Cesta ke svobodě
Do Československa se v listopadu 1989 vrátila svoboda. Cestu k ní otevřely změny politiky Sovětského svazu, tristní stav domácí ekonomiky i neschopnost komunistického vedení, zosobněná mj. v proslovech Miloše Jakeše. Poslechněte si seriál Jaroslava Skalického o tom, co předcházelo 17. listopadu.
Náš reportér Jaroslav Skalický zemřel v červenci roku 2019. V rozhlase pracoval 38 let. Poslechněte si jeho další výborné reportáže.
Strůjcem zásadních politických změn se stal Michail Gorbačov, který vládl v Sovětském svazu od roku 1985. Novým rysem jeho politiky byl fakt, že nezasahoval do vládnutí jednotlivým státům. Protože na samostatné rozhodování nebyli čeští komunisté zvyklí, rychle se projevila jejich neschopnost. „Strana nedokázala pružně reagovat. Lidé v jejím čele nebyli navyklí na politiku, ale pouze na přijímání usnesení,“ vysvětluje historik Michal Stehlík z Národního muzea.
Trvalá lež a ekonomická neschopnost se musela projevit.
disidentka Petruška Šustrová
Dalším důvodem k nespokojenosti byla situace na trhu. Nedaly se sehnat věci denní potřeby, na zboží se čekaly fronty – ale režim se tvářil, že všechno funguje. „Ekonomická situace v průběhu 80. let se v Československu zhoršovala. Vývoj ekonomiky se negativně podepisoval do atmosféry ve společnosti a to se pak promítalo do výkonu, produktivity,“ říká Daniel Váňa z Vysoké školy ekonomické v Praze. Na špatném stavu československé ekonomiky se podepsalo znárodnění roku 1948 a Sovětské řízení společnosti.
Do týdne padne komunismus, sázeli se studenti 14. listopadu 1989
Už na začátku listopadu roku 1989 padla Berlínská zeď, symbol rozdělené Evropy. Na jedné straně stály západní státy a na straně druhé blok pod nadvládou Sovětského svazu. Zatímco v Polsku už jednali komunističtí politici s disidenty, v Československu panoval relativní klid. Vládnoucí komunistická strana nepřicházela s žádnými ústupky.
Podle Petrušky Šustrové rozhodl o pádu katastrofální stav hospodářství, ale také fakt, že se o něm nemluvilo: „Trvalá lež a ekonomická neschopnost se musela projevit.“ Výmluvnou ukázkou stranického „plácání“ se staly proslovy Miloše Jakeše. „Legendární proslov plný nechtěného humoru, sebelítosti i útoků na odpůrce režimu na Červeném hrádku předznamenal pád komunismu,“ říká ve své reportáži redaktor Jaroslav Skalický.
Ke konci 80. let už komunisté ztráceli dech a nepomohly ani personální změny. „Ty byly spíše kosmetické. Hlavně ani nebyla silná generace, která by začala fungovat jinak,“ vysvětluje historik Michal Stehlík.
Ve společnosti nastalo kulturní uvolnění. Vznikaly nezávislé iniciativy a přidávaly se k disidentům, kteří byli nejaktivnějšími odpůrci režimu. „Disidenti pomohli obhájit čest české společnosti před světem,“ říká bývalá disidentka Petruška Šustrová. Byli pod přísným dohledem státní bezpečnosti, která se ale v 80. letech obávala negativního ohlasu v zahraničí. Dalším signálem uvolnění byla petice Několik vět, kterou podepsalo 40 tisíc lidí.
