Ranní úvaha Ondřeje Vaculíka: Erena v hlavní roli

6. únor 2018

Na vánočním stromečku někteří lidé nemívali na špici hvězdu betlémskou, ale červenou pěticípou.

To jsem viděl ve filmu asi z poloviny 50. let, jehož děj se odehrával na Štědrý den. Vánoční atmosférou ale silně pronikala budovatelská hesla, nástěnky vzorných pracovníků a grafy letící vzhůru. Hrdinou filmu, který jsem viděl před mnoha lety a jehož název jsem dávno zapomněl, je šofér ereny, tedy třítunového nákladního automobilu Praga RN. Motor erenin vydával mírně zpěvavý zvuk, erena měla opravdu krásný hlas.

Ranní úvaha Ondřeje Vaculíka: Reforma školství

Školní třída (ilustrační foto)

Každá naše nová vláda, ať je levicová, nebo pravicová, nebo středová či předozadní má jako první na pořadu dne, jak sama říká, reformu školství.

V tom filmu s ní jezdil šofér, který asi nebyl tak dobrým soudruhem, něco provedl; film jsem neviděl od začátku. Rozvedl se a osaměl, zkrátka se znelíbil a vedení k němu nemělo důvěru.  

Adventní zásobovací blázinec, kterému se nesmělo říkat Advent. Všichni řidiči utahaní, jak rozvezli do „ovocí a zelenin“ tuny brambor, cibule, petržele i celeru.

Náš šofér už také odstavuje svou erenu, když tu k němu přichází dispečer: „Soudruhu, ty spěcháš také?“ „Také bych chtěl jít domů.“ „Ty ale přeci nemáš rodinu.“ „Ne, nemám.“ „Ty nemáš důvod spěchat.“ „Mám důvod spěchat.“ „Proč máš důvod spěchat?“ „Pozval jsem moji milou na štědrovečerní večeři. Poprvé přijde ke mně, a tak se velice těším, a dokonce mám, soudruhu, trochu trému, protože musím uvařit rybí polévku.“

Ranní úvaha Ondřeje Vaculíka: Návštěva z Bangladéše

Továrna na oblečení v Bangladéši

Každý hovor z neznámého telefonního čísla přijímám v obavě, jaká zase nepříjemnost to bude.

„Tak ty máš, soudruhu, trochu trému.“ „Ano, mám.“ „Tak ty ji možná ani nebudeš muset mít.“ „To bych ji vskutku rád neměl, ale já tu polévku budu vařit poprvé, a ani nemám ještě moc uklizeno.“ „Ty nemáš ani moc uklizeno. Děláš si, soudruhu, zbytečné starosti. Protože ty teď naložíš bečku kysaného zelí a zavezeš ji do zeleniny do Milína, volala mi soudružka Brázdová, došlo jí kysané zelí.“

„A je to tak důležité, teď na Štědrý den, odpoledne, zelí do Milína…“ „Soudruhu, o tom nebudeš rozhodovat ty, plynulé zásobování je náš úkol, nebo snad není?“ „Ale proč to mám být vždycky já, kdo musí jezdit nejhorší štreky, ať jede jednou taky Petera…“ „Tak dost. To, kdo, kdy a kam pojede, a co poveze, rozhoduju já. Ne ty. Smluvit si rande s ženskou je od tebe velice nezodpovědné. V Milíně nemají kysané zelí.“

Šofér třískne dvířky a vyrazí. Řítí se s erenou zasněženou krajinou, překonávají závěje i sněhové jazyky. Dívá se na hodinky: teď právě jeho milá stoupá po schodech, kráčí po pavlači, klepe na dveře, marně, marně.

Ranní úvaha Ondřeje Vaculíka: O vodních kanálech

02853481.jpeg

Historie plavby na Labi a Vltavě sahá až do začátku 11. století, kdy se po vodě dopravovaly vosk, sůl a med.

Konečně doráží k zelenině do Milína. Brázdová už ho vyhlíží. „Vezu vám zelí, soudružko vedoucí.“ „Vy v té Praze jste fakt asi debilové. Ještě na Štědrý den zavážet kysané zelí, koho to napadlo!“ „Soudruh dispečer mě sem poslal.“ „A já tady kvůli němu trčím jak kráva, kapra nevykuchaného. Vyřiďte mu, ať si příště políbí šos.“

Z garáží se šofér vleče prázdnými ulicemi, ví, že je po všem. Po schodech stoupá na pavlač, a od zábradlí se odlepí postava: „Já věděla, Karle, že se vám muselo něco přihodit…“

Dál už to bylo dosti nezajímavé, prostě byl to takový budovatelský film s erenou v hlavní roli. Když si ale odmyslíme dobu jeho vzniku, pak tenhle manažerský způsob nápravy soudruha zažil leckdo z nás - a bez pěticípé hvězdy.

autor: ČRo Vltava
Spustit audio