Jakou váhu dát preferenčním hlasům?

Zdálo by se, že je vše jasné, volič je tu suverén, ať on určuje, kdo v konečné fázi zasedne v Poslanecké sněmovně PČR, krajském zastupitelstvu nebo Evropském parlamentu - tady všude se preferenční hlasy uplatňují. Proč by to měly činit ty prokleté, nenáviděné partajní sekretariáty?

A tady začíná pestrá paleta argumentů - od věcných po demagogické. Nejdál zřejmě zacházejí ti starostliví politikové, kteří by klidně nechali rozhodovat o kandidátech své strany každého, kdo o to bude mít zájem, a při volbách pak nechali jen na voličích, kdo se do parlamentu dostane.

Na druhé straně mnozí upozorňují, že je především odpovědností politické strany, koho do voleb vyšle a kdo bude také ochoten plnit její program. Voliči, při vší úctě k nim, preferují specifické sorty kandidátů. Často jsou to osoby nějak místně populární, často ve zcela jiné oblasti než je politika.

Strany takové kandidáty do bojů pragmaticky nasazují a pak si s nimi někdy nevědí rady. Lidé je preferují a není jejich povinností domyslet, jak takoví populární kandidáti budou doopravdy pracovat. To je jeden úhel pohledu.

Druhý spočívá v tom, že politické strany mají svou linii a preferovaní lidé jsou často trochu mimo ni, což starým stranickým bratrstvům komplikuje život.

Právě ODS, která by umenšila vliv preferenčních hlasů, sázela vždy na jistou stranickou disciplínu, která není špatná, když se nepřežene. Svým kandidátům nedoporučuje samostatné kampaně žádající o preferenční hlasy.

ČSSD je smířlivější, skupina jejích poslanců navrhuje takové posílení preferencí, které by hrozilo rozházením celých kandidátek. Je možné pochybovat, že tito poslanci domýšlejí důsledky, a to i pro svou stranu.

Ale ono to nebude tak horké. Skoro je možné si vsadit, že žádnou změnu se do letošních voleb stejně už nepodaří prosadit.