Slovo Chemnitz neboli Saská Kamenice se dnes skloňuje i u nás. Proběhly tu totiž nechvalně známé události na konci srpna.
Město se od té doby ze všech sil snaží přesvědčit okolí, že je normální, bezpečné, hezké, turistické a kulturní.
Srpnové události připomíná už jen přísně střežená oblast kolem sedmimetrové bronzové sochy Karla Marxe a utečenci hrající fotbal v městském parku. Jedním z prostředků, jak zbavit město nálepky nebezpečí a rasismu, je kultura. Okna místní opery září do noci decentním fialovým světlem, jedna z výstav láká na díla místní malířky Helene Funke.
Český film si zvykl na konvence. Je to pohodlnější a jistější. Buď u nás máme romantické komedie o svedených a opuštěných, o mužích pod pantoflem a ženách prchajících na venkov. Nebo jsou to těžké dušezpytné filmy o znásilňovaných a bezprizorných dívenkách, o pasťácích a rodinách, které se rozpadají na kusy.
Velké kino přímo ve středu města, u bývalého městského opevnění, hraje v místní nákupním centru Roter Turm hlavní roli. Bannery filmových premiér jsou to nejviditelnější, co lze uprostřed hvězdicovitě uspořádaného centra spatřit. V říjnu tu proběhl mezinárodní festival filmů pro děti, něco ve stylu našeho Zlína.
Festival se jmenuje Schlingel, což bych přeložil jako malý dareba. Byl založen v roce 1996 a v roce 2000 tu hlavní cenu vyhrál Václav Vorlíček s filmem Král sokolů. Později se festival rozrostl a láká už nejenom děti, ale i mládež a dokonce dospělé. Letos tu běžel například belgický film Dívka, v němž mladý tanečník hledá svou lidskou i sexuální identitu a to už pro děti moc není. A zatímco poroty se na konci festivalu snažily ocenit vysoce umělecké filmy, dětská porota dala ceny tomu, co porotce prostě vzalo u srdce.
Jsou lidé, kteří umění ke svému životu potřebují a jsou ti, kdo ne. Ale aby člověk mohl s uměním komunikovat, musí si napřed s uměleckým dílem rozumět.
Byl to fantasy film ukrajinského režiséra Jurije Kovaljeva s názvem Pevnost, pojednávající o neohroženém chlapci Víťovi. Dareba se během školního výletu dostane přes visutou lávku do hrdinské minulosti, v níž potomci boha Peruna a Ijli Muromce bojují proti chánům. Hle, slovanská mytologie nasazená proti cizákům a nájezdníkům, velkofilm za pouhý 1,5 miliónu eur. Mezinárodní poroty ukrajinský Hollywood neocenily kvůli přílišnému nacionalismu. Ale dětem trocha nacionalismu nevadila.
A podobně neohrožený jako Víťa je chlapec ze slumů v Dilií ve filmu Halkaa. Kluk žije mezi sběrači odpadků a jeho snem je mít splachovací záchod. Nakonec svou neohrožeností získá peníze na záchodovou mísu, to vše za zpěvu indického popu.
Říká se jaksi obecně, že společnost zhrubla. Že ženy si mezi sebou říkají ty vole a dokonce nejvyšší ústavní činitel České republiky pro výraz obecné nebo vulgární češtiny nejde daleko.
Nevzdat se, být hrdinou, překonávat překážky, bojovat za spravedlnost, to je to, co oslovuje děti i v naší rozmazlené evropské společnosti. A možná právě proto jednu z cen získala také česká vánoční komedie Přání k mání.
Ještě jedna věc mě zaujala. Děti jasně fandí vizuálně působivým filmům s pohádkovými zápletkami a je jedno, z jaké země. Je to jakási příprava na to, aby se jim v dospělém věku líbily romantické komedie, hollywoodská fantasy a bollywoodské filmy se zpívajícím a tančícím hrdinou. A možná díky těmto filmům jsem se cestou z kina do hotelu ničeho nebál, přestože obyvatelé Chemnitz tvrdí, že se v noci ve městě bojí. Děti se nebály ani draků, ani slovanského boha, ba ani chánů.
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
