Přepis: Jak to vidí Jiří Hlaváč – 23. září 2022

Jan BURDA, moderátor
Start nového akademického roku na univerzitách, dramaturgie hudebního festivalu Dvořákova Praha a vzpomínka na výročí manželů Zátopkových nebo na vynikajícího muzikanta Karla Krautgartnera. To nás čeká v příštích chvílích v pořadu Jak to vidí. Dnes prof. Jiří Hlaváč, klarinetista a hudební pedagog, vítejte.

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Děkuji, dobrý den.

Jan BURDA, moderátor
K poslechu zve také Jan Burda. Drahé energie trápí samozřejmě i veřejné instituce. Nejčastěji se ta nejistota týká cen po Novém roce. Rada vysokých škol začátkem září upozornila, že pokud by nepřišla podpora ze strany státu, univerzity budou nuceny třeba část výuky realizovat znovu distančně. Následně tedy kabinet podnikl určité kroky, například zastropování cen. Každopádně hned po pandemii je mnoho studentů různých oborů, kteří pořádně neznají třeba své vyučující nebo spolužáky, a proto upozorňují na to, že některé dovednosti, které si mají při studiu různých oborů osvojit. By se v on-line světě osvojovaly obtížně. Pane profesore, váš komentář?

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Já nad tím přemýšlím už řadu měsíců. Podotýkám daleko dřív než nad tím začala uvažovat rada vysokých škol, protože to není jenom souběh cen energií, vytápění těch prostor. Ale to je najednou nárůst cen ubytovacích zařízení pro studenty. Nepochybně i navýšení cen při stravování. Okamžitě se bude muset šetřit v tom, že se například zastaví nákup nových pohledávek pro knihovny, kde se bude šetřit dál? No, zastaví se nákup nových doplňovacích technologií, které ale potřebujeme, protože jestli vysoké školy mají být kompatibilní s okolním světem, no tak oni se nebudou ptát, proč zrovna používáme program, s níž oni se nedomluví a tak dál, to je složité. A pak je tam ještě jeden důležitý aspekt a vy jste to už zmínil. Studentská komunita potřebuje každodenní kontakt. Oni si poradí, oni si pomohou. Já mám tato skripta, ty mně půjčíš toto. Ten každodenní kontakt je živnou půdou pro samotné studium. To není opravdu o tom, že si sednou a dají si spolu kávu a budou přemýšlet, jak se vyhnout nějakému zápočtu nebo zkoušce, o tom to opravdu není. Takže to narušení, které už bylo dáno dvěma akademickými roky v rámci covidu, by pokračovalo dál. A teď já jsem před časem zaznamenal jak naši vládní úředníci začali vyhlašovat hospodárné programy. A dokonce jsem se pobavil, když jsem se dozvěděl, že ve Strakově akademii se zateplí půdy, tedy stropy. Tak se zeptám, kolik, že tam bylo vláda kolik, že tam bylo premiérů, kteří nikdy od sklepa po půdu nevyšli a nevěděli, jaký je stav. Já, když jsem byl děkanem hudební fakulty, tak jsem doslova prolezl lichtenštejnský a Hartigův palác od sklepů až po půdu. Zjistil jsem, co všechno není v pořádku. A podotýkám bylo to 8 let po celkové rekonstrukci a muselo se jednat. Takže já přemýšlím nad tím, jestli toto bude test naší inteligence, stran hospodárnosti. Podotýkám, že každý děkan a také každý premiér v rámci své pracovní smlouvy podepíše doklad, že bude řádným hospodářem. Tak já jsem zvědav, co všechno toto způsobí. My bychom mohli začít šetřit okamžitě bez nějakých složitých programů, protože se plýtvá. Jestliže vykazují statistiky, kolik metráků potravin na jednu se ročně ve světě spálí a vyhodí. Tak to znamená, že nadbytek je cestou který, která komplikuje úvahu nad tím, co bude zítra. Máme se dobře, dnes co bude zítra, nás nezajímá. No, tak možná, že toto bude cesta k hospodárnosti a k tomu, abychom se zamysleli nad tím, co všechno na tomto světě máme v prvé řadě udělat, ne užít, udělat. A jakým způsobem se umíme vyrovnávat i s těžkostmi. To je to, že člověku byl dán mozek k tomu, aby předvídal, aby uměl hledat řešení, aby se choval tak, jak se má chovat.

Jan BURDA, moderátor
Vy jste mírný optimista?

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Já jsem velký optimista a věřím, že se znovu potvrdí to, co naši v historii známe kdykoliv bylo nejhůř. My jsme našli řešení a my jsme se s tím dokonce vyrovnali se ctí.

Jan BURDA, moderátor
Kdybychom vlivem, modelová situace té energetické krize opravdu velmi, velmi chladné zimy, museli přistoupit k nějakým větším omezením, opatřením například i na těch vysokých školách. Tak jaká je hranice třeba proto, aby se mohlo hrát, aby se mohlo? Do jaké teploty, pane profesore, jste schopný v nadsázce hrát na klarinet?

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
To je hezká otázka. No, tak v kostelích to bývalo různé, ale ono o to tolik nejde. Člověk vydrží víc než ty nástroje. Takže jestliže nebudete temperovat prostory, v nichž jsou varhany, cembalo, klavíry, ty nástroje nejen, že se budou neustále rozlaďovat a budou vyžadovat servis a seřízení a ladění, ale ty nástroje se mohou trvale poškodit. A to není jenom praskání strun, to je poškození rámu, no a velmi často může jít o nástroje, které mají milionovou cenu. Takže to si neumím představit. Pak je další moment, že jestliže chceme vyžadovat špičkové výstupy, no tak musíme nabídnout také kvalitní podmínky, bez toho to prostě nepůjde. Je to otázka, ale znovu přemýšlel jsem, někdo řekne, tak se budou krátit semestry, tedy formou zimních prázdnin a tak dál. To možná jakési řešení je, pro mě ne zcela přijatelné ale dobře. No a pak se samozřejmě nabízí, už vy jste to zmínil, to ověřeno distanční výuka a distanční výuka má cenu tak, jako když se dnes potřebuju dnes dostat z Vinohradské zpátky na Břevno, tak se podívám do Googlu, kdy mně co jede. No, tak pro tuto informaci je to v pohodě. Ale tak to nemůže probíhat výuka, notabene v představě, že v průběhu celého semestru či dokonce celého akademického roku.

Jan BURDA, moderátor
Když jsme u hudby, právě probíhá hudební festival Dvořákova Praha. Počítám, že festival sledujete, jaká je dramaturgie, jaký je zájem posluchačů?

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Sleduji a musím říci, že byť jsem sám ještě stále členem správní rady jiného prestižního festivalu Pražského jara, tak jsem od začátku vnímal Dvořákovu Prahu jako kontinuální nabídku Prahy, jak našim tak zahraničním návštěvníkům. Máme Smetanovu Litomyšl, máme Janáčkův Máj, děláme Dny Bohuslava Martinů. Konečně tedy i festival věnovaný Antonínu Dvořákovi. Myslím si, že dramaturgie je velmi chytře stavěna a to je vždycky pobídkou pro posluchače. Byl jsem na zahajovacím koncertu mnichovských filharmoniků, slyšel jsem /nesrozumitelné/ symfoniky. Šel jsem i na seminář mistrovský kurz. Sólo klementisty brněnských filharmoniků Vencla Fuchse. Ve všech třech případech bych řekl trojí moment, který mě zaujal. Jednak ty sály byly naplněny a struktura posluchačů, není to 60 a více a ojediněle střední generace ti mladší lidé. Já bych řekl, že tady je to možná 50:50. Mile mě to překvapilo, jaký je zájem střední a mladší generace o koncerty klasické hudby. No a v případě toho mistrovského kurzu Vencela Fuchse, tam to bylo stanoveno, byli vybráni 3 špičkoví mladí klementisté, s nimiž on mohl pracovat. Lidé do sálu přicházeli, odcházeli někdy ze zvědavosti. Někdo víc, že chtěl vidět jak výborný instrumentalista je schopen stavět tu výukovou hodinu, jak uvažuje, jak demonstruje, jakým způsobem je psychologem pro řešení určitých situací, trémy, obavy a tak dál. Takže to bylo velmi, velmi zajímavé. A zase bych řekl, že odezva není jen v rovině zdvořilostního potlesku. Takže ta angažovanost těch posluchačů, že je to zaujalo, logicky že se jim to líbilo, že se tam cítili dobře, že se cítili šťastní, že to pro ně je na chvilku vybočení z toho denního stereotypu kde mimo jiné řeší i energetické krize. Tak je vidět, že v tomto případě festival Dvořákova Praha to umí. Je si vědom své kvality. Je to 15. ročník, takže už je tam i určité srovnání. No a pro mě další věc, za kterou jsem velmi, v současnosti stojí v čele můj kamarád Jan Simon a já tleskám, protože ta práce vést tak náročný festival, je namáhavá, je celoroční. Vyžaduje neustálou připravenost, soustředěnost, jednak se zahraničními partnery. To, co znám z Pražského jara, jsem si ověřil, že stejně funkční je i na Dvořákově Praze.

Jan BURDA, moderátor
Obecně sledujete, že stoupá zájem o klasickou hudbu?

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Já si myslím, že ano, paní prof. Růžičková vždycky říkala, no je to jedno maximálně 2 % populace. Já si myslím, že je tam už větší zájem, že ten potenciál bude širší. A není to jenom to domácí poslouchání, domácí poslech díky kompaktním diskům nebo dneska zpátky vinylům. Ale je to ta přímá živá účast na události, která by mě mohla nějakým způsobem zase něco osvětlit, ukázat a lidé prostě jsou zvídaví, to je ohromné.

Jan BURDA, moderátor
Domnívá se Jiří Hlaváč, klarinetista a hudební pedagog. V uplynulých dnech jsme si připomněli 100. výročí narození manželů Dany a Emila Zátopkových, manželský pár mimořádných atletů, narodil se 19. září 1922 a při této příležitosti dovolím si citaci, poskytl šéf světové atletiky Sebastian Coe exkluzivní rozhovor pro Český rozhlas, ve kterém uvedl, že jejich výkony a zásluhy především legendárního běžce si důkladně připomíná celý atletický svět. To bylo při tom výročí. Doslova řekl, že Zátopek při vší úctě k paní Daně je na úrovni Venca Luise nebo Bolta. Čím Zátopkové inspirují dodnes?

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
To je dobrá otázka. Já jsem si uvědomil, že v případě paní Dany teď tedy zkouška mé paměti, myslím, že zemřela 13. března roku 2020. Doufám, že se nepletu. Uvědomme si, že ona v jednom životě zvládla všech našich 11 prezidentů. Počítám, tedy i Dr. Háchu. 11 prezidentů, to je neuvěřitelné. Ta její éra byla delší než v případě Emila. Ještě tedy účast na olympijských hrách v Římě. Dana sama vždycky říkala, no mně představovali, že jsem manželkou Emila Zátopka a možná, že to dokonce nesla i s troškou určitou mírou lítosti, protože ona rovněž měla vynikající výkonnost a výsledky. Ale oni prožili život, který vedle ohromných triumfů a v momentu, že vám neustále někdo klepe na záda, je najednou stav úplně jiný. Paní Dana o tom mluvila, že najednou někteří lidé přecházeli na druhou stranu chodníku, aby se s ní či s Emilem nemuseli pozdravit. A přišlo až určité zatracení, zatrpklost. Oni to do svého života nepustili. Já, když jsem přemýšlel, jaké dominantní vlastnosti a povahové rysy u těch dvou byli. U paní Dany určitě uvážlivost. Ona uměla zvážit veškerá fakta a veškeré podněty. A to jako závodnice, kdy vyhodnocovala stav dění při závodě. Stejně tak svoji přípravu. Ale uvážlivost dávala i do toho civilního života, kdy museli nějakým způsobem vyhodnotit, jak se budou chovat dál. Co všechno to přinese v profesním životě. Emil v hodnosti plukovníka byl najednou vystaven do zálohy. Ztratíte sociální jistoty, ztratíte perspektivu slušného důchodu a tak dál. To jsou věci, kdy uvážlivost hraje klíčovou roli. Já jsem se s paní danou potkal párkrát v životě, ale nikdy jsme si nebyli představeni, takže podali jsme si ruku, ale tím to končilo. S Emilem naopak, s Emilem jsem se poznal a byla dokonce dvě setkání, která bych řekl, že byla hodně osobní. Jeho dominantním rysem byla míra, on byl společenský. Byl vtipný, byl veselý, měl rád lidi, dával to najevo. Byl rovněž tím, tím chronickým optimistou. Takže on se uměl překlenout přes ty těžkosti svým smyslem pro humor. To, co jsem tady vyjmenoval, je vlastně i ta inspirace pro nás součastníky. Neberme sebe zdaleka tak vážně, protože už zítra to může být všechno trochu jinak. Nepodléhejme marnosti a bojujme. Oni oba byli sportovci, takže uměli zatnout zuby a uměli bojovat. Třetí věc, i když se zdají věci, že jsou prohrané, dokud není cílová páska, nejsem zatím tím, který prohrál a to platí i v životě. No a pak je ten důležitý aspekt, a to je fair play. Ano budeme bojovat, ale v podstatě jsme pořád kolegové, jsme přátelé, můžeme se inspirovat. Jsme občané, chovají, chovejme se s patřičnou mírou občanské zodpovědnosti, ale také občanské důstojnosti. No a jsme těmi, které osud vynesl na chvíli nahoru, je na ně vidět. No, tak nereprezentujeme jenom sebe sama, ale třeba svůj oddíl a také svoji zemi. A oni toto ovládali dokonale, oni byli reprezentanty Československa a pak i České republiky všude ve světě. Určitě ne tím, že by hořekovali, že by si stále na něco stěžovali, že by neustále někoho pomlouvali a že by stále někoho obviňovali z toho, co jim nevyšlo. To je návod, to je návod. Mějme svojí hrdost, důstojnost a chovejme se jako ti, kteří na startovní dráze odvedou maximum možného a co se stane za cílovou páskou, to už je jedno, to je to staré indické přísloví, učiň vše ku prospěchu díla, nad výsledky se nermuť. To byl Emil Zátopek.

Jan BURDA, moderátor
Vzpomíná prof. Jiří Hlaváček, klarinetista a hudební pedagog. Ještě jedno výročí, pane profesore, 20. září uplynulo 40 let od úmrtí saxofonisty, klarinetisty, skladatele, aranžéra a dirigenta Karla Krautgartnera. Spoluautor hitů průkopník swingu, jazzu, to všechno byla tato osobnost tento muž. Mimochodem v létě, pokud si dobře tohle.

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
100 let.

Jan BURDA, moderátor
To jsme si připomněli sté výročí.

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
20. července 22.

Jan BURDA, moderátor
Taneční orchestr Československého rozhlasu patřil pod jeho vedením ke špičkovým evropským souborům. Jak na něj a na jeho muziku vzpomíná vy?

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
To je hodně osobní a pro mě citlivá otázka. Já jsem se s Karlem potkal 2× v životě. Jednou jako takřka čtrnáctiletý hoch v Gottwaldově, kde hrál s tamní filharmonii, napsal ji pro saxofon a orchestr Clauda Debussyho. Žádný jazz, žádnou populární hudbu, klasickou hudbu. Mě to tak fascinovalo, že jsem na základě tohoto vystoupení zcela přehodnotil své záměry, že bych se zkusil dostat na sportovní gymnázium, a poté se věnovat studiu na fakultě tělovýchovy a sportu a rozhodl jsem se, že chci dělat saxofon, šel jsem za ním do šatny a podepsat si deníček a on se mě zeptal, jestli na něco hraji a já jsem říkal, že ne, ale že začnu se saxofonem. Pán řekl, začni s klarinetem. Tak já jsem poslechl, začal jsem s klarinetem. Díky tomu sem nasměroval svůj život tak, že přišla konzervatoř v Brně, pak fakulta, asi 5000 koncertů po celém světě. Ale já jsem toho nikdy nezalitoval. Což znamenalo, že ten jeho osobní příklad byl tak jasný, tak pádný, a tak čistý, že mně to nesvedlo nikam na scestí. No, uplynulo mnoho, mnoho let. Já jsem v červnu roku 82 natáčel v rozhlase v Kolíně nad Rýnem a v průběhu natáčení mě paní režisérka řekla, máte tady návštěvu, chcete přerušit natáčení? Ne, nejsem s nikým dohodnutý, pracujeme. Takže já jsem vycházel z toho studia. Skoro před půlnocí a ve foyer seděl starší člověk /nesrozumitelné/ plášti. Když jsem přišel blíž, tak jsem zjistil, že je to /nesrozumitelné/, který si na Fermanově četl, že jeden český klarinetista točí něco /nesrozumitelné/. To setkání bylo moc krásné. On mě pozval k sobě domů. Povídali jsme si v podstatě až do rána, zase další pokyn. Zeptal se mě, jestli hraji na saxofon. Řekl jsem, že tak sporadicky, ale že ani nemá nástroj, ale že to tedy zkusím. On řekl, musíš natočit to, co já už jsem nestihnul. Takže dal mámě úkol, no a já jsem se vrátil do Prahy. On mě požádal, jestli bych k jeho někdejším bytným předal malý balíček. To jsem udělal a když jsem odcházel, tak ten pán mně říkal, Karel napsal, máte tady dárek a přinesl ve starém pouzdře saxofon značky Koller, na který Karel hrával v Brně u Broma a pak z počátku kariéry v Praze u Karla Vlacha. Já ten nástroj chovám ve velkém respektu. Ne, že je mám rád, ale já vždycky, když do něj fouknu, tak stejně uslyším ten typický zvuk Karla Krautgartnera. Dál on vedle toho, že byl vynikajícím sólistou, postavil se před svůj orchestr, odehrál špičkové koncerty, nahrávky. Byl výborným aranžérem. Uměl všechno ukázat. Málo se ví, ale on se svým orchestrem natočil i komplikované /nesrozumitelné/ Igora Stravinského. To je pro dirigenta docela velká porce, všechno zvládal. Hudebníci, on měl dvě přezdívky. Ti, kteří s ním hrávali, mu říkali jezevec, ví bůh ví proč. A ti, kteří s ním nehráli a nechovali ho ve velkému respektu, říkali to je ministr hudby. On uměl obhájit, vysvětlit a prosadit neuvěřitelné momenty. Mimo jiné i založení tanečního oddělení v taneční hudbě jazzu na pražské konzervatoři. Do té doby žádný takový vzdělávací subjekt u nás nebyl. Ježkova konzervatoř vznikla mnohem později. A mimochodem tehdy v tom Kolíně mně řekl, kdyby se někdy dostal do pozice, že bys mohl ovlivnit i zařazení jazzu na vysokou školu, tak to prosím, udělej. No a ono se to stalo. A stál jsem u zrodu, kdy se i na hudební fakultě v Praze po Janáčkově akademii v Brně asi 2 roky se akreditoval obor jazzová hudba i u nás. Takže mám v tomto směru splněno. Vzpomínám na něj jako na člověka, který moc uměl, moc uměl. Byl neustále aktivní. Musel bohužel velmi brzy přestát hrát v nějakých 56 letech. Proti, měl potíže s rukama, ale on mimochodem vystudoval potom i hudební vědy a udělal si doktorát. Takže on do konce života, krátkého života, žil 60 let, tak na sobě pracoval, vzdělával se. Byl to moudrý, rozšafný, inteligentní, bystrý empatický člověk, který naši populární a jazzovou hudbu poznamenal naprosto zásadním způsobem. Jeden paradox, já vždycky říkám, že jsme měli 3 reprezentanty, kteří s naší populární hudbou zcela zásadně pohnuli. A všichni dožili v zahraničí. Rudolf Friml, Jaroslav Ježek a Karel Krautgartner. Je to zvláštní, ale asi to vypovídá něco i o tom, že hledali nejen uplatnění ale i tu možnost dovzdělání a poučení se, že hledali v tom širokém světovém kontextu. Ve všech třech příkladech se to osvědčilo a povedlo.

Jan BURDA, moderátor
Závěrem, když si chcete vzpomenout na Karla Krautgartnera a zrovna si nehraje na jeho nástroj, tak co si od něj pustíte?

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
No buďto Avalon, to mám hodně rád, anebo i to jeho rané concertino, které ještě napsal v Brně. A pak takové ty evergreeny Políčko Pole samozřejmě. No, je toho víc, ale i jeho kompozice mám rád. Radary nad městem, to je špičková velkokapelová záležitost. A já si rád poslechnu i ty věci jeho exkurze do klasické hudby /nesrozumitelné/ Josefa Páleníčka anebo i toho zmíněného /nesrozumitelné/.

Jan BURDA, moderátor
Berme to jako doporučení, jako tip třeba pro nadcházející víkend. Prof. Jiří Hlaváč, klarinetista a hudební pedagog. Díky za návštěvu v Jak to vidí, hezký den.

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Děkuju pěkně a mějte se hezky.

Jan BURDA, moderátor
Za pozornost děkuje také Jan Burda.

Pořady Českého rozhlasu automaticky přepisuje aplikace Beey www.beey.io. Texty neprocházejí korekturou.