Zapatlaná Mona Lisa, blokované silnice, přilepení lidé. Aktivismus, který funguje, i když lidi štve

19. únor 2024

Protesty klimatických aktivistů a aktivistek narušující běžný chod společnosti se v posledních letech stupňují a vzbuzují vášně. V české debatě máme tendenci je vnímat jako pomatené zélóty odtržené od potřeb a názorů „obyčejných lidí“, kteří se jen chtějí dostat do práce včas nebo v galeriích v klidu obdivovat největší umělecká díla naší civilizace. Míra veřejné podpory ale reálný efekt těchto protestů neurčuje.

Na konci ledna polily dvě aktivistky ze skupiny Riposte Alimentaire (Potravinová odveta) ochranné sklo da Vinciho obrazu Mony Lisy v Louvru rajčatovou polévkou z konzervy s výkřikem bez jídla se neobejdeme, bez umění ano. Jejich cílem bylo upozornit na neudržitelnost průmyslového způsobu výroby potravin a jeho ničivých dopadů na naše zdraví, přírodu a živobytí menších zemědělců. Mona Lisa to schytala kvůli neuspokojivému stavu životního prostředí už podruhé - poprvé dortem. Stejný osud potkal také Van Goghovy slunečnice v režii hnutí Just Stop Oil, které upozorňuje na fatální důsledky spalování fosilních paliv.

Anna Kárníková

Potřísňování uměleckých děl je jen jednou z taktik, kterou klimatické hnutí zdědilo po sociálních hnutích 60. let i hnutí za práva žen na začátku 20. století a spadají pod hlavičku tzv. občanské neposlušnosti nebo přímé akce. Mezi další typy takového protestu patří narušování sportovních událostí, blokování těžebních prostor a strojů nebo blokády silnic například skrze přilepení se k nim. O rozdílech mezi nimi a jejich efektivitě se vede (nejen) v klimatickém hnutí intenzivní debata.

V diskusi o těchto událostech dominuje v Česku (v médiích, ale i v klimatickém hnutí samotném) představa, že tento typ protestů není efektivní, protože staví většinovou společnost proti klimatickým politikám, které těmito akcemi dostávají příznak extremismu. Jako důkaz se pak často cituje výzkum online agentury YouGov.org, ve kterém více než 3/4 Britů a Britek vyjádřily názor, že aktivistky tímto spíše zbržďují řešení problému, než že by k němu přispívaly. Pro českou společnost žádný takový výzkum k dispozici nemáme, těžko ale můžeme předpokládat, že národ, který protesty obecně tolik v lásce nemá, by se ve svém postoji k těmto akcím výrazně lišil. Jsou tedy aktivisté a aktivistky úplně natvrdlí, když v této formě protestů pokračují? Dívat se na ně jako na strategicky neuvažující, hysterické osoby by byla velká chyba. Průzkum mezi 120 výzkumnicemi věnujícími se sociálním hnutím ukazuje, že tento typ protestů má v řešení zásadních problémů naší doby své místo.

Čtěte také

Účastnice výzkumu poukazují na to, že narušení každodenního běhu věcí je velmi efektivní cestou k získání mediální a veřejné pozornosti pro vaši agendu. Díky polití Mona Lisy například mohl můj kolega půl hodiny mluvit o problémech spojených se změnou klimatu v hlavním vysílacím čase České televize, což se jinak stává jen zřídka. Až se usadí první vlna veřejného pohoršení, mohou tyto protesty skutečně pomoct do společenské diskuse vznášet otázky, čeho si vážíme, co chceme chránit, a co ne. Jak upozorňuje kunsthistorička Anežka Bartlová, těmito protesty se dostávají do zřetelného kontrastu díla, na kterých stavíme na Západě svou civilizační hodnotu a identitu a mají zároveň punc luxusu vzdáleného běžným starostem, a základní lidské potřeby, jako je například jídlo a něco tak profánního jako rajčatová polévka. Zpráva je jasná: chránit jedno bez druhého nedává smysl.

Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.

Historičky sociální změny poukazují na to, že žádná změna neproběhla bez narušování běžného řádu věcí a bez kontroverze spojené s přímou konfrontací existujícího řádu. Je to logické –⁠⁠⁠⁠⁠ status quo, jakkoliv neudržitelný, má vždy své (často veřejné debatě skryté) zastánce, a střet s nimi je nevyhnutelný. Nejlépe jej přitom lze vést právě ve veřejné sféře, kde se střetávají různé představy o tom, jak by naše společnost měla fungovat, a nelze ji tak jednoduše ovládnout jen určitými zájmovými skupinami jako v politických kuloárech.

Čtěte také

Tyto akce také v posledních letech přivedly k ochraně klimatu a biodiverzity zcela nové skupiny aktivních lidí, které tradiční práce ekologů a ekoložek neoslovovala –⁠⁠⁠⁠⁠ hnutí tak omládlo, stalo se rozmanitějším a větším. I tohle je dlouhodobý efekt disruptivních taktik, jehož význam se může projevit až po letech.

Z dějin sociálních hnutí také víme, že jejich úspěch nejvíce ohrožují vnitřní boje a nejasné politické cíle. Hnutí Just Stop Oil říká, že díky jejich kampani Insulate Britain (Zatepleme Británii) blokující hlavní dopravní tahy, se otázka zateplování budov začala v médiích objevovat dvakrát častěji. Ať už se tedy budeme v budoucnu lepit k čemukoliv, je třeba akci spojit s jasnými politickými cíli –⁠⁠⁠⁠⁠ a že jich je víc než dost. Za mě třeba všechny potraviny v bio kvalitě nebo zateplené veřejné bydlení. A za co byste se přilepili vy?

Je potřísňování uměleckých děl účinnou formou aktivismu? Jakou mají podobné akce historii? A kvůli jakým politickým cílům má smysl přilepit se k silnici? Dozvíte se v Prolomit vlny.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.