Psychiatr Jan Vevera: Ruská vojenská morálka se může kdykoli otočit. Za druhé světové války taky prohrávali

3. říjen 2022

Válka na Ukrajině trvá. Přestože řada lidí postiženým stále pomáhá, vlna entuziasmu klesá. Co nás čeká dál? Jak dlouho může konflikt trvat? Co se děje v myslích ruských a ukrajinských vojáků? Psychiatr Jan Vevera v audiozáznamu ještě pohovoří o tom, kde se bere v člověku krutost, proč dochází k masakrům na civilistech, proč jsou občanské války krvavější i jak vypadá válka v době informačních technologií. Poslechněte si reprízu pořadu Jak to vidí...

Nekončící konflikt na Ukrajině přiměl bývalého armádního psychiatra Jana Veveru zamyslet se nad psychologií ruské strany, která je podle něj schopná a ochotná ve válce trpět. „Jejich diktatura jim to mnohem lépe prodává a zajišťuje.“

„Na začátku sice prohrávali, byli nepřipravení, ale to není pro ruské jednotky nic nového. Vzpomeňme si na druhou světovou válku, kdy prohrávali velmi drtivě... Morálka se tedy může kdykoli otočit,“ odhaduje Vevera v pořadu Jak to vidí...

Co se děje v našich myslích

Čím déle konflikt na Ukrajině trvá, tím více stratégové hovoří o konci naděje na rychlý konec a o posunu k opotřebovávací válce. K podstatným změnám ale nedošlo jen na bojišti, ale také v myslích nás samých.

Čtěte také

„Na válku jsme si už zvykli. Už ji nesledujeme tak napjatě. Je to ale naprosto normální,“ uklidňuje přednosta Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Plzeň a bývalý armádní psychiatr Jan Vevera.

Heroická a idylická fáze

Dle jeho slov to totiž patří k psychickým aspektům toho, jak lidské společenství reaguje na katastrofy. „Vždy to má společné rysy. Na začátku je fáze očekávání, která dává prostor na přípravu. Potom přichází fáze heroická, kterou si dobře pamatujeme z doby covidu, kdy jsme všichni pomáhali těm nejpostiženějším. Nosili jsme jim jídlo, chránili jsme je na pracovištích. Za války na Ukrajině, po tornádu na Moravě to byla zase velká ochota dávat peníze. Jsem si jistý, že i příště budeme v prvních dnech ochotni dávat hodně peněz a hodně energie.“

Heroická fáze, která je nesena energií emocí, ale nevydrží věčně. Postupně přeroste ve fázi idylickou. „To už jsme u šití roušek, u dobrovolníků pomáhajících na Ukrajině. Pořád se ještě neseme na křídlech emocí, vydrží nám to ale maximálně několik týdnů.“

Podle Vevery jsme teď ve fázi, kdy naše představy o tom, jak se mají Ukrajinci chovat, jak mají vypadat uprchlíci, se najednou nesetkávají s realitou. Obrovské společenské semknutí se začíná rozvolňovat.

Fáze deziluze

Podle psychiatra je to ale opět normální. Normální společnost je totiž vždycky rozdělená. Když jsme ale semknutí, užíváme si to. Najednou se psychologicky sytí naše potřeba přesahu, transcendence, kterou každý z nás někdy zažil v té menší míře, když třeba fandil svému sportovnímu týmu. Tato potřeba se ale teď vyprazdňuje a my se nacházíme ve fázi deziluze.“

Podstatnými změnami prošla ale i mysl vojáků na obou stranách konfliktu. „Počáteční odhodlání a entuziasmus poklesly. Už se nebojuje za svobodu Ukrajiny, ale za vlastní jednotku. Neutečete, protože byste tam svoje kamarády nechal ve štychu. Pokračuje samozřejmě i depersonalizace a dehumanizace protivníka a frustrace z dlouhodobého nepohodlí.

Čtěte také

Jak dlouho ale mohou vojáci tento tlak vydržet, když vidí, že zájem světa opadá? „Naše počáteční podpora Ukrajině bude, jak už jsem říkal, klesat. Vidíme to už teď. Jsme ve fázi deziluze. Sice mluvíme o Ukrajině, ale mnohem více nás zajímá inflace, protože se nás bezprostředně týká. Za chvíli se na ukrajinské imigranty začnou demagogové dívat jako na zátěž, což je pochopitelně chyba, protože pokud by jenom třetina z nich pracovala, tak už se nám tady zaplatí.“

autoři: Zita Senková , Jan Vevera , opa
Spustit audio

Související