Myslel jsem si, že skončíme bez práce, ale dobře to dopadlo. Lítá kolem nás štěstí, říká sklářský výtvarník Zdeněk Lhotský
Když byl Zdeněk Lhotský v páté třídě, na exkurzi ve sklárně si uvědomil, že sklo je obor, kterému se chce věnovat. Vystudoval ho na UMPRUM a dodnes se kromě vlastní tvorby věnuje sklářské technologii a výrobě zakázek jiných autorů. Se sklem experimentuje, baví ho „designovat“ hmotu. „Tavenou skleněnou plastiku může dělat jen člověk s mimořádnou schopností přijímat špatné zprávy,“ řekl ve Vizitce Markétě Kaňkové.
„Jsem šťastný jako blecha. Nemusím cestovat, jsem zavřený doma a kromě péče o mámu jen pracuju a odpočívám.“ I tak může vypadat reakce na téměř roční koronavirovou uzávěru. Když se sklářský výtvarník a technolog Zdeněk Lhotský, jenž se svým týmem dlouhodobě pracuje na řadě zakázek ze zahraničí, na začátku loňského března dozvěděl o lockdownu, propadl depresi. Přes víkend si ale srovnal myšlenky a v pondělí už před své zaměstnance předstoupil s preventivními opatřeními. Nepotvrdil se ani jeho původní propočet, že všichni skončí na pracovním úřadě: zakázky chodí stále, i když v menším tempu než dříve. „Lítá teď kolem nás spíš štěstí než neštěstí,“ říká.
V současné době pracuje na pět a půl metru velkém kříži z tabulového skla, který bude spolu s dřevěnou sochou Krista zdobit nový kostel Krista Spasitele na pražském Barrandově. Těší se také na práci na hotelu Intercontinental: měl by být autorem jedné skleněné fasády i jejího technického řešení, v plánu jsou také jeho plastiky do interiérů.
Je to dobré, nemám úvěr
Štěstí se ovšem Zdeňkovi Lhotskému drahnou dobu vyhýbalo. Když v roce 1994 odkoupil spolu s Oldřichem Plívou od sklárny v Železném Brodě krachující dílnu v nedalekém Pelechově, bojoval s nedostatkem peněz.
Neměl tehdy ani na vybavení kanceláře, a jak ve Vizitce vzpomněl, celá odpoledne u stolu čekával na telefonát s velkou a drahou objednávkou. „Když jsme dodělali zakázku do Japonska, nepřišlo v úvahu, abychom tam letěli, neměli jsme na letenky,“ konstatuje. Vydělané peníze pak začal investovat zpět do zaměstnanců a technologií, přikoupil také nový prostor v Železném Brodě. Okolo roku 2005 se začala ekonomická situace jeho studia lámat k lepšímu. „Měl jsem šestnáctimilionový úvěr a usínal jsem s pocitem, že není možné, abych se probudil živý,“ popsal pocity z tehdejší doby. „Nedávno mě uklidnilo, že už žádný úvěr nemám. Je to dobré.“
Zdeněk Lhotský ve Vizitce detailně popsal svou autorskou technologii vitrucell (spojení slov vitrum, tedy sklo, a cell, tedy buňka), vzpomněl na sklářskou avantgardu sedmdesátých let v USA i na své kolegy z někdejší skupiny Tvrdohlaví – Čestmírovi Suškovi občas taví novou skleněnou tvorbu, stejně tak Jaroslavu Rónovi. S Františkem Skálou zase hraje v MTO Universal. Vrátil se také k monumentálnímu sarkofágu pro dánskou královnu Markétu II., který je dnes umístěný v katedrále v Roskilde. Zakázku od dánského umělce Bjorna Norgaarda měli původně získat američtí kolegové, díky zkušenostem s velkými objekty ale důvěru nakonec dostalo studio Zdeňka Lhotského.
Čtěte také
Zastavil se také u své autorské tvorby. „Strašně jsem vždycky toužil udělat tavenou skleněnou plastiku, kterou jsem nakonec poprvé mohl vyrobit až jako majitel studia,“ říká. Jeho zájem vyústil v série typických mís, které – oproti trendům – zdobil také pod vlivem antiky či kubismu. Práci ve studiu dnes popisuje jako velkou radost, neustále prý testuje nové typy skla a nové dodavatele. O praskání skla a jeho neustálé přebrušování není v dílně o osmnácti pecích nouze. „Tavenou plastiku může dělat jen člověk s mimořádnou schopností přijímat špatné zprávy,“ usmívá se.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
