Karel Hvížďala: Falešný český narativ

Pokouší-li se tedy naše měšťanská konvence tu a tam křečovitě udržovat narativ, že naše republika představuje ve střední Evropě od dob Tomáše Garrigue Masaryka nejstarší demokratickou tradici, jde o fikci. A kdo na to upozorňoval, jako například náš první polistopadový prezident, upadl i kvůli tomu v posledních letech u establishmentu v hlubokou nemilost. Z toho vyplývá hlavní úkol řádné publicistiky: dekonstrukce národních narativů.

Ranní úvaha Karla Hvížďaly: Warholův časopis Interview a jeho role v dějinách žurnalistiky

Jak známo, rok před 50. výročím oznámil vydavatel David Hamilton konec amerického měsíčníku Interview.

Proto je třeba, zvláště v dobách, kdy se v ulicích demonstruje kvůli absenci dialogu s občany, připomenout naše staré slabiny, abychom na ně opět nedoplatili. Francouzský slavista Ernest Devis v knize Čechy po Bílé hoře z roku 1911 napsal: „Čech jest schopen nadšení, ale jen tentokráte, když cíl je blízký a úspěch možný.“ Jinými slovy nám tento francouzský přítel vytkl neochotu riskovat, i když právě riziko je nedílnou součástí každého závazně žitého života. Kdo neriskuje nežije, pouze přežívá.

Podobně kriticky hovořil i český básník Jiří Mahen, který nám vytýkal málo odvahy, těkavou náturu, malou vytrvalost a sklony k přehánění. Doslova napsal: „Inteligence je velice často hysterická, nábožensky vlažná.“ Čech byl podle něj již v roce 1924, kdy napsal Knihu o českém charakteru, „spíš chytrákem než člověkem, který se osvobozuje vnitřním bojem.“

Podobně hovořil Emanuel Chalupný, který jako první u nás sepsal v roce 1905 Úvod do sociologie a v roce 1932 vydal knihu Národní povaha česká. Ten spatřoval základní pochybení v našem jednání ve velkých a nesplnitelných očekáváních, která v důsledku vedou vždy k frustraci.

Ranní úvaha Karla Hvížďaly: Pátá čtvrť Davida Jana Novotného

Je to dobře, když je někdo stále odněkud. To je asi to, co člověka napadne po přečtení knihy Soukromá historie Páté čtvrti a okolí, protože tohle už dnes může říci málokdo.

Dokládal to hlavně na obrození, v němž velké počáteční výkony a nadšení vystřídala rychlá ochabnutí. Šlo tedy o typický znak nerealistického chování, v němž absentuje soustavná kritičnost. Z téhož důvodu i dnes panuje u nás z celé Evropské unie největší skepse, i když jsme do ní vstupovali s nadšením. A to je právě ten moment, který pak snadno zneužívají populistické strany a jejich marketing.

Na to, jak se má za takové situace chovat novinář, odpověděl Ferdinand Peroutka již v roce 1947 v článku Před Havlíčkovým jubileem takto: „Zdá se, že jedinou víru má novinář v působnosti pravdy. Bez ní musil by se cítit předem ztracen... Každý stav má svou morálku, své zvláštní povinnosti, něco, zač dlužno i trpět. Lékař je povinen nebát se nakažlivé nemoci. Policista je povinen nebát se pronásledovat zločince. Novinář je povinen nebát se říkat pravdu. Tuto věc je možné prohrát, ale není slušno ji opustit.“