Sarajevo: V osmdesátých letech olympijský restart, v devadesátých válka. Ruiny teď obdivují hipsteři
Olympiáda v roce 1984 znamenala pro Sarajevo možnost, že se o městě ve světě začne mluvit i jinak než jen v souvislosti s atentátem na následníka habsburského trůnu Franze Ferdinanda. Opravy tehdy daly městu nový lesk, sportovní událost novou hrdost. O dekádu později ale obléhání Sarajeva během války v Bosně a Hercegovině místo změnilo k nepoznání. Zničená sportoviště dnes víc než olympiádu připomínají boje a střelbu. Vybízí tak k podivnému druhu turistiky.
Kanadští klimatologové z univerzity v Ontariu nedávno uveřejnili studii o městech, která by už nemohla znovu pořádat zimní olympijské hry – kvůli globálnímu oteplování. Teplé počasí v nich znemožňuje realizovat závody v lyžování i přesto, že se dá zasněžovat uměle. Jedním z těchto míst je i Sarajevo. Počasí ale není jedinou překážkou. Bosna by dvě desetiletí po katastrofálním občanském konfliktu nebyla schopna událost zaplatit a stadiony a další sportoviště jsou kvůli válce zničené.
Věta, kterou řekl pro zpravodajskou organizaci jeden z organizátorů her Pavle Lukać, dnes vyvolává mrazení v zádech. „Sedmdesát let po atentátu z roku 1914 máme olympijské hry. Svět zase bude říkat Sarajevo, tentokrát u toho ale bude šťastný.“ Očekávání nemohla být budoucí realitě vzdálenější. Olympijské stupně vítězů se měly stát popravištěm.
Strhnout si z platu, aby bylo na olympiádu
Když se o pořádání her v Sarajevu v osmdesátých letech rozhodovalo, o financování her se musela s městem podělit Jugoslávie i republika Bosna a Hercegovina. Obyvatelé Sarajeva se v referendu v drtivé většině rozhodli vzdát 2 % svých platů po dobu 4 let, aby bylo peněz dost. Nadšení z pořádání her bylo obrovské, přípravy velkolepé. Na kopci Trebević nad městem vznikla bobová dráha, přibyly nové stadiony, skokanské můstky a hotely pro sportovce a novináře z celého světa. Nadšení posiloval i tušený pomalu se blížící konec studené války. Olympiáda v Jugoslávii byla po letních olympijských hrách v Sovětském svazu 1980 druhou událostí tohoto významu pořádanou ve východním bloku.
Ve městě tehdy přibylo mnoho nových budov, například známý hotel Holiday Inn, postavený pro žurnalisty ubytované v průběhu olympiády. I během občanské války tu bydleli novináři z celého světa a reportovali o obléhání města. Z centrály olympijského věhlasu se tak stal symbol konfliktu. Reportér BBC Martin Bell jej nazval Ground Zero. Denně z něj vybíhali reportéři rovnou na ulici, které se dlouho přezdívalo „alej ostřelovačů“. „Odsud se nechodilo do války. Válka přišla za námi,“ komentoval to Bell.
Obsluha obyvatel hotelu tehdy byla značně obtížná. Zásoby jídla a energií byly v obléhaném městě velmi malé. Jídlo pro hosty kuchaři v Holiday Inn museli často vařit na otevřeném ohni a olej do generátoru elektřiny se nakupoval za zahraniční peníze novinářů na černém trhu. Personál, který se po cestě do práce vyhýbal kulkám, však svou práci i přesto odváděl výborně. „Bylo skutečně náročné zůstat profesionální za takových okolností, ale dělali jsme, co jsme mohli, abychom zachovali slušnou úroveň servisu. Bylo to ale opravdu hodně daleko od předválečných dob,“ řekla BBC jedna z členek personálu Amira Delalić. Na začátku 21. století se hotel podařilo opravit a jeho žlutá fasáda je opět viditelná na ulici, která má dnes znovu své původní jméno – Zmaja od Bosne.
Apolitická olympiáda bez komerce? Hry v Koreji definitivně rozbíjejí naivní představy
Od minulé megalomanské zimní olympiády v Soči se letošní nenápadné hry v korejském Pchjongčchangu liší na první pohled. Jiné je prostředí, počasí či pětkrát nižší cena, kterou stálo korejské pořadatelství. Velké sportovní šampionáty mají ale jedno společné – jsou politickou a ekonomickou záležitostí, kvůli které jdou zásady právního státu často stranou. A to přes tvrzení olympijského hnutí, že politika, náboženství či komerce nemají na hrách místo.
Minová pole kolem sportovišť
Řada olympijských míst a budov obléhání města nepřežila. V lyžařském areálu a na sjezdovce na vrcholu Bjelašnica nad městem se tehdy opevnila jugoslávská armáda a i z tohoto místa město ostřelovala. V podhůří hory jsou stále ještě rozsáhlá minová pole, najdeme je i v okolí hory Jahorina, která byla dalším strategickým sídlem armády. Na kopcích se dnes dá opět lyžovat a v okolí užívaných sjezdovek miny nejsou, zvědavé běžkaře ale v pokračování dále do lesů a na liduprázdné kopce odrazují cedule s lebkami a zkříženými hnáty. Pozůstatky sportovišť tu zvědaví ruin porn turisté nacházejí stále, bobová dráha na Trebeviči je oblíbeným turistickým místem. Části železobetonové dráhy chybí nebo jsou zničené a stavba je po celé své délce pokryta graffiti, vzkazy a vyjádřeními lítosti nad událostmi spojenými s rozpadem Jugoslávie. Některé úseky se ale dají bezpečně projít, v jejich okolí je možné spatřit zničenou kabinu pro porotce bobových závodů nebo torza budov bez střech a zdí. Ty, které zůstaly, jsou hustě pokryté dírami od kulek.
Některé stadiony se podařilo zachránit s pomocí Mezinárodního olympijské výboru. V době nedostatku vody a elektřiny po konci války to bylo skutečně obtížné. V jednom z nich se ale dva roky po skončení války uspořádal koncert U2.
Pozůstatky olympiády v Sarajevu jsou stále viditelné i na mnoha místech ve městě, sem tam se dá na chodníku zahlédnout symbol olympijských kruhů, jinde jsou na zdech vidět obrázky olympijského maskota Vučka, na kopci Igman jsou uzavřené skokanské můstky. Sláva, kterou hry přinesly, je ale dávno pryč. Sarajevo i celou Bosnu dnes stále ovlivňují důsledky společenské roztříštěnosti, nesnášenlivosti mezi třemi bosenskými národy. Lidé jsou tu stále zvyklí se uzavírat jen ve vlastní skupině. Co všechno může tento zvyk a nenávist způsobit, připomínají ruiny olympijských sportovišť a staveb ze všeho nejvíc.
Proč byla olympiáda v Sarajevu lepší než ta v Sovětském svazu? A jak se v okolí města dá vyhnout minám? Poslechněte si v rozhovoru s autorkou textu.
