Tuaregové z Tinariwen překonávají kulturní bariéry

Parta Tuaregů, hovořících dialektem tamašek, se na počátku 80. let zformovala kolem kytaristy Ibrahima Ag Alhabiba, jenž si jako dítě sestrojil vlastní kytaru z prázdné plechovky a brzdy jízdního kola poté, co viděl ve westernovém filmu drnkajícího kovboje. Po povinném vojenském výcviku v Kaddáfího armádě upustil Ag Alhabib od touhy bojovat proti vrahům svého otce a směřoval svou energii k hudbě.

Světového úspěchu dosáhli Tinariwen až třetím albem Aman Iman. Kromě mezinárodního ohlasu si získali i prominentní fanoušky, mezi něž čítáme jména jako Brian Eno, Henry Rollins nebo Thom Yorke. Na kombinaci tradiční severoafrické hudby a západního kytarového soundu, za niž dostali Tinariwen před třemi lety Grammy – za výtečné album Tassili, navazuje i aktuální deska Emmaar. Tu kvůli nepokojům v Mali nahráli Tuaregové v blízkosti kalifornského národního parku Joshua Tree.

Album otevírá téměř až caveovský recitál v intru skladby Toumast Tincha, který na první dobrou zapustí posluchačovu pozornost do spletitých osudů pouštního lidu, opakovaně přicházejícího o své domovy. Pro africkou hudbu typický, silně rytmizovaný feeling doplňují podmanivé, avšak nikoli vlezlé kytarové vyhrávky, které Ag Alhabibovi vynesly image pouštního bluesmana. Čtrnáctka skladeb může na našince působit poněkud monotónním dojmem, africkou hudbu však nelze poslouchat stejně jako v duchu anglosaské tradice. I když třeba hymnická Emajer si přímo říká o vysamplování nebo použití v nějakém evropském road movie.

Tinariwen vysílají do světa jasnou zprávu, že svobodné africké srdce nespoutá ani válka a že nezáviděníhodné životní zkušenosti lze přetavit v nedepresivní osobní výpověď. Minimum aranží a vrstevnaté vokály na desce Emmaar navíc překonávají žánrový kýč, kdy se hudebníci snaží o instrumentální mišmaš odkazující k té či oné kultuře. Díky tomu jsou Tinariwen dobře stravitelní i pro západní publikum, aniž by šli na ruku jeho zvyklostem.

Hodnocení: 75 %
Tinariwen – Emmaar (Anti-, 2014)