Posledních 10 let si vedl ÚSTR tragicky. K vyrovnání s vlastní minulostí ho ale nutně potřebujeme, míní nová radní Ústavu Pajerová

Dva ze tří nejvážnějších kandidátů na prezidentský úřad mají potíže s minulostí v totalitním Československu. Proč jsme ani třicet let od sametové revoluce nedokázali spolehlivě zúčtovat s komunistickou minulostí? Pomohl v tom nějak Ústav pro studium totalitních režimů? Vladimír Kroc se ptá nově zvolené radní ÚSTR Moniky MacDonagh-Pajerové.

Plní podle vás Ústav pro studium totalitních režimů úkol, kvůli kterému vznikl?

Částečně. Když se podíváte na zákon 181 z roku 2007, tak je tam hodně věcí, které ÚSTR samozřejmě dělá a v hlavně v těch prvních pěti letech dělal hodně intenzivně. Těch posledních deset je ale dost tragických.

Probíhá tam 46 nebo 47 projektů, které spolu ale nijak nesouvisejí. Jeden se věnuje třeba historii církevní architektury, jiný je postavený na nápadu založit muzeum dělnického hnutí 21. století. (Pozn. red.: Upřesňující vyjádření kurátora projektu Libora Jůna z Archivu NM si můžete přečíst ZDE.) Takže vlastně jde o nesmyslné složky, které spolu neskládají žádný celkový obraz. V zásadě je skoro zázrak, že ÚSTR ještě stále existuje, navzdory tomu, že nemá budovu, má problémy s rozpočtem a probíhá policejní vyšetřování.

Čtěte také

Největší problém je teď asi ta budova. Jak k tomu vůbec došlo, že místo toho, aby byla zrekonstruována za 60 milionů, tak v roce 2018 byla před demolicí?

Jsou tu dvě možnosti. Buď to byl úmysl. Tedy když se nepodařilo Ústav zničit na politické úrovni, tak prostě najdeme azbest nebo nějaké jiné technické nedostatky a budeme to tak dlouho opravovat, až už prostě z toho bude demolice. A dnes je budova v Siwiecově ulici úplně v ruinách. Když se tam půjdete podívat, tak zapláčete.

Anebo je to prostě nekompetence. Prostě čekám na výsledky policejního vyšetřování, protože já vlastně sama nevím.

To, že Ústav ještě existuje, je vlastně zázrak. Jakmile se vyřeší problémy s budovou, bude líp

Takže říct dnes, kdo nese odpovědnost za nezdařenou rekonstrukci, je asi předčasné.

Je to předčasné. V každém případě to tam posledních deset let vypadalo, jako když hospodaří Pat a Mat. Možná tam byly nějaké dobré úmysly a nějaké nápady, ale celkově to působilo zmatečným dojmem. A Senát neměl sílu s tím něco dělat.

Čtěte také

Současný stav je neudržitelný. Jaké jsou podle vás možnosti? Jak najít pro zaměstnance Ústavu důstojné prostředí jinde?

Velký problém to je jak pro zaměstnance, tak ale i pro veřejnost. Dříve jsem studenty moderních dějin mohla vzít do archivu, na přednášku do knihovny Jána Langoše, probíhaly tam semináře, přednášky, konference.

Teď je to rozstrkané všude možně. Zaměstnanci se nevidí, nemůžou se spolu sejít. Takže číslo jedna je najít odpovídající budovu, číslo dvě je podpořit nového ředitele Kudrnu, aby vůbec nějak instituci stabilizoval, a pak musíme co nejvíce zakořenit Ústav a jeho práci v regionech.

Nemělo by být účtování s komunistickou totalitou 33 let po pádu režimu už za námi?

Čtěte také

To víte, že by mělo být. Výrok Václava Havla a studentského hnutí Občanského fóra Nejsme jako oni je strašně krásný, ale zapomněli jsme, že oni nejsou jako my. Takže vlastně ta první léta nikdo o žádném vyrovnání s minulostí nechtěl ani slyšet. Všechny politické strany byly prolezlé bývalými strukturami a ve srovnání třeba se Slovenskem, Polskem nebo Německem jsme začali strašně pozdě.

Celkový obraz historie, co se tady dělo za nacismu a za komunismu a co by se mohlo dít, pokud bychom jako liberální demokracie ve střední Evropě prohráli, je ale strašně důležitý. Proto ÚSTR potřebujeme. A abychom mohli celkový obraz poskládat, potřebujeme listinné doklady, archivy, spisy, příběhy lid – proto je tak hrozně důležité jejich svědectví ještě zachytit, než zemřou –, no a pak samozřejmě potřebujeme nějakou historickou metodu.

Jakmile bude mít ÚSTR svoji budovu, svoje výstavní prostory, jakmile budou zaměstnanci vidět, že za nimi někdo stojí, jakmile se začne uplatňovat nová koncepce, která je velmi rozumná, tak si myslím, že to bude v pořádku.

Jak na novou radní ÚSTR působí, že dva z předních prezidentských kandidátů mají potíže se svou minulostí před rokem 1989? Kde jsou v činnosti Ústavu slabá místa? Proč by se měl Ústav více zabývat teorií totality? A jaké je pozadí aféry kolem propuštění francouzské historičky Muriel Blaive, která tvrdí, že přišla o práci v Ústavu z politických důvodů? Poslechněte si celých 20 minut Radiožurnálu.

autoři: Vladimír Kroc , opa

Související