Testování na HIV by mělo být stejně cool jako vyšetření prsu. Jak se žije s pozitivitou?

4. srpen 2020
Šeptem

Na HIV/AIDS se dnes díky vývoji medicíny neumírá. Strašák devadesátek je pryč a počet nakažených v Česku pořád roste. Jen za uplynulých deset let jsme se celosvětově vyšplhali mezi země s nejvyšším nárůstem nově nakažených. Jak se u nás žije s HIV a proč je kromě prevence pro zlepšení situace zásadní taky nestigmatizovat ty, kteří už HIV mají? O tom vypráví Michael.

„Zlepšila se dostupnost testování, druhy testování, dokonce se můžete otestovat doma, zlepšila se nabídka programů a služeb pro HIV+ komunitu. Ale to je tak všechno. Část lidí moralizuje, což je demotivující, část lidí si zacpe uši a jde to mimo ně, to jsem byl i já tehdy, a část lidí se bojí a nehodlají se nijak vzdělávat. To platí pro laickou i odbornou veřejnost,“ říká Michael, který se před osmi lety nakazil od svého partnera. Profesně má za sebou roky strávené terénní prací a aktivismem v oblasti HIV/AIDS. „Otázka je, čím dnes můžeme strašit, když se na AIDS neumírá. V Česku je přibližně sedm set lidí, kteří jsou HIV+ a o svém statusu nevědí. Respektive jedna skupina, která o tom neví a netuší to. A pak tu je skupina, která svoji pozitivitu tuší, ale ti lidé si řeknou, že to nechtějí vědět,“ dodává Michael.

„Já jsem měl tehdy v hlavě to, že umřu. Takže jsem zkolaboval. Štítil jsem se sám sebe. Bylo to špatný,“ vzpomíná Michael na chvíli, kdy se o své diagnóze dozvěděl. „Hodně mi tehdy pomohl psycholog a taky když mě seznámil s někým HIV+. Tohle je vždycky fajn, snížit ty bariéry. To teď hodně dělá třeba Dům světla.“ Za zásadní bariéru, která se systémově za osm let života s diagnózou podle něj příliš nezměnila, považuje to, že „lékař automaticky nenabídne HIV testování v momentě, kdy se dozví, že člověk patří do některé z rizikových skupin. Nejčastěji muži mající sex s muži. Zažil jsem kluka, kterého si lékaři předávali měsíc, nevěděli, co mu je, a on mezitím umřel.“

Čtěte také

„Odmítli mě na hodně místech. Dokonce mi i řekli, máme tě rádi, ale nebudeme s tebou sedět v kanceláři,“ popisuje Michael zkušenost s hledáním práce. „Tehdy se mi negativně vrátilo všechno to vystupování v médiích,“ dodává. Ptám se na další problematickou oblast – zubaře. „Můžu říct, že tady se to nehnulo ani o milimetr. Problémy, problémy. Když jsem s tebou mluvil naposledy, tak jsem ještě měl přední zuby, dnes je mám nasazovací. A jezdím několik kilometrů za Prahu,“ popisuje současný stav Michael.

Že je HIV+ dnes díky pokroku medicíny nepovažuje za něco pro sebe zásadního. Médií se až na výjimky straní, má přítele a je víceméně spokojený. „Tehdy před osmi lety jsem si vytvořil seznam, co chci stihnout do konce života. Dnes už to není potřeba, ale pořád ho aktualizuju. Je fajn si dávat cíle. Většinu z toho jsem si splnil.“      

Jak dnes v Česku vnímáme HIV? Jak diagnóza proměnila Michaelovy vztahy? A co radí lidem, kteří mu stále ve velkém píšou o rady a s obavou, že umřou?

Spustit audio

Související