Finský spisovatel Mika Waltari psal o hybridní válce už v roce 1941

13. květen 2022

Alena Blažejovská natočila rozhovor s Markétou Hejkalovou jako editorkou nového českého vydání knihy Miky Waltariho Válka o pravdu. Jde o protisovětskou reportáž z roku 1941, nazvanou původně Pravda o Estonsku, Lotyšsku a Litvě.

12. dubna 1941 píše finský autor skrytý za pseudonymem Nauticus předmluvu ke své knize Pravda o Estonsku, Lotyšsku a Litvě. Začíná slovy: „Tři baltské země, Estonsko, Lotyšsko a Litva, jsou v povědomí našeho národa od léta roku 1940 obestřeny mrazivým, hrobovým tichem. Očím okolního světa, od nějž jsou zcela izolovány, zmizely v neproniknutelné temnotě. Přežívají, to víme, ale jaké jsou ve skutečnosti životy lidu i jednotlivců po připojení k Sovětskému svazu? Rozporuplné a bizarní představy jsou ještě zdůrazněny fámami, které tak či onak přehánějí.“

Oním autorem byl dnes velmi známý romanopisec Mika Waltari. Jeho knížku nedávno vydalo nakladatelství Masarykovy univerzity. V českém překladu nese název Válka o pravdu. K rozhovoru o knize redaktorka Alena Blažejovská pozvala editorku Markétu Hejkalovou.

Mika Waltari: Válka o pravdu

„Knížka vznikla v překladatelském semináři, který vedu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, v tom covidovém roce, kdy jsme se se studenty vůbec neviděli, to znamená v akademickém roce 2020/2021,“ vysvětluje Hejkalová. „Vybrala jsem text, o kterém jsem už dlouho věděla, a to je Waltariho reportáž, která teď vyšla pod názvem Válka o pravdu. Je to v jeho tvorbě výjimečné dílo, není to beletrie, ale propagandistická reportáž o sovětské okupaci Pobaltí v roce 1940. Zaujalo mě, že tam popisuje to, čemu se dnes říká hybridní válka.“

Studentky a studenti si k překladu rozdělili jednotlivé kapitoly. „Když semestr končil, zjistili jsme, že jsme přeložili skoro celou knihu a že by byla škoda ji nevydat,“ vzpomíná Hejkalová. „Protože to byla univerzitní práce, oslovili jsme nakladatelství Masarykovy univerzity, které souhlasilo a knihu vydalo.“

Mika Waltari pracoval za 2. světové války v tiskové agentuře Finlandia ve Státním informačním ústavu jako novinář a psal články pro finské a zahraniční, především německé, noviny. „Finsko bylo za války v jiné situaci než my,“ objasňuje editorka, „bylo v roce 1939 napadeno Sovětským svazem a bránilo se, postavilo se přesile, čímž se vyhnulo osudu pobaltských zemí. Ta zimní válka hodně připomíná současnou ruskou invazi na Ukrajinu, válku na Ukrajině. Finsko se nemohlo bránit déle než tři a půl měsíce, pak bylo uzavřeno příměří. Po roce chtělo svá území získat zpátky a šlo do války už jako spojenec Německa. Waltari nebojoval na frontě se zbraní v ruce, ale byl novinářem.“

Markéta Hejkalová

Jak dále vysvětluje Markéta Hejkalová: „Waltari kromě článků napsal dvě knihy: Pravdu o Estonsku, Lotyšsku a Litvě a Ve stínu sovětské špionáže. Ta druhá popisuje rozvratnou činnost sovětského velvyslanectví v Helsinkách před zimní válkou. Obě ty knihy jsou propagandistické, ale vlastně jsme se studenty hovořili o tom, že nevíme, co by tam byla nepravda. Propaganda si samozřejmě všímá určitých stránek a některé jiné pomíjí. Ale z dnešního pohledu se dá říct, že ta kniha je pravdivá. Některé informace nemohl ověřit, protože Pobaltí bylo po záboru Sovětským svazem velmi izolované. Ale on v sobě nezapře autora poutavých románů, takže je to velmi živé a čtivé vyprávění.“

„V knize Ve stínu sovětské špionáže jsou vyloženě zábavné příběhy o opilci Vaahterainenovi,  který několik měsíců, možná i let prodával Rusům plány vojenských opevnění, které měly jedinou nevýhodu: byly od začátku do konce vymyšlené.“ Rusové dle Hejkalové dostávali zprávy, které chtěli slyšet a z nichž získali mylný dojem, že Finsko se nemůže dočkat, až je Sovětský svaz přijde takzvaně osvobodit. Stalin si představoval, že dobude Finsko za tři dny, ale Finové se tři a půl měsíce udatně bránili. Vzdorovali, ačkoliv jich bylo desetkrát méně než Ukrajinců. „Opravdu je to velmi podobné dnešní situaci.“

„Když jsme tu knihu překládali, tak jsme netušili, že bude až takhle aktuální,“ svěřuje se editorka. „Myslela jsem si, že bude aktuální z toho pohledu, jak funguje hybridní válka a sovětská propaganda a snaha o infiltraci do svobodných zemí a jejich následné připojení. Bylo by ale lepší, kdyby už to byla jen dávná historie a Rusko bylo mírumilovný stát, který dobře vychází se svými sousedy. Ale nevím, jestli se toho někdy někdo dočká.“

Líčení v černé a růžové

Z jakých zdrojů tehdy Waltari čerpal? „Jednak z oficiálních informací, ale ani to nebylo jednoduché. Když bylo Estonsko připojeno k Sovětskému svazu, tak bylo ve Finsku velmi těžké získat estonské noviny. Dále čerpal ze zpráv uprchlíků, kterým se z Pobaltí podařilo dostat, nebo z knih, které o tom vydali.“ Hejkalová však upozorňuje, že uprchlíci situaci možná líčili v až příliš černých barvách, zatímco oficiální propaganda v těch nejrůžovějších. „On se snažil dobrat nějakého středu.“

Mají Waltariho propagandistické knihy a jeho beletrie nějakou styčnou linii? Čerpal ze svých osobních i autorských zkušeností s těmito věcmi ve svých historických románech? Markéta Hejkalová soudí, že ano. „Poznal, jaký je rozdíl mezi pravdou a propagandou a jak je to ošidné s historií. Historii píší vítězové, jak se říká, ale poražení mají často svoji pravdu a ta bývá i cennější než pravda vítězů. Z toho pramení historická skepse, která se projevuje ve všech jeho románech. Skepse k tomu, že historie je spravedlivá – ve Waltariho pojetí není spravedlivá.“

Vidění světa

Válečná zkušenost dala podle Hejkalové Waltarimu základ pro jeho vidění světa. „To se projevuje ve všech jeho historických románech, kde hraje velkou roli náhlý bod zlomu. Vychází to z velmi reálné situace finské historie, kdy Finsko bylo napadeno Sovětským svazem, ztratilo pětinu území, pak ji chtělo získat zpátky po boku Německa. Ale pak se z války vyvázalo a v roce 1944 se Sovětský svaz stal z odvěkého a vlastně jediného finského nepřítele milovaným sousedem, spojencem a bratrem na věčné časy a nikdy jinak – to dobře známe. Finové museli platit obrovské reparace, přijmout půl milionu uprchlíků ze zabraných území, ale nastalo i takzvané převlékání kabátů, které taky dobře známe. Oficiální historie se začala líčit úplně naopak, než to bylo, a Waltariho knihy byly zakázané.“

Bod náhlé změny se projevuje například ve Waltariho románu z 16. století Krvavá lázeň a Šťastná hvězda, který líčí v prvním díle události z pohledu znesvářené křesťanské Evropy a v druhém díle se perspektiva mění a je na ně nahlíženo z pohledu Osmanské říše a islámského světa. „To vychází z Waltariho válečné zkušenosti a projevuje se v jeho historických románech.“

Chystá se Dům pod náměstím

Markéta Hejkalová současně pracuje na vlastním novém románu, který na podzim vyjde v brněnském nakladatelství Host a bude se křtít na Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě.

„Ta knížka souvisí s městem, kde žiju, s Havlíčkovým Brodem, a dokonce s historií našeho domu, kde máme obchod a kde podnikáme od roku 1991.  Ten dům je ovšem mnohem starší, první písemná zmínka o něm je z roku 1695. V knížce dům vypráví o sobě a osudech lidí, kteří v něm žili a podnikali od nejstarších dob až do úplné současnosti. Ale není to literatura faktu, je to román, který vychází ze skutečných událostí, ale nakládám s nimi dosti volně. Kniha se jmenuje Dům pod náměstím.“

Spustit audio

Související