Malé pokoje a velkorysé sdílené prostory. Sovětskou vizi bydlení budoucnosti dodnes připomíná torzo Domu Komuny ve Smolensku
Můj dům, můj hrad. I sovětští budovatelé šťastných zítřků jistě znali toto staré anglické úsloví a pokusili se stavebně oponovat. Jejich revoluční alternativou k západnímu individualismu byly domy-komuny, ve kterých lidé měli žít kolektivně šťastně. Jaká byla realita zjišťoval ve Smolensku zpravodaj Martin Dorazín.
„Je to pokus o realizaci sociální utopie ze začátku 30. let. Dům stavělo družstvo Trud v letech 1930 až 1932 podle originálního projektu moskevského architekta profesora Olega Alexejeviče Vutkeho,“ popisuje mi pozadí vzniku netypické stavby smolenský historik Demjan Valujev.
Čtěte také
„Většinu domů-komun v té době stavěli z betonu, ale tento asi jako jediný postavili z cihel. Byla to první výšková budova ve Smolensku.“
Žádné vysedávání doma
Osamoceně stojící sedmipatrová budova jakýmsi zázrakem prakticky bez úhony přečkala bitvu u Smolensku za druhé světové války i léta, kdy upadla v nemilost komunistických estetiků, kteří ji označili za výstřelek a slepou uličku avantgardní architektury.
Potom dům mnohokrát vnitřně přestavěli, takže jak byl uspořádaný a zařízený vevnitř a jak fungoval – to už dnes vědí jenom historici.
„Na patrech se nacházely malinkaté byty, ale dole měli obyvatelé k dispozici velké společenské místnosti – jídelnu, kuchyni, školku, jesle a knihovnu, která sloužila zároveň jako klub. Lidé neměli vysedávat nebo polehávat doma – měli žít v kolektivu a ženy se měly osvobodit od práce v kuchyni,“ vysvětluje docent Valujev.
Vize versus realita
Experimentální bydlení ale nebylo bez experimentálních vad. Horní patra promrzala, objevovaly se tam problémy s nízkým tlakem vody a odpady se ucpávaly. Nájemníci používali společné záchody na patře, dokud to šlo, pak museli chodit na dvůr.
Zato společné prostory nabízely nevídaný komfort. „Schodiště vedla na velká odpočívadla s křesly a stolečky. Původně široké chodby později zúžili, protože lidé si po válce na jejich úkor rozšiřovali své ubytovací buňky,“ vypráví historik.
„Centrální části domu dominovalo obrovské panoramatické okno přes všechna podlaží a ze schodiště měli obyvatelé domu nádherný výhled na město. Okno vzalo za své za války, otvor potom zazdili a zůstala po něm jenom taková škvíra.“
Vstříc šťastným zítřkům
Čtěte také
Zajímavý je také důvod, proč Dům Komunu postavili právě na tomto místě. Sousedí totiž s Chrámovou horou, takže kdokoli, kdo přicestoval na Moskevské nádrží, mohl hned porovnat staré i nové – na jednom vršku minulost – chrám a náboženství, a na druhém budoucnost – komunu.
Komunální bydlení tehdy ještě nemělo onen neblahý význam, který mu dala poválečná masová výstavba. Ve smolenském domě se na jednom patře nacházelo jen šest bytových buněk, které se v případě rozrůstání rodin daly propojit.
Každé dvě buňky byly vybavené malým umyvadlem a výlevkou. Kuchyň měli všichni společnou v přízemí. Jako obývací pokoj, ve kterém bylo možné přijímat hosty, číst noviny nebo knížky, sloužily haly.
Memento sovětské éry
Před domem už tehdy pamatovali na stojany na kola a u vchodu mohli příchozí za blátivého počasí odkládat galoše. Další podobné věžovité domy měly být vyšší a vybavené výtahy.
Sen profesora Vutkeho o komunistickém bydlení se ale nesplnil. V době velkého teroru v roce 1938 ho obvinili ze špionáže ve prospěch Německa a popravili na butovské střelnici u Moskvy.
V jeho experimentálním domě žili nájemníci až do konce 70. let. Pak je vystěhovali a od té doby Dům Komuna chátrá.
Související
-
Pivní komuna – originální experiment funguje už po staletí
Když se řekne komuna, možná si vzpomenete na dějepis a na 19. století. V Paříži v roce 1871 vzali revolučně naladění obyvatelé správu města do svých rukou a vytvoři...
-
Ideály kibucu se do 21. století už jaksi nehodí
Většina z vás už jistě slyšela o kibucech – opevněných osadách, které sehrály důležitou roli při vzniku státu Izrael. Svébytné zemědělské a výrobní komunity pomohly...
