak jste to ve filmu udělali? Hrají tam všichni vaši členové orchestru?

Museli jsme náš orchestr trochu naklonovat hudebníky z Itálie, kde se operní scény natáčely. Ženy v 18. století měly v orchestru zákaz, takže jsme přizvali pouze mužskou část Collegia plus ženskou část, která se dá v maskérně upravit do mužské podoby.

To nebyla jediná změna – další a velice zásadní změna je v tom, že orchestr sedí zcela jinak, než jsme dnes zvyklí. Snažili jsme se to historicky ztvárnit skutečně tak, jak se v 18. století sedělo. Orchestr seděl na úrovni parteru a hudebníci smyčce seděli u jednoho nebo dvou podélných pultů a téměř stoprocentně v Itálii používali dvě cembala. U jednoho stál kapelník, u druhého jeho asistent. Od cembala byl orchestr řízený.

Mysliveček asi o posmrtné slávě neuvažoval, s tím přišli až romantici. Proč psal? Měl nějaké nutkání? Tvořil pro daný okamžik? Nebo kvůli penězům?

Mysliveček je pro mě osobností, která se svým nastavením podobá Janu Dismasu Zelenkovi anebo Georgu Friedrichu Händelovi. Všechno to jsou tvůrci, kteří měli neskutečnou vášeň pro to, co dělali. Nemysleli na to, že se budou jejich díla hrát za 200 let, oni prostě žili okamžikem a chtěli dělat v tu chvíli to, po čem nejvíc toužili.

A když si představíme, jak iracionální rozhodnutí dělali – Mysliveček opustil poměrně solidní existenci mlynářského syna. Jeho otec, mlynář byl důstojný měšťan a pražský podnikatel. Mysliveček po něm zdědil podnikání, ale přenechal ho svému dvojčeti. Odešel do Itálie, aby začal od nuly. V prostředí, které nebylo k cizincům příliš vstřícné. Měl bezpochyby těžkou startovní pozici.

Čtěte také

Myslivečkova hudba byla základní prvek, film jsem tvořil kolem ní, popisuje režisér snímku Il Boemo Petr Václav

Něco podobného udělal Händel, který byl v Itálii, kde ho zbožňovali, Itálie mu ležela u nohou. A najednou se rozhodl, že pojede do špinavého studeného Londýna, kde vůbec neznali a nechtěli italskou operu. On tam prostě přijel a řekl si, že tam italskou operu etabluje. Dopadl tak, že několikrát zkrachoval, téměř skončil ve vězení pro dlužníky a až když začal psát anglická oratoria, získal srdce Angličanů.

A Zelenka se v poměrně vysokém věku, nějakých 28 letech považoval za diletanta a začátečníka, přitom to byl v době baroka zralý, vyšší věk. Najednou se rozhodl, že bude hudebník. To byla prostě rebelie, punk, že se někdo v takhle zralém věku najednou rozhodl, že bude hudebníkem. Tyto tvůrce s vášní pro hudbu nesmírně obdivuji.

Jaká byla kariéra Josefa Myslivečka? A podaří se Myslivečkovy opery vrátit díky filmu Il Boemo na pódia? Poslechněte si celý rozhovor.