Přepis: Jak to vidí Josef Baxa - 29. října 2018

29. říjen 2018

Jak to vidí soudce Josef Baxa.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Příjemný den přeje Zita Senková. Glosátorem dnešního vydání pořadu ‚Jak to vidí‘ je doktor Josef Baxa, soudce Nejvyššího správního soudu. Já vás zdravím prostřednictvím radiomostu do Plzně. Dobré ráno.

Josef BAXA, soudce Nejvyššího správního soudu:
Dobré ráno z Plzně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
V čem pro nás může být inspirativní české století do dalších let? Jak snadno se může stát z oběti pachatel? Inspirativní poslech. Oslavy stého výročí založení Československa včera vyvrcholily po celé republice navzdory dešti. Jak jste si vy, pane doktore, užil ten včerejší slavnostní den?

Josef BAXA, soudce Nejvyššího správního soudu:
Ten den byl sváteční, a nebyl to jenom včerejšek. My jsme byli tady v Plzni večer v sobotu na krásném koncertu plzeňské filharmonie a bandu Blue Star, kde byla hudba z 30. a 40. let, a byl to takový komponovaný pořad. Nebyl to běžný koncert, všichni jsme měli trikolóry, byla tam i sklenička sektu. Já jsem rád, že tyto oslavy nebyly jenom nějaké nadirigované, formální pro veřejné představitele, ale že to byly věci spontánní právě i přes to ne úplně dobré počasí. Bylo hodně lidí v ulicích a nebyla to otázka jenom hlavního města, ale vlastně po celé republice si lidé ten svátek připomínali. A myslím si, že to je hodně dobře.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Takže naše společnost navzdory různým občasným skeptickým hlasům se přece jenom nějak tak neformálně identifikuje s tou tradicí samostatného státu, s našimi dějinami?

Josef BAXA, soudce Nejvyššího správního soudu:
Myslím si, že ano. Ono je to důležité ještě z jednoho důvodu. Často žehráme na to, že vlastně zejména nejmladší generace dohromady nic neví o té naší minulosti v posledních desítkách let, a i díky tomu, jak se tady věnovala pozornost těm událostem před sto lety a rekapitulaci celého toho století, tak to byl takový, řekl bych, zrychlený kurz moderních dějin v kostce, který musel oslovit skoro každého.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Kde a jakou vidíte budoucnost českého státu v těch dalších letech? V čem jsme třeba jako národ silní, odlišní nebo i jedineční a možná i v současné Evropě výrazní jako celek?

Josef BAXA, soudce Nejvyššího správního soudu:
Jestli jsme silní...? Silní jsme určitě v tom, že jsme přižili všechny možné nejenom katastrofy, ale i vlastní průšvihy. My dokážeme spoustu věcí vymyslet, ale na druhé straně je také dokážeme báječně pokazit. Nás nikdo neporazí, ale my se dokážeme porazit sami. Ale přesto přese všechno zase to nějak spravíme. Přidáme si k tomu trochu humoru, který v mezidobí střídáme jakousi skepsí a deziluzí... A tak prostě pořád žijeme. Myslím si, že i v Evropě ten pohled na nás je přesně takový. Češi si prostě umí poradit. Není na ně vždycky spoleh, občas se chovají jako potížisté, ale nakonec je na ně spoleh. A myslím si, že lidé to v těch sto letech opakovaně prokázali. Bohužel spíš za hranicemi naší země než doma, i to přijetí potom těchto lidí doma nebylo úplně ideální, ale to nesnižuje ty jejich činy a to, že máme z minulosti své vzory, své ideály, je na co vzpomínat a je k čemu, řekněme, se přibližovat nebo říkat si, když oni to dokázali a za mnohem horších podmínek, než my máme dnes, tak my přece nemůžeme zklamat a musíme se chovat tak, aby někdy v budoucnu, až se bude rekapitulovat dalších třeba 50 nebo 100 let, tak aby se i o tom našem období a o lidech naší generace mohlo mluvit alespoň částečně s určitou pýchou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Na co konkrétně podle vás nejvíce, nejlépe můžeme navázat, když se ohlédneme za tím takzvaně českým nebo můžeme i přidat československým stoletím? Protože to nejsou jenom ty principy, a nejenom Tomáše Garriguea Masaryka, hodnoty, statečnost, ono okřídlené, známé nebát se a nekrást. I když je zajímavé vlastně číst si, prošla jsem třeba i knihu Pavla Kosatíka, ty citáty v tom dobovém kontextu. To si myslím, že je nesmírně důležité.

Josef BAXA, soudce Nejvyššího správního soudu:
Určitě žádné z těch deseti desetiletí té uplynulé stovky nebylo jenom skvostné období. Každé to období měla i ty svoje takové epizody, aféry, na které se třeba už i nerado vzpomíná s odstupem, je to i v běžném životě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Možná máme tendenci si trošku něco i idealizovat.

Josef BAXA, soudce Nejvyššího správního soudu:
Ano, idealizujeme si, máme nostalgii, byli jsme mladí, svět se nám zdál krásný a vytěsňujeme určitě věci. To nevadí. To je každému člověku takhle přirozené, ale myslím si, že pořád bychom si měli uvědomovat, že to byl vlastně malý zázrak. Při vší úctě k těm, jak se říká, mužům 28. října, mohlo to všechno dopadnout úplně jinak a mnohem hůř. Ale na to, že to vlastně vzniklo tak nějak shodou určitých okolností, tak zejména těch prvních 20 let budování nového státu, to byla úžasná epocha, a nejenom otázka budování administrativy nebo institucí, ale i všechno to okolo, a zejména bych řekl, ta idea – máme tady nový samostatný stát po několika staletích a nikdo nám nepomůže, my sami musíme ten stát vybudovat. A bohužel nebylo na to dost času ze známých důvodů, ale přesto si myslím, že tohle je pořád inspirující i pro třeba pro tu nejbližší budoucnost – prostě vědět, že nikdo nám nepomůže, že my sami se musíme snažit, abychom tomu našemu státu vtiskli určité ideje, abychom mu dali nějaké směřování, nějaký cíl, abychom si kladli otázky, kde chceme být za několik let nebo i za několik desetiletí, v čem mají žít naše děti, naši vnuci. Nejenom, abychom o tom mluvili, ale abychom, teď se vrátím k Masarykovi, tou drobnou nenápadnou každodenní prací k tomu přispívali.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A o co usilujeme?

Josef BAXA, soudce Nejvyššího správního soudu:
Těžko na takovou obecnou otázku odpovědět. O co usilujeme...?

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Občas se totiž říká, že vlastně nastolením nových poměrů Sametovou revolucí... Příští rok si připomeneme už 30 let od změny režimu... Naším vstupem do Severoatlantické aliance, do EU... Jako kdybychom už vyčerpali ten potenciál našich tužeb. Jak vy to vidíte?   

Josef BAXA, soudce Nejvyššího správního soudu:
Ano, jistě, tohle byly velmi důležité kroky a nesmíme je zpochybňovat, protože přes všechny takové ty občané politické výkřiky jako, jak by nám bylo úžasně, kdybychom nebyli v těch strukturách, ať už obranných, nebo vůbec součástí společenství... Myslím si, že by nám bylo mnohem hůř a mnohem hůř bychom se kdekoliv prosazovali, a ani tu bezpečnost, na kterou tak spoléháme, nebo kterou se chlubíme, že patříme mezi jednu z nejbezpečnějších zemí v Evropě a možná na světě... Nebylo by tohohle, nebýt právě toho našeho spojenectví. Ale to neznamená, že tím je jaksi dokonáno nebo vyčerpáno. Ten svět kolem nás nestojí na místě a my musíme přemýšlet o tom, jaká bude naše role v budoucnu, právě v těchto společenstvích. Mně by stačilo, kdyby o nás platilo, že je na nás spolehnutí, že když se řekne Češi nebo Česko, tak že to zazní velmi podobně jako třeba, když se řekne Švýcaři, Švýcarsko, Norové, Norsko, jako něco, co převážně považujeme za velmi spolehlivou, solidní, poctivou věc.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
U příležitosti stého výročí založení Československa, ale také 25 let své činnosti v samostatném Česku mají naši ústavní soudci nové taláry, pane doktore. Navrhla je renomovaná oděvní designérka Liběna Rochová a jsou tmavě modré s červenými a bílými prvky. Vycházejí tedy z barev české vlajky. I to patří k oslavám, tento doplněk.

Josef BAXA, soudce Nejvyššího správního soudu:
Ano, byl jsem u toho, když Ústavní soud pořádal minulou středu takové slavnostní shromáždění, kde poprvé veřejnosti představil mimo jiné i ten svůj nový úřadní oděv, jak se říká talárům, a myslím si, že to je velmi povedená věc. Taláry prostě patří k soudnictví, k výkonu spravedlnosti a jsou to určité symboly a myslím si, že tento symbol je velmi zdařilý. Když si vlastně soudce oblékne talár, tak on se ten člověk v něm trochu ztratí a je to opravdu symbol. On se desubjektivizuje; už není důležité, jestli je vysoký nebo malý, jestli je s prominutím tlustý nebo hubený. Prostě ten úřední oděv by měl vlastně dát najevo, navenek těm, kteří se na soud s důvěrou obracejí, že ať bude tu jejich věc posuzovat Petr, nebo Pavel, že v zásadě by měla být jejich reakce stejná.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Cítíte tu tíhu toho práva a té zodpovědnosti, kterou soudce má?

Josef BAXA, soudce Nejvyššího správního soudu:
Přesně tak. Ono se dokonce říká, že ten soudce ten talár nosí na sobě, obrazně řečeno, 24 hodin denně, nejenom při své rozhodovací činnosti, ale že je vnímán, a je to tak správné, jako někdo, kdo je představitelem spravedlnosti, a k tomu prostě patří i tyto symboly. Jistě na ty taláry mohou být všelijaké názory, ale já si myslím, že velmi povedené a velmi důstojné a že zakrátko si i veřejnost na ně zvykne a bude je považovat za jeden z takových těch nepřehlédnutelných a nezaměnitelných symbolů.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Zatímco lidé o víkendu slavili vznik republiky, monarchisté si připomínali konec rakousko-uherského království. V neděli kráčel Prahou pochod, který zorganizovala monarchistická strana Koruna česká. Podle jejího čestného předsedy Václava Srba by vzhledem k vývoji na Pražském hradě mohl být seriózní alternativou návrat k monarchii. To říká v rozhovoru pro Lidové noviny. K tomu republikánskému zřízení podle jeho slov, obzvláště k prezidentskému úřadu, existuje spolehlivá ve 12 zemích fungující alternativa, a to je moderní parlamentní monarchie. Jak by se vám toto zamlouvalo?

Josef BAXA, soudce Nejvyššího správního soudu:
To jsou takové ty nostalgické sny, co by bylo, kdyby Rakousko nezaniklo, jak by se nám žilo. Ano, také s kolegy se o tom občas bavíme. Ale nedá se nic dělat, je to minulost. Na druhé straně monarchie není něco, co by bylo ve světě nebo v Evropě přežité. Dokonce, když se podíváme, kolik monarchií v Evropě existuje, a rozhodně jsou to země, kde nemůžeme pochybovat o nějakém deficitu demokracie nebo právního státu, tak si říkáme, jsou to možná uspořádanější země, které nepodléhají takovým výkyvům. Přece jenom ten monarcha, byť většinou nemá nějakou přímou exekutivní moc, ale tím, že je, je zase jedním z těch symbolů určité tradice, určité kontinuity, stability, důvěry. Ať to vezmete, jestli to bude norský král nebo holandský král nebo britská královna, prostě ti lidé zpravidla takto vyznívají, tu roli dobře hrají i v 21. století. Ale nedá se nic dělat, asi už do stejné řeky nevstoupíme a české království zřejmě neobnovíme, a tím méně habsburskou monarchii.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mimochodem na moderní parlamentní monarchie... Tam je moc panovníka omezená parlamentem, takže jde o parlamentní systém. Nicméně funkce hlavy státu je trvale obsazena podle nástupnického práva.

Josef BAXA, soudce Nejvyššího správního soudu:
Přesně tak. Tam bychom se nemohli vybírat ani v přímé, ani v nepřímé volbě kandidáty, kteří by se ucházeli o naši přízeň a slibovali by všechno možné i nemožné. Tam by to bylo prostě dáno a bylo by to dáno na dlouhé roky dopředu... I možná to je otázka té stability, že vlastně nikdo nic neočekává, než že věci půjdou tak, jak šly předtím, a tak, jak je to zvykem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak hodnotíte letošní udílení státních vyznamenání? Prezident Miloš Zeman ocenil 41 osobností. Je to široké spektrum. Generály, padlé vojáky, vědce, lékaře, sportovce nebo zbrojaře, umělce, učitelku, která zachránila život třem předškolákům... Řád bílého lva za zvláště vynikající zásluhy ve prospěch ČR převzal za svou práci v Československém rozhlase Karel Lánský. V osudnou noc na 21. srpna spolu s kolegy spontánně převzali vysílání a nepřestali v něm navzdory okupantům i českým kolaborantům. Karel Lánský prožil i Pražské povstání v roce 1945, kdy Československý rozhlas sehrál podobnou roli. Mimochodem mezi oceněnými jsou i dva hosté pořadu ‚Jak to vidí‘ pánové Erik Best a Ondřej Hejma.

Josef BAXA, soudce Nejvyššího správního soudu:
Já se nechci přidávat ke všem těm komentářům, koho prezident vyznamenal a koho měl nebo neměl vyznamenávat. Je to velmi samozřejmě subjektivní. Jsou tam nezpochybnitelná jména. Jsou tam určitě ta zrna a možná tam najdeme i nějakou plevu... Ale já bych očekával, že státní vyznamenání bude skutečně vyznamenáním osob, které se zasloužily o stát ve všech těch oborech lidské činnosti, které existují. V tomto smyslu mám přece jenom určité pochybnosti, ale to každý rok.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
To je i otázka, jak pak definovat i třeba ty zásluhy o stát. Co si pod tím třeba vy představujete?

Josef BAXA, soudce Nejvyššího správního soudu:
Já si myslím, že jestliže se někdo zasloužil o stát, že by to měla být skoro všeobecně známá věc, že ten člověk nebude, jak se říká, vytažen z klobouku jako králík, a že teprve udělením státního vyznamenání se široká veřejnost dozví, že se zasloužil o stát. Měly by to být takové osobnosti, jejichž činy jsou všeobecně známé, hodnocené a uznávané, a že je úplně přirozené, že tento člověk bude pak vyznamenán, že v podstatě bude jenom osvědčeno to, co je nezpochybnitelné, a to, o čem většina lidí vůbec nepochybuje. Je otázka, jestli je to tak vždycky je. Proto bych si spíš představoval, že to bude nějaká širší diskuze. Jistě nemůžou být vyznamenáni všichni ti, kteří mají za sebou dílo nebo dobrou práci, ale přesto bych si představoval, že to bude takové více objektivní, že to bude výsledek nějaké širší diskuze, protože marná sláva, každý z nás má nějaké preference, a bude-li to mít v rukou jednotlivec, tak vždycky tam nějaká subjektivní kritéria dá, a se kterými se pak většina neztotožní a bude to budit rozpaky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Myslíte, že to není dostatečně diskutováno? Protože to toho „nemluví“ jenom hlava státu, jsou tam i jiné návrhy.

Josef BAXA, soudce Nejvyššího správního soudu:
Samozřejmě znám ten proces. Ale i to, jak se to tají a jak je to předmětem různých spekulací a pochopitelně různých politických diskuzí... Mně se zdá, zejména v těch posledních letech, že se to dostalo až do takové nedůstojné roviny. Také si všimněte, že někteří lidé mají problém s tím, aby to vyznamenání přijali nebo aby si pro něj vůbec přišli. Dostalo se to někam, kde jsem si nikdy nepředstavoval, že by to mělo být. Já nechci zpochybňovat práci nebo dílo nebo činnost kohokoliv z těch vyznamenaných. To je jedno, jestli letos nebo v těch minulých letech. Ale zpravidla v těch oborech lidské činnosti ti lidé mohou dosáhnout svých ocenění, ať jsou to sportovci nebo umělci nebo vědci nebo někdo další. Vždycky ty odborné komunity nebo různé společnosti mají ta svá ocenění, mají ty své žebříčky a tak dále. Nevím, jestli je dobré to všechno prostě podřadit pod nějaký společný jmenovatel státního vyznamenání, že se někdo zasloužil o stát v oblasti té či oné. To by mělo být opravdu vyhrazeno těm, u kterých to zpravidla začíná. To znamená hrdinům, vojákům, policistům, hasičům, takovým těm lidem, kteří buďto skutečně nezpochybnitelně celý život mají za sebou dílo, o kterém se ví, anebo sice ne, ale udělají tak mimořádný čin, byť je to čin jednorázový, že zaslouží všeobecné uznání a ocenění. A to se mi zdá, že vždycky nevyjde.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Končí první měsíc, kdy vás, pane doktore, na postu předsedy Nejvyššího správního soudu vystřídal Michal Mazanec. Vy dál pracujete jako soudce. Je to velká změna?

Josef BAXA, soudce Nejvyššího správního soudu:
Ano, je to opravdu velká změna, i v takových „obyčejných věcech“. Po 20 letech jsem přestal jezdit služebním autem s řidičem, po 20 letech mi nikdo ráno neuvaří kávu, nedá mi ji na stůl s ranními novinami a tak dále. Přestěhoval jsem se do jiné kanceláře, přestěhoval jsem se ze služebního bytu na ubytovnu, jezdím vlakem z Plzně do Brna, ale opravdu si nestěžuji. Věřte tomu, že to považuji za naprosto normální, přirozené, a dokonce bych řekl pro sebe i za zdravé. Ale nedá se nic dělat, zase si nemohu říci předem, že to je jako legrace... Je to opravdu změna, na kterou se musí člověk po těch letech adaptovat. Ale chci tím říci, že to byla věc, která nespadla z nebe. Já jsem 10 let věděl, že tento moment přijde, a teď je tady a já musím v té staronové roli soudce Nejvyššího správního soudu obstát tak jako všichni mí kolegové.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jaká je nyní vaše agenda?

Josef BAXA, soudce Nejvyššího správního soudu:
Jsem jeden ze soudců toho soudu. My nemáme specializovanou agendu, to znamená, přichází mi věci jako každému jinému v té největší pestrosti. Zůstal jsem předsedou takzvaného rozšířeného senátu, což je takový sedmičlenný senát, který vlastně sjednocuje rozhodování mezi jednotlivými senáty toho soudu. Mimochodem to je senát, který má za sebou nějakých 260 rozhodnutí za těch uplynulých skoro 16 let. Já jsem u všech byl, všem jsem předsedal, takže v tom pokračuji kontinuálně. Zůstal jsem i členem sedmičlenného senátu ve věcech volebních a politických stran. Takže určitě se nenudím, ta agenda je pestrá. Ale znovu říkám, už k tomu nemám tu (nevím, jak bych to nazval) ozdobu předsednické funkce, ale jsem jeden ze soudců a musím své kolegy třeba i o svých názorech, o své výkonnosti přesvědčit jako každý jiný, a nikoliv z toho piedestalu předsednického.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Pana Václava zajímá, proč se často říká, že se k soudu nechodí pro spravedlnost, nýbrž pro rozsudek?

Josef BAXA, soudce Nejvyššího správního soudu:
Je dost takových těch bonmotů, které jsou možná odrazem určitého zklamání z výkonu soudnictví nebo z některých těch soudních rozhodnutí. Ano, spravedlivé rozhodnutí, to je ideál. Rozhodnutí musí být samozřejmě podle zákona, musí odpovídat zákonným předpisům a také by mělo být spravedlivé. Můžeme si jistě představit, že to rozhodnutí bude nezákonné a spravedlivé nebo bude zákonné a nespravedlivé, to všechno život přináší, a nemůžeme o každém rozhodnutí říci, že to toho ideálu zákonnosti a zároveň spravedlnosti dosáhne. Zase je věcí soudců, aby o tohle usilovali. Ale myslím si, že k soudům se má chodit pro spravedlnost, a doufám, že v řadě případů také ten, kdo přijde, také s tím spravedlivým rozhodnutím svého sporu odchází.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
V Rakousku vyvolal debatu případ někdejší političky Strany zelených Sigi Maurerové. Byla online obtěžována. Někdo publikoval své násilnické sexuální fantazie. Politička zveřejnila na Twitteru jméno domnělého autora, z jehož účtu na sociálních sítích byly obscénní zprávy odeslány. Ten to ale popřel, a nakonec se z té političky stala odsouzená pachatelka. Byla odsouzena k peněžitému trestu za pomluvu. Ten případ má ještě dohru v tom, že se na ni občané skládají a chtějí ji takto podpořit. Co tento případ, třeba kdybychom to zobecnili, může ukázat? Jak se z oběti může stát pachatel?

Josef BAXA, soudce Nejvyššího správního soudu:
Neznám ten případ. Ano, mohou někdy nastat situace, že někdo, kdo si myslí, že je obětí nějakého trestného činu, že tou obětí nakonec nebude, ale to ještě neznamená, že se stane pachatelem. Jsou případy, kdy není úplně od začátku zřetelné, kdo je pachatel a kdo je oběť – jak se říká, kdo si začal, na koho bylo útočeno a kdo se jenom bránil. Někdy ta procesní role je dána tím, jak se říká, kdo rychleji doběhne na policii a začne něco tvrdit a dostane se mu nějakého procesního zacházení. A když se potom ty věci objasňují, opatřují se nějaké další důkazy, tak se může ukázat, že to bylo trochu jinak, nebo někdy v těch krajních případech úplně obráceně. I toto život přináší a k tomu je právě spravedlivý proces, aby se toto všechno vyjasnilo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Nedávno jsme tady s mediálním teoretikem Janem Jirákem řešili jinou otázku, jestli má vůbec smysl odpovídat na nenávistné komentáře. Co vy si o tom myslíte? Týká se to právě těch sociálních sítí, zejména.

Josef BAXA, soudce Nejvyššího správního soudu:
To je těžká věc. Sociální sítě, jak známo, jsou dnes fenoménem, o kterém jsme před 10, 20 lety ani nevěděli, že fenoménem může být a co všechno může způsobit. Dá se říci dokonce, že část veřejné debaty se odehrává právě v této rovině, na sociálních sítích. Je to rychlé, strašně rychle se to šíří všemi směry, je to anonymní, je to bez odpovědnosti, je to někdy velmi zlé, protože ti lidé tím, že se nemusí za svůj názor postavit, nemusí ukázat svoji tvář, prostě sebe a tak dále, tak si možná více dovolí. Úplně to ignorovat asi nejde. Já si myslím, že musíme hledat cesty, aby právo platilo i v tomto prostoru. Aby to nebylo tak, že když někdo něco řekne někomu u stolu nebo na ulici nebo v restauraci, tak že za to odpovědnost ponese. Nebo když něco napíše. Na druhé straně, když to někde s prominutím ublinkne na internetu pod nějakou přezdívkou, že vlastně tím je chráněn... Musíme najít takové cesty, aby ta odpovědnost vznikala i v případě těchto výrazů. Ale zase na všechno reagovat myslím si, že nemá smysl. Tak jako v určité slušné společnosti, když někdo vybočí a začne se tam chovat neslušně, tak možná stačí, když ta společnost ho bude ignorovat nebo ho prostě příště nikam nepozvou, nebudou se s ním bavit a nebudou skutečně reagovat na každý nějaký třeba zlý nebo nenávistný výrok.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Doktor Josef Baxa, soudce Nejvyššího správního soudu, a jeho postřehy. Děkuji vám za to, na slyšenou.

Josef BAXA, soudce Nejvyššího správního soudu:
Rádo se stalo, na slyšenou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Hostem zítřejším bude Tomáš Kraus z Federace židovských obcí. Příjemný poslech dalších pořadů přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.

autor: Zita Senková
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.