Přepis Jak to vidí... Michael Romancov – 8. srpna 2022

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Dobrý den a celý nový týden přeje Zita Senková. Jsem ráda, že jste si naladili rozhovor o dění kolem nás. Mým hostem je Michael Romancov, politický geograf z Institutu politologických studií Univerzity Karlovy a také z Metropolitní univerzity Praha. Dobrý den, vítejte.

Michael ROMANCOV, politický geograf, Institut politologických studií UK, Metropolitní univerzita Praha
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Zdravím vás prostřednictvím Skypu, pane Romancove, řeč bude v příštích minutách o turecké politice, eskalaci napětí mezi Čínou a Tchaj-wanem a také o námořní slepotě. Jaké jsou spojitosti mezi námořními dějinami a ekonomickými souvislostmi současného světa. Přeji nerušený poslech. /znělka/

V letovisku Soči na černomořském pobřeží se ruský a turecký prezident Vladimir Putin a Recep Tayyip Erdogan dohodli na rozšíření spolupráce v dopravě, zemědělství a ve stavebnictví. Moskva tvrdí, že Ankara bude za ruský plyn částečně platit v rublech. Co si, pane Romancove, myslíte o vztazích mezi oběma zeměmi? Když se podíváme třeba jenom na válku na Ukrajině, kterou vyvolala Moskva 24. února, stojí Turecko a Rusko na opačných stranách? Turecko je členem Severoatlantické aliance, jejíž členské země proti ruské agresi podporují Kyjev politicky, vojensky, hospodářsky.

Michael ROMANCOV, politický geograf, Institut politologických studií UK, Metropolitní univerzita Praha
Rusko a Turecko jsou dvě v kontextu toho regionu Černého moře, případně Blízkého východu určitě důležité země. Jsou to dva státy, které spolu sice už dneska přímo fyzicky jaksi nesousedí, respektive oni mají jenom krátkou námořní hranici, ale pojí je poměrně velmi dlouhá jaksi plná konfliktů historie, protože svého času Osmanská říše a ruské impérium se potýkaly jak v oblasti Balkánu, tak v oblasti vlastně toho prostoru, kde dneska leží Ukrajina, tak v Zakavkazsku. Všechny tyhlety věci se jaksi z obou stran podle mého názoru, byť samozřejmě moje jaksi schopnost proniknout do zákulisí turecké politiky je jaksi nulová, nicméně z té ruské strany se zdá, že z obou stran jsou ty historické, geografické a samozřejmě potom jaksi další témata nebo další problémy stále vlastně připomínáno, přežvykováno v uvozovkách v novém kontextu. Momentálně se ty dvě země dostaly do stavu, že Turecko představuje pro Ruskou federaci, která se ocitla pod sankcemi toho západního společenství, vlastně mimořádně důležitého aktéra, neboť to je země, která svým způsobem otevírá dveře právě směrem na západ.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Vladimir Putin už před tím samotným jednáním Erdoganovi poděkoval za jeho podíl na vzniku dohody o obnově vývozu potravin z ukrajinských přístavů a poděkování se Erdoganovi dostalo i za dodávky ruského plynu do jižní a jihovýchodní Evropy skrze plynovod Turk Stream. Je to tedy pragmatický vztah, nebo jak byste to nazval?

Michael ROMANCOV, politický geograf, Institut politologických studií UK, Metropolitní univerzita Praha
Ano, přesně tak. Je to pragmatický vztah, a to z obou stran. Vy jste zmínila, že jaksi Putin Erdoganovi poděkoval, dokonce jaksi ruská média vlastně se obšírně právě věnovala tomu, jakým způsobem ho Putin přivítal, jak pevně mu stisknul ruku, že spolu jednali vlastně, jak se v Rusku tomu říká, jako v očním kontaktu, že mezi nimi nebyla žádná velká distanc, ať už kvůli covidu, nebo kvůli něčemu jinému, seděli u takového vlastně malého stolku, posluchači si jistě vybaví, kolik jaksi jiných politických představitelů vlastně sedělo vlastně několik, nebo přesně řečeno mnoho metrů daleko od Putina u toho dlouhatánské stolu, tak tady naopak oni seděli jako bok po boku. Na druhou stranu není také nic neobvyklého, kdy Putin Turecku, případně Erdoganovi spílá a vyhrožuje, zase bych jenom odkázal k tomu, když Rusové vlastně poskytli svoji vojenskou, primárně leteckou pomoc Asadovu režimu a Turci sestřelili jedno z ruských letadel, které operovalo v Sýrii a na chvíli jaksi proniklo do tureckého vzdušného prostoru, tak tehdy jaksi ruská politická elita v zásadě sakumprásk Erdoganovi spílala, vysmívali se mu, Erdogan se musel omluvit v ruských médiích, to všechno bylo líčeno jako jednoznačné ruské vítězství a jako prostě ponížení tureckého lídra. Za pár let ta situace je úplně jiná a za několik málo týdnů, měsíců může být zase úplně jiná. Čili přesně, jak jste řekla, je to vztah, který je pragmatický, v tento okamžik to, na čem se dohodli, vyhovuje oběma stranám. A je jaksi otázkou času, kdy se najde téma, na kterém se prostě neshodnou, a zase se ty jejich, řekněme, trajektorie od sebe oddálí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Je to mimochodem jejich druhá schůzka během několika dní, nedávno se sešli v íránské metropoli v Teheránu, čekal byste možná, pane Romancove, na místě Recepa Erdogana nějakého evropského státníka, který by se sešel s Vladimirem Putinem?

Michael ROMANCOV, politický geograf, Institut politologických studií UK, Metropolitní univerzita Praha
Tak já začnu tím evropským státníkem. Ono záleží na tom právě, jak Erdogana budeme chápat. Evropa je samozřejmě kontinent, který má nějaké geografické hranice, ale otázkou je, jestli Turecko, případně Rusko považujeme, nebo nepovažujeme za evropského aktéra. Můžeme, ale nutně nemusíme. Pokud jde o ty vztahy mezi Ruskem a Západem, tak Turecko momentálně vlastně v řadě těch témat si zastává svůj vlastní postoj, Turci se nepřipojili k těm sankcím, které Evropská unie, respektive Spojené státy, Japonsko, Korea a další země vůči Rusku vyhlásily, mají prostě svoji vlastní politiku a tím se Turecko v tento okamžik vlastně do určité míry jakoby izoluje. Nikoliv od Evropy, ale spíš od toho, čemu se říká Západ nebo kolektivní Západ, jehož součástí zase někdy Turecko jako chce být, případně institucionálním způsobem je, viz jeho členství v Severoatlantické alianci. Pokud jde o to, jestli by tam mohl sedět nějaký Evropan, tak v tento okamžik nemohl. Neexistuje v tento okamžik žádná jiná země, která by Rusku mohla nabídnout to, co mu je schopné nabídnout Turecko. Není žádné tajemství, že Putin jako udržuje ještě pořád poměrně velmi intenzivní vztahy s režimem Viktora Orbána v Maďarsku, ale Maďaři, i kdyby se rozkrájeli, tak prostě to, co mohou nabídnout Turci, nabídnout schopni nejsou, to samé platí pro Srbsko a tam již prezidenta Vučiče. Ale jinak se vlastně z těch západních nebo evropských politiků s Putinem v tento okamžik nikdo bavit nechce. Já si myslím, že to je dobře, takže ta turecká role v tento okamžik je prostě jedinečná tím, že máme ty jedinečné podmínky a Turecko v jejich kontextu má ty jedinečné možnosti.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Bude muset Evropská unie, pane Romancove, podle vás hledat a najít, jak jednat s autoritářskými státy, strategii, jak postupovat?

Michael ROMANCOV, politický geograf, Institut politologických studií UK, Metropolitní univerzita Praha
Určitě ano, protože Evropská unie z mého pohledu bohužel se zejména poté, co vlastně proběhla ta dekáda 90. let, kdy se Evropa velmi rychle naprosto bezprecedentně pozitivním způsobem změnila, připomeňme jenom, že na konci 80. let ještě pořád byla Evropa místem, kde reálně hrozilo jaksi velké vojenské střetnutí mezi Varšavskou smlouvou a Sovětským svazem na straně jedné a Spojenými státy a Severoatlantickou aliancí na straně druhé, všechno v 90. letech vlastně jakoby téměř ze dne na den zmizelo a my v Evropě jsme takzvaně čerpali mírovou dividendu. A většině Evropanů, ale bohužel i většině evropských jaksi politických předáků jaksi uniklo, že svět se posouvá někam úplně jinam, že zatímco Evropa se stala výrazně bezpečnějším místem, tak pro svět to neplatilo, a různé Evropské komise, ale spolu s nimi to jaksi byly i vlády evropských států, protože ta Evropská komise, respektive Evropská unie nemůže dělat nic jiného než to, k čemu jí jaksi ty členské státy vlastně dají souhlas, tak Evropané se sami stylizovali do pozice vlastně nejsilnějšího normativního aktéra systému mezinárodních vztahů a Evropa měla tendenci zbytku světa vlastně představovat nějaké normativní ideály, jak se má svět chovat. Dneska bohužel nezbývá než konstatovat, že tahleta jaksi politika, byla to bezesporu politika jaksi nejen dobrých úmyslů a nesmírně vlastně vznešených ideálů, tak že narazila na, řekněme, ten útes reality a my se budeme muset naučit se zbytkem světa vlastně chovat jinak. V tomto ohledu Turecko, případně Rusko, dva naši blízcí, důležití sousedé, jsou jaksi tím dobrým testovacím jaksi materiálem, ale těch jaksi aktérů je ve světě samozřejmě víc.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Už jste to sám i řekl, pane Romancove, tu změnu, co se týče Vladimira Putina, který už opustil evidentně svou pracovnu a také několikametrový stůl a volí kontaktní schůzky bezprostředně s jinými politiky, snaží se tedy Moskva prolomit diplomatickou izolaci? Kde je a kde může být ještě úspěšná?

Michael ROMANCOV, politický geograf, Institut politologických studií UK, Metropolitní univerzita Praha
Kéž by Rusko bylo v diplomatické izolaci. Ono je v diplomatické izolaci od nás, ze západu. Případně ze Spojených států, Kanady, Japonska, Austrálie, Jižní Koreje. Tak to je ten tzv. kolektivní Západ. Zbytek světa se k té izolaci ze svých jaksi zase pragmatických, v některých případech možná i ideologických důvodů nepřipojil. Tzn. Rusko není izolované od Číny, Rusko není izolované od Indie, od Íránu, od Turecka, abych zmínil aspoň ty velké, důležité země. Víme, že ministr zahraničních věcí Lavrov je každou chvilku někde, teď, není to tak dlouho, byl na cestě po řadě afrických zemích. Faktem je, že žádná z těchto zemí nemá tak jaksi ve světě důležitou pozici jako ty země západní, výjimkou je pouze Čína, ale ty čínsko-ruské vztahy jsou hodně komplikované, byť to na první pohled není vidět. A je naprosto srozumitelné, že Rusové vlastně v situaci, ve které jsou, kdy je vlastně násilnická politika Vladimira Putina minimálně od roku 2014 vlastně uvrhává do stále hlubší izolace od tak významného segmentu světové politiky a světové ekonomiky, jako je Západ, tak se snaží prostě tomuhletomu vším možným jaksi, co mají po ruce, čelit. Ať už jsou to nástroje ekonomické, ať už jsou to nástroje politické, ať už jsou to přísliby diplomatické podpory, vojenské podpory atd. atp. Čili ano, Rusové se snaží, budou se snažit, seč jim síly budou stačit, a je taky na nás, jak moc v tomto ohledu budou, nebo nebudou úspěšní.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Konstatuje politický geograf Michael Romancov.

/znělka/

Vladimiru Putinovi se nepodařilo dobýt Kyjev a svrhnout vládu Volodymyra Zelenského v prvních 48 hodinách války. Sehraje tento fakt, pane Romancove, možná nějakou roli v budoucnosti? Teď nemám na mysli rusko-ukrajinský konflikt, ale třeba jestli z toho něco plyne nebo vyplyne případně pro jiné země nebo státníky, kteří by měli podobný záměr.

Michael ROMANCOV, politický geograf, Institut politologických studií UK, Metropolitní univerzita Praha
Já si myslím, že vlastně ten s největší pravděpodobností neúspěch ruské ofenzívy proti Ukrajině v těch prvních dnech, ono totiž pořád jaksi nemáme k dispozici přesné informace, vzhledem k tomu, že Rusové neotevírají archivy, tak je s největší pravděpodobností mít velmi dlouhou dobu ani nebudeme. Já sice jsem přesvědčen, že jaksi všichni ti, kteří říkají, že cílem bylo zmocnit se Kyjeva a zabít, nebo zajmout, nebo donutit k emigraci Zelenského, že to s největší pravděpodobností takhle jako Rusové měli vymyšlené, ale třeba to mohlo být trošičku jinak. Ale předpokládejme, že to tak bude. Rusku se opětně nepodařilo vlastně před světovým publikem se chovat tak, jak by si samo přálo. Mimochodem, to je něco, co je pro Vladimira Putina naprosto typické. On se snažil svého času Rusko představit jako zemi dynamickou, inovativní, mladou, pohostinnou, otevřenou. To jsou třeba ty důvody, proč Rusové organizovali olympiádu v Soči nebo fotbalový šampionát atd., a vždycky, když ta věc skončí, tak se objeví nějaká větší či menší jaksi kaňka. Zbude nějaká šílená pachuť. Prostě Soči zatížené obrovským korupčním a následně potom tím jaksi dopingovým skandálem atd. atp. A tady vlastně Rusové vsadili na to, že svět je vnímá jako silnou, v zásadě neporazitelnou vojenskou mocnost, vtrhli na Ukrajinu a ono to zase nedopadlo. A teď tedy vidíme to, že samozřejmě ruská armáda ničí ve velkém ukrajinská města, zabíjí stovky nebo tisíce ukrajinských vojáků, zabíjí civilisty, dostala se kvůli tomu do mezinárodní izolace, tohle jsou samozřejmě věci, které všem ostatním členům mezinárodního společenství bez ohledu na to, jestli jsou na západě, na východě, na severu, nebo na jihu, prostě nezůstávají skryté. A pro Rusko neúspěch, o kterém jste mluvila, má celou řadu dopadů. Za prvé jsou to dopady reputační, primárně to teďka je vidět směrem k nám na západ, za druhé to výrazným způsobem oslabilo ruskou jaksi vyjednávací pozici, protože se Rusku zásadním způsobem zmenšil manévrovací prostor. Kdekdo vlastně teď s Putinem může jednat jinak, protože ví, že Putin je zahnán jaksi do úzkých a jeho manévrovací prostor se zásadním způsobem jaksi zmenšil. Koneckonců Erdogan to Putinovi dal, jak se říká, sežrat na tom setkání v Teheránu, o kterém jste mluvila také před chvílí, kde nechal Putina údajně dlouhou dobu před těmi zapnutými kamerami čekat. Tohle byla věc, kterou do té doby dělal Vladimir Putin, dělal to často, dělal to s chutí a Erdogan mu to vrátil a Putin si tuhle v uvozovkách facku, jak si nepochybně za prvé uvědomil, za druhé si ji bude pamatovat a pokusí se mu to vrátit někdy příště. Další věc, kterou si myslím, že v tomhle ohledu je zapotřebí vzít v úvahu, je to, že od okamžiku, co se Rusové začali vojensky angažovat v Sýrii, tzn. od roku 2015, tak řada ruských firem, které vyrábějí zbraně, vlastně zaznamenala značný zájem o svou produkci, zejména v oblasti Afriky a Blízkého východu, protože vlastně najednou bylo vidět v těch konkrétních jaksi podmínkách syrského bojiště, co všechno ty ruské zbraně dovedou. A teď jako vidíme, že ruské zbraně na Ukrajině toho zase jako nepředvedly tolik, jak Moskva nepochybně doufala. Čili tohleto bude podle mého názoru další z těch poměrně jaksi citlivých dopadů zpackané vojenské operace na Ukrajině.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Říká politický geograf Michael Romancov.

/znělka/

Rusko i Turecko patří k zemím, které mají přístup k moři. Vy jste, pane Romancove, se na globalizovaný svět podíval ve svém prvním samostatném titulu právě mořskou optikou. Umíme docenit význam moří nejenom pro rozvoj obchodu, ale i moci? Ono ten název vaší knihy Námořní slepota teda už asi napovídá tu odpověď, k čemu jste dospěl.

Michael ROMANCOV, politický geograf, Institut politologických studií UK, Metropolitní univerzita Praha
Já myslím, že neumíme, a to jaksi, co je na tomto důležité, ono nejde primárně o nás jako tady v Česku nebo ve střední Evropě. My přístup k moři nemáme. My pravděpodobně jaksi většina z nás, pokud jsme byli u moře, tak na dovolené, tzn. někde na nějaké pláži, celkem je lhostejné jaksi, kde, v Česku je sice samozřejmě také populární, že lidé jezdí jaksi na různých jako lodích po moři, takže pravděpodobně mezi našimi posluchači budou i lidé třeba, kteří mají kapitánské zkoušky, ale to jsou jednotlivci, zatímco drtivá většina z těch 10,5 milionu obyvatel České republiky prostě moře rovná se dovolená. Ale problém je, že to takhle začalo převládat v tom globalizovaném světě i u zemí a jejich občanů, které přístup k moři mají a které jako po staletí v té námořní dimenzi úspěšně se pohybovaly. A ono to je s největší pravděpodobností dáno tím, že ty námořní aktivity prostě zmizely z očí. Lidé přestali cestovat po moři lidé začali cestovat na ty transkontinentální vzdáleností prostřednictvím letadel, díky tomu vlastně ubylo pasažérů v přístavech a z těch přístavů se staly vlastně ty obrovské zóny, kde se nakládá, vykládá zboží, suroviny, které jsou vlastně na okraji těch gigantických průmyslových zón velkých měst, a ti, kteří tam přímo nepracují, tak to vlastně nevidí. Já když o tomhletom tématu jako přednáším studentům, tak vždycky jako na začátku té přednášky jako se jich ptám například, jestli vědí, odkud jako pochází oblečení, které jako máme běžně na sobě, protože drtivá většina z nás si nakupuje oblečení a nevyrábíme si ho doma, a jako většina z nás má dneska na sobě textilie, které jsou vyrobené v Asii, a navzdory tomu, že jsme si to koupili někde tady v obchodě nebo jsme si to nechali poslat nějakou tou dodávkovou službou, tak je 99procentní pravděpodobnost, že do Evropy to prostě doplulo z Asie po moři nějakým kontejnerem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
A kdy vy jste si, pane Romancove, uvědomil třeba tu propojenost světa právě díky nebo prostřednictvím moře nebo oceánu?

Michael ROMANCOV, politický geograf, Institut politologických studií UK, Metropolitní univerzita Praha
Tam jde primárně potom o to, čemu se člověk věnuje. Pro mě jako pro člověka, který se zabývá mimo jiné jako geopolitikou, tak jaksi to propojení tady vlastně jakoby je v uvozovkách odjakživa, protože bez ovládnutí mořské hladiny by se úplně jiným způsobem vyvíjely například obě světové války. Jak ta první, tak zejména ta druhá. Vlastně ta porážka těch agresivních mocností bez toho, aniž by spojenci dříve, než jaksi došlo k těm gigantickým jaksi střetnutím jejich armád, ovládli moře a jejich prostřednictvím dokázali propojit efektivně své ekonomiky a pomáhat jeden druhému hospodářsky, prostě vůbec nebyla možná. A to jsou jako věci, které jsou buďto jaksi explicitně, nebo aspoň jaksi mezi řádky zřejmé třeba každému, kdo se věnuje studiu mezinárodních vztahů nebo historie. Ale od těchhletěch událostí už přece jenom jako uběhla řada dnů. A ten současný moderní globalizovaný svět to nevidí, protože právě třeba když si obchodník něco jaksi objednává, tak i když si to objedná přímo, řekněme, odněkud z Asie, tak v zásadě mu stačí většinou pár kliků jako myší někde v počítači a ono mu to přijede a pak mu to ten kamion doveze až ke dveřím a vlastně to, že to nějakou dobu putuje po moři, prostě není vidět.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Z ukrajinských přístavů dnes vypluly dvě další lodě se zemědělskými produkty, jak o tom informovalo turecké ministerstvo obrany, pane Romancove, lze tedy říct, že moře a oceány předurčují mezinárodní mocenské vztahy?

Michael ROMANCOV, politický geograf, Institut politologických studií UK, Metropolitní univerzita Praha
Určitě, pokud se budeme bavit o těch vztazích, minimálně v nějakém širším regionálním a samozřejmě globálním rozměru. Pokud by z nějakého důvodu vlastně ten globálně propojený svět skončil, respektive by došlo k zpřetrhání těch v současnosti existujících jaksi řetězců, tak může dojít, já jsem přesvědčen ale, že jen krátkodobě, k tomu, že vlastně to globální bude nahrazeno regionálním, případně lokálním a jsou regiony a samozřejmě existuje obrovské množství lokalit, kde ty moře a oceány nepotřebujeme. Nicméně země je kulatá, světový oceán kryje přes 72 % povrchu naší planety, takže i kdyby se tahleta věc stala, jako že já nepředpokládám, že by se to jaksi mělo stát, tak dříve či později dojde k tomu, že někdo by zase v uvozovkách objevil ten význam světového oceánu jakožto obrovské transportně komunikační zóny a ono by se to zase vrátilo vlastně víceméně někam tam, kde už momentálně jsme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
A bude globální nahrazeno tím lokálním, regionálním? Nebo už se tak děje?

Michael ROMANCOV, politický geograf, Institut politologických studií UK, Metropolitní univerzita Praha
V některých věcech, mimo jiné třeba kvůli dopadům klimatické změny, se tak určitě stane. Ale jaksi toto, řekněme v uvozovkách, couvání zpátky rozhodně podle mého názoru neproběhne jako do nějakých těch dimenzí, řekněme, kamsi před průmyslovou revoluci. To určitě ne. Mimochodem ta přeprava na vlnách světového oceánu v některých aspektech třeba je ekologičtější než přeprava ať už železnicí, nebo zejména automobily, takže ono vlastně i ta klimatická změna nás asi bude tlačit k tomu, abychom moře oceány i nadále využívali, byť, řekněme, do popředí se dostanou, řekněme, jiné typy přepravy, respektive jiné typy, pokud jde o objem, přepravovaných komodit, než jak to vidíme v současnosti.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Možná už jen velice krátce poprosím, je-li to možné, pane Romancove, konflikt mezi Čínou a Tchaj-wanem se v posledních dnech vyostřuje, jak se podle vás může vyvíjet dál tato situace?

Michael ROMANCOV, politický geograf, Institut politologických studií UK, Metropolitní univerzita Praha
Já si myslím, že obecně směřujeme ke konfrontaci mezi Čínou a Tchaj-wanem, respektive Čínou na straně jedné a všemi těmi zeměmi, které mají důvody, ať už jsou to důvody politické, vojensko-strategické, nebo jakékoliv jiné, podporovat Tchaj-wan. Protože Tchaj-wan, i když nemá plné mezinárodní uznání, tak je to jaksi vlastně aktér, který je evidentně v tento okamžik nezávislý, suverénní, a je to společnost, já nevím, 23 nebo 25 000 000 jaksi lidí, kteří si vládnou demokratickým způsobem. Ale to samozřejmě neznamená, že já bych věděl, kdy k tomu dojde nebo jak k tomu dojde. Myslím si, že ta současná situace je výsledkem evidentní jaksi čínské, řekněme, nespokojenosti z toho, co udělali Američané, ta cesta paní Pelosiové, a uvidíme, kdy se tyhlety tenze uklidní, ale je krajně nepravděpodobné, že Čína, minimálně dokud v jejím čele bude stát Teng Siao-pching nebo lidé, kteří ho podporují, by měla vůli vlastně přehodnotit svůj vztah vůči Tchaj-wanu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Michael Romancov, politický geograf z Institutu politologických studií Univerzity Karlovy a z Metropolitní univerzity Praha, byl hostem dnešního vydání. Děkuji vám za to, mějte se hezky, na slyšenou.

Michael ROMANCOV, politický geograf, Institut politologických studií UK, Metropolitní univerzita Praha
Já děkuji za pozvání. Na slyšenou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Příjemný poslech dalších pořadů přeje Zita Senková.