Dvě politiky paměti, které stojí proti sobě, komentuje vášně okolo památníku vlasovců historik z ÚSTR

Ruskou osvobozeneckou armádu (ROA) tvořili váleční zajatci, které využilo nacistické Německo, jehož početní stavy na východní frontě rychle klesaly. „Armáda měla značné problémy s disciplínou v průběhu bojového nasazení, neosvědčila se například během ofenzivy na Odře,“ zmiňuje historik.

Čtěte také

Zrádci a vrazi, nebo zneuznaní osvoboditelé? Diskuze o významu kontroverzních vlasovců pokračuje

Velitel Andrej Andrejevič Vlasov byl jedním z hrdinů Ruské armády, dá se kvůli působení v ROA považovat za zrádce? „Ve válečném zajetí panovaly velmi kruté podmínky. Rozhodování, zda kolaborovat, nebo nekolaborovat, se odehrávalo v extrémní situaci,“ upřesňuje historik. I kdyby zajatci přežili, mohli počítat s perzekucí při návratu do Sovětského svazu. „Rozhodovali se pouze mezi tím či oním druhem smrti.“

Excesivní boj

V řadách ROA byla řada příslušníků bílé emigrace, kteří opustili Sovětský svaz v období občanské války na počátku dvacátých let a postavili se stalinské podobě komunistické diktatury. Působili tam ale i příslušníci etnik SSSR nasazeni při potlačení Varšavského povstání. „Jednali natolik excesivně, že jejich velitel Kaminski byl popraven za špatné udržení bojové disciplíny.“

Role vlasovců při osvobozování Prahy byla strategicky zásadní: „Jednalo se o jednu z mála organizovaných sil, která přišla bojujícím Pražanům na pomoc. Disponovali zkušenostmi z bojového nasazení i vybavením. Sehráli klíčovou úlohu při zastavení postupu nacistických útočných jednotek.“ Na druhou stranu odpor ze strany povstalců a vlasovců vedl k řadě masakrů civilního obyvatelstva.

Politika paměti

Proč případ památníku vlasovcům vyvolává tak silné emoce? „Není to úplně o historii, ale naší paměti, kterou si vytváříme a kterou vytváří i politika,“ myslí si historik. „Česká a ruská kultura vzpomínek nejsou vzájemně kompatibilní. Rusové se cítí být osvoboditeli od fašismu, ale u nás se otevřela debata o řadě činitelů osvobození, kteří byli cíleně zamlčováni ze strany komunistické diktatury. A tyhle dvě politiky paměti teď stojí proti sobě.“