Porcování medvěda
Rozhodnutí sněmovního výboru opatrně přivítejme, i když neznamená, že se letos medvěd nebude porcovat. Dokonce ani, že se přímo v rozpočtu nemohou nalézt položky, nad kterými zůstane rozum stát, jako tomu v minulosti bylo například v případě dotací na aquaparky, luxusní hotely a golfová hřiště.
Porcování medvěda je ale zvláště pikantní parlamentní procedura, při které poslanci, jinak vcelku vážení a při smyslech, stydlivě vysvětlují sněmovně, že v jejich volebním obvodu padá střecha školy nebo hřiště sportovního klubu zarůstá travou a je proto třeba cosi přihodit z eráru, čili z rozpočtové rezervy.
Nic proti školám a sportovcům, ale jak vysvětlil náměstek finančního ministra, letos je rezerva napjatá na maximum a ubrání by znamenalo porušení zákona o rozpočtových pravidlech. Co na to sněmovna, těžko říci. Podobně jako v rozpočtovém výboru je situace dále patová.
Popravdě řečeno, porcování medvěda není vzhledem k celkovému státnímu dluhu úplně největší dírou do rozpočtu, jedná se prý jen o návrhy za půl třetí miliardy korun, byť některé jsou opět překvapivé, jako rekonstrukce sportovní haly v majetku města, výstavba přírodního koupaliště, menšinový festival.
V konečném důsledku jsou ale tyto žádosti nejvíce vidět a novináři si jich všimnou. V obecné dotační politice státu se ale skrývají daleko problematičtější položky. A hojně se také dotuje z rozpočtů obcí, krajů, fondů i z Evropské unie.
Pro soudržnost společnosti je toho třeba. Zarytí liberálové, žádající zákaz přerozdělování, si nevidí na špičku nosu a v jejich pospolitosti by chtěl žít málokdo.
Přesto překvapuje, jak málo si navrhovatelé dotací dávají práci se zdůvodněním, proč to či ono má být podporováno z veřejných zdrojů, co je ve veřejném zájmu.
Kdyby se na toto téma vedla věcná diskuse, pak by možná ani porcování medvěda nemuselo působit jako absurdní divadlo.
