Přepis: Jak to vidí Jiří Hlaváč – 11. července 2019

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den přeje Zita Senková. Dnešním glosátorem v pořadu ‚Jak to vidí‘ je profesor Jiří Hlaváč, klarinetista a pedagog. Vítejte, dobrý den.  

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Děkuju pěkně, dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Věnovat se budeme například vývoji na české politické scéně, novým zápisům na seznam UNESCO a také zavzpomínáme na významné osobnosti. Dobrý poslech. – Prezident Miloš Zeman přijme dnes v podvečer premiéra Andreje Babiše. Jednat by měli o vládní krizi a pozici či spíše dalším osudu ministra kultury Antonína Staňka ze sociální demokracie. Hnutí ANO chce vládnout nadále se sociálními demokraty. Poslanci žádají Andreje Babiše, aby u hlavy státu našel řešení, jak neshody v koalici urovnat. Co si vy, pane profesore, myslíte o vývoji této stále nekončící kauzy?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Já jsem včera večer shodou okolností ještě zahlédnul vystoupení pana vicepremiéra Richarda Brabce, který se nějakým způsobem vyjadřoval k té situaci, která má údajně několik variant možných řešení. Samozřejmě je to vždycky postaveno na myšlence, že se přitom neřeší jen ten daný problém, ale zároveň se připravuje něco, co by teoreticky mohlo či mělo následovat. Já se snažím být vždycky o krok dopředu a dívat se, jak říkám, za první roh. Čili zajímá mě, co by teoreticky mělo následovat. Takže suma sumárum odvolávat ministra, kterého jsme nominovali kvůli jeho průkazným schopnostem, tak to bylo řečeno, najednou proto, že schopnosti se neprokázaly, je pro mě prazvláštní. Pak je pro mě další moment: Já si myslím, že každá politická strana, která nominuje své zástupce do vlády či jiných grémií, musí mít promyšlenou a skutečně korektně vedenou personální politiku. Čili mám-li budováno určité osobnostní portfolio, nemohu být zaskočen tím, že na poslední chvilku hledám. To mně připadá vždycky absurdní, ale něco to vypovídá také o připravenosti, pohotovosti a onom potenciálu osobnostním, kterými se strany na jednu stranu chlubí, kde mohou, a na stranu druhou když přijde na takzvané lámání chleba, tak se ukáže, že ta situace je zásadně jiná. Co očekávám? Očekávám, že se ta situace vyřeší, že se vyřeší korektně, že nebude řešena jenom na základě přetahování a zvítězí nakonec ten, který bude mít v dané chvíli, i v tom, co bude následovat, řekněme, největší vliv a největší tlak.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A co by bylo podle vás to korektní řešení této situace? Možná jen připomenu, pane profesore, že se od včera hovoří o možnosti, že by si hnutí ANO a sociální demokracie vyměnily ministerstva, tedy kulturu za rezort rozvoje. Předseda poslaneckého klubu hnutí ANO Jaroslav Faltýnek takovou variantu odmítá. On včera řekl, že si myslí, že by prezident měl akceptovat požadavek na odvolání ministra kultury a následně jmenovat kandidáta, kterého sociální demokracie navrhne.

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Co si o tom myslím? Já se domnívám, že musí i na vládní úrovni existovat něco, čemu se říká dlouhodobý záměr. To je na úsek jednoho volebního období určitý plán, určitá strategie, určitá náplň činnosti. A mně připadá docela zvláštní, že při onom rozdělování jednotlivých rezortů...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Už na tom počátku...

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Už na tom počátku, kde nepochybně se mluvilo o tom, že my právě máme na toto odborníky... Že je to tak možné vyměnit. Působí to na mě dojmem, podívám se do skříně a zjistím, že místo šedého saka se dá černé sako a nosit to bude stále stejný... To je jenom kosmetická úprava, aby se takzvaně něco vyřešilo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Opět se objevily úvahy o potřebě zrušit přímou volbu hlavy státu. Do čela těchto snah se postavila Občanská demokratická strana, která přitom v minulosti přímou volbu prosazovala. Co si o tom myslíte?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Vidíte, že se usmívám, takže ta doba, kdy se mluvilo o tom, že o všem budou rozhodovat lidé, a to je i ta přímá volba, se najednou začíná stavět do zvláštní podoby, kdy se to osvědčilo nebo se to někomu znelíbilo nebo někdo má pocit, že by se to zase mělo prostřídat... Zase se vracím k tomu základnímu: Jsou určité momenty, které... A učme se z přírody. Jestliže chci strom omladit, jestliže chci strom roubovat, tak to neznamená, že řežu kmen. Určité pilíře, určitého hodnoty a určité normy mají být zachovány a respektovány a mění se to, co jsem zmínil. Takže jestli někdo tady před x lety oznamoval, že doba dozrála, aby šlo o přímou volbu, občané si na ten proces zvykli, občané s ním počítají, tak teď zase oznamovat, že se to někomu znelíbilo, že to nepřineslo očekávaní... Pro mě je to opravdu, znovu použiju to slůvko, absurdní.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A splnila z vašeho pohledu přímá volba hlavy státu očekávání?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Podívejme se na to teď pohledem občanů a pohledem politiků: Já si myslím, že z hlediska občanů odpovím: Účast je taková, jaká je, což znamená, že lidé se do toho nějakým způsobem zapojí, účast není stoprocentní, ale je nejvyšší ze všech voleb, které známe. Čili ano. A s ohledem na politiku logicky se potom vychází z toho, že není možné osobností, která je touto volbou vybrána, manipulovat podle určitých doktrín a podle určitých postulátů. Prostě jsem zvolen většinou obyvatelstva, většinou občanů, tak se chovám jako většina občanů.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Koncem minulého týdne jsme si připomněli jak symbolický příchod slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje, tak i upálení Mistra Jana Husa. Vrcholné české politiky během těchto dvou státních svátků nebylo až tak příliš vidět na těch oslavách či připomínkách. Chyběli vám, pane profesore?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Mně už nechybí vůbec nikde, budu upřímný. Ale zase: Je to úsměvné. V nějakém filmu pánů Smoljaka a Svěráka je ukázka toho univerzálního projevu, který je použitelný pro jakoukoliv situaci: Pouze se vymění požárníci za zahradníky, zahradníci následně za vědce, jinak ten vnitřní obsah je stejný. Takto na mě působí politické projevy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A vy byste je očekával, politiky, na takových událostech?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Já bych třeba očekával politika na Velehradě, který má co říci. Ale říci co k odkazu určitých duchovních hodnot, k odkazu toho, co všechno je možno na základě písma, na základě sdělení, na základě osvěty, co všechno je možné konat. Ale aby tam přijel a oznámil, jak jeho strana je nejlépe připravena a nejvíc pomáhá, to je k ničemu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Teď vás nejspíš zaskočím otázkou, jestli vám třeba z poslední doby utkvěl nějaký proslov státníka, třeba i zahraničního... Protože se často vzpomíná na velké osobnosti světové politiky i tuzemské politiky, často se odvoláváme na různé citáty, které přežily desetiletí...

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Zamlouval se mi velmi projev Donalda Tuska, který se loučil se svojí funkcí. A on nejenže udělal nějakou rešerši, ale on v klidu pojmenoval i to, co přecenil, podcenil, co mu nevyšlo a popřál svým nástupcům, aby to zkusili znovu nějakým způsobem restartovat, aby se celý ten model vrátil, protože řekl, že modelu jako takovému stále věří, i po tolika letech, která strávil v rovině konfrontační a musel stále odpovídat na řadu všetečných a nejapných dotazů.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:  
Před pár dny zemřel profesor Josef Koutecký, zakladatel dětské onkologie v Československu. Někdejší přednosta kliniky motolské nemocnice a také děkan 2. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy za svůj život vyléčil tisíce dětských pacientů, získal řadu nejvýznamnějších ocenění, byl také literárně činný – napsal třeba knížku pohádek – a byl také velkým milovníkem vážné hudby. Jak na něj vzpomínáte, pane profesore?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Já jsem až do tohoto okamžiku měl ve studiu úsměv na tváři. Teď mně trošku jihnou oči... Josef Koutecký byl osobností, která měla velký časový přesah. My jsme se poznali někdy na konci 70. let minulého století, logicky při koncertech. Považuju dodneška za výhru i za čest, že mě opakovaně pozval třeba do své komorní řady koncertů v Karolinu... Debaty s ním, ale stejně tak s jeho ženou Jitkou byly vždycky bezprostřední, byly velmi příjemné. Koutecký byl nejen vzdělaný. On uměl položit otázku, on uměl poslouchat. On uměl nějakým způsobem reagovat na to, co všechno v něm třeba momentální stav vyvolává. Já jsem nad ním mockrát v životě přemýšlel. Na jednu stranu každodenní setkání s utrpením, každodenní setkání i s nadějí, že se ta léčba povede, každodenní vykazování určité zprávy, určitého reportu o tom, jak léčba probíhá – jestli se v případě tohoto pacienta karta obrací na tu příjemnou stránku... To je strašně zatěžující na psychiku. Na všechno. A Koutecký nikdy nebyl rutinním lékařem. On skutečně přistupoval individuálně ke každému. A k tomu potom ta rovina, kdy vedle toho zmíněného, že miloval hudbu, hrál na varhany, na klavír, cvičil... Když jsme se potkali, tak mně říkal: Já jsem se teď pustil do Anny Magdaleny Bachové, hraju si preludia... Mimochodem poslední setkání – zcela náhodné – se uskutečnilo na kraji května. Já jsem šel se svou přítelkyní po Praze 7. Potkali jsme se náhodně. Měl, musím říct, poprvé, co jsem ho znal, velmi smutné oči. Když jsem se familiárně zeptal, pane profesore, jak to všechno zvládáte?, tak on mně řekl, a to bez bolestínství, víte, už je to trápení... Ale stejně tak se okamžitě zeptal: Co nového v hudební branži? Jestli je něco, co by měl člověk slyšet. Zajímal se... On se zajímal stejně tak o filozofii, o literaturu, o architekturu, o historii. Musím říci, že jsem v životě měl štěstí na to, že jsem potkal desítky skvostných osobností. Ale osobnosti typu Josefa Kouteckého, to, čemu říkáme renesanční osobnost... Těch opravdu nebylo moc. Koutecký navíc byl mužem slova. Když něco slíbil, tak to zásadně dodržel. To jsou momenty, které v tomto dnešním světě, který je mnohdy postaven na povrchnosti, pozlátku rychlosti, tempa... Koutecký byl opravdu člověkem, který uměl jít do hloubky, uměl jít do důsledku... Byl to noblesní mužský. Byl to pro mě, musím říct, krásný člověk.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
V jednom rozhovoru profesor Koutecký řekl, že mezi vědou a uměním není zásadní rozdíl... „Liší se jen metodami. Věda vysvětluje totéž, co umění zpodobuje. Společně otevírají cestu k hodnotnému životu.“

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Samozřejmě. Vzpomeňme mimo jiné i na to, že ve Francii nebyla odděleně Akademie věd, ale byla Akademie věd a umění. Musím říci, že třeba stejné pocity, které jsem zmínil, že zažívám při setkání s Josefem Kouteckým, zažívám při jakémkoliv setkání s Rudolfem Zahradníkem. Já se vždy dozvím něco z oblasti vědy a oni se vždy dozvěděli či dozví něco z oblasti umění. Ten tvůrčí proces, ten moment, kdy mám realizovat nápad, myšlenku, mám tomu dávat nějakou konkrétní podobu, tvar... Tam je opravdu jedno, jestli hledám řešení z hlediska nové stavby či nové skladby nebo struktury fyziky, chemie a tak dále. Je to stejné. Ten proces tvořivosti je prostě stejným hnacím motorem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co mají společného věda a umění, resp. co stejně vyžadují? Třeba úsilí nebo fantasii...?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Já bych řekl, že v tom vrcholovém stadiu naprostou oddanost té myšlence. Druhá věc: Tam se nikdy nemůže člověk dívat na to, kdy mu začíná a končí pracovní doba. Třetí věc. Musím mít neustále přehled v tom širokém mezinárodním kontextu, protože všude se něco děje, všude se něco objevuje, všude se něco řeší, hledat určité participanty, hledat provázanosti. Další věc: stát si za svým. V okamžiku, kdy mně někdo řekne, no, ale ty první výstupy neukazují nic světoborného... Ne. Stát si za svým, za tím, protože já tomu věřím, a ta víra je taky tím hnacím motorem. A další moment důležitý pro stejné ohodnocení, zařazení: přijmout s noblesou vítězství i porážku, protože všude, kde se něco hledá, je to těch pověstných padesát na padesát. Schopnosti vám nezaručí to, že se to povede, ale na stranu druhou jsou hnacím motorem proti uspokojení a lenosti. Takže je to nastejno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Uplynulo osm let od úmrtí špičkového houslisty Josefa Suka. 8. srpna by se dožil 90 let. Vnuk skladatele Josefa Suka, pravnuk Antonína Dvořáka... Co dal naší a světové hudbě?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
To je pro mě ošemetné. My jsme se velmi dobře znali. S Josefem Kouteckým jsme si vykali, s Josefem Sukem jsme si tykali. Bylo to v rovině hodně osobní. Já jsem před několika lety i napsal knihu věnovanou Sukovi: Josef Suk – pokus o portrét. Takže se budu snažit odpovědět věcně, bez citového podtextu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Klidně ho přidejte...

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Uvidíme. Suk byl člověkem, který dokázal i v určitých problémových letech, kdy ideologie... a co všechno hrálo roli, nám všem, že je možné se prosadit ve světovém měřítku na těch skutečně TOP pozicích. Čili ukázal cestu. Druhá věc: Jestliže někdo jde příkladem tak, že víc než pět desetiletí je schopen hrát na jedinečné úrovni a vzbuzovat všude ve světě ohromnou míru respektu, úcty a uznání... Ukázal, že ta dlouhověkost a hudební interpretace je možná... Ukázal i to, že nepovýšil jen sólistickou činnost nad ostatní hudební žánry. Byl vynikajícím komorním hráčem. Po léta byl tím, kdo spoluzakládal Sukovo trio... Stál u zrodu Sukova komorního orchestru. Opakovaně s nimi vystoupil nejen s houslemi v ruce, ale i jako dirigent. Byl organizátorem. Já jsem jej poznal v rámci soutěže Pražského jara. On byl tehdy prezidentem festivalu. A vím, jak on dokázal vstoupit do organizačního dění. Ze svých zkušeností a určitých postřehů dokázal vybudovat potenciál, s nímž jsme mohli následně x let pracovat. Suk měl jednu úžasnou vlastnost: Na pódiu byl tím, kdo na sebe okamžitě strhával pozornost. V soukromí působil až plaše. Nepotřeboval se nikde ukazovat. Jenže při důležitých debatách, diskuzích najednou řekl jednu větu a ta věta pojmenovala to, co se řešilo, mnohem lépe než dlouhé diskuze a dialogy a monology předtím. Takže uměl trefit hřebíček na hlavičku. Byl analytický, uměl situaci hodnotit, uměl ji rozpoznat... Uměl svojí autoritou napomáhat vůbec podpoře a přízni tohoto žánru. Suk uměl jednat s prezidenty, s premiéry, s ministry... Všude ve světě byl chápán jako osobnost vzdělaná, noblesní. Měl v sobě tu míru přesvědčivosti a měl v sobě, a to je nejtěžší, tu míru důvěryhodnosti. On s tím vystačil, jak už jsem zmínil, pět, šest desetiletí. To je úžasný výkon.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Čím vás nejvíce ovlivnil Josef Suk mladší?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
On jednou řekl, že když doma cvičil... Mimochodem jeho autentická věta: Jiří, já jsem celý život raději cvičil, než hrál na koncertech. – Moc jsem nad tím přemýšlel, protože znám hodně hudebníků, kteří sténají, když musí jít cvičit. Byl to ten tvůrčí proces, to hledání. A jednou mně řekl, že když třeba nastudoval Beethovenovu sonátu a zahrál ji na koncertě, tak si všechno osmykoval, napsal si prstoklady a všechny možné pomůcky, pak tu skladbu dva roky nehrál, a když ji hrál znovu, nevytáhl ze skříně ten zpracovaný notový part, ale vzal si čistý, vypracoval všechno znovu a pak si to srovnával. Tím odpovídám na to, čím mě nejvíc inspiroval – obrovskou poctivostí úmyslu a přístupu k tomu, co dělal a jak to dělal. Tam opravdu byla ta míra oddanosti, zaujetí, logicky schopností a míra nekompromisnosti vůči sobě samému – nemávnout nad tím ruku a říct: To už znám, to všecko tady už bylo... Ne. On hledal až do samotného závěru. Ohromné! Další věc: Přišel s tím, že na srovnatelné úrovni s houslemi hrál na violu. To je zase pobídka, že je to možné i pro mladou generaci. Čím mně imponoval? Když jsem si s ním povídal, mě až šokoval tím, jaký měl přehled o houslistech, kteří přicházeli po něm. On se zajímal o ty, kterým bylo tehdy 14, 15 let. On je znal. Čili jej zajímal obor jako takový. To, že tak dlouho jel, pomyslně, řečí Tour de France, ve žlutém triku, nebylo vůbec náhodné, nebylo to o tom, že měl dokonalé domestiky, kteří ho do toho čela stále tlačili. To byl on.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Přehled, zaujatost, obrovskou profesionalitu... Ta určitě nechyběla Jaroslavu Skalickému. Je to kolega, který náhle ve věku 63 let zemřel. Vynikající reportér, moderátor, komentátor živých přenosů, skutečně legenda, kterou já jsem měla možnost poznat už před třiceti lety. Český rozhlas přišel o jednoho ze svých nejvšestrannějších reportérů...

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Já to nejen ztvrdím, ale dodám, že nejen v tomto vysílání, v tomto prostoru, ale obecně si važme osobností, které uměly naši dobu pojmenovat a uměly jí dát také šanci na to, aby se posouvala a překlenula dál. Pan Skalický tou osobností nepochybně byl. Je to vzor i pro řadu mladých rozhlasových elévů a těch, kteří už tady působí. A byl to člověk, který ukázal cestu, kam po ní dojdeme my... Ale to je stejné se Sukem, to je stejné s Kouteckým. A věřme tomu, že se to konečně začne dotýkat i našich politiků, aby ukazovali cestu, která je schůdná a která někam vede...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Hornický region Erzgebirge, Krušnohoří, a také krajina pro chov koní v Kladrubech byly o víkendu zapsány na prestižní seznam světového dědictví UNESCO. Ten se rozšířil o 29 nových míst. Jaký význam hraje tento zápis těchto dvou památek, pane profesore?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Myslím si, že stejný, jako už sehrál v případě třeba Českého Krumlova, Kutné Hory a tak dále. Je to nová šance, je to otevření se světu... Otázkou je, jak se bude reagovat, což znamená, co se nabídne. Ale já jsem včera shodou okolností zaslechl zajímavý rozhovor, kde se mimo jiné hovořilo o tom, jak tento model je následně propojitelný s tím stávajícím prostředím – do jaké míry se to začne dotýkat... A teď nejen přílivem turistů, ale tím, co všechno se odrazí v rámci infrastruktury... Vybudovaná parkoviště, vybudovaná ubytovací kapacita pro hosty a tak dále. Aby to nekončilo tak, že tam někdo přijede na tři hodiny a pak autobusem odjede. Přínos toho zápisu je v tom, že by návštěvníci měli poznávat to prostředí, jeho historii, to, proč se tak – třeba složitou cestou – budoval jeden hřebčín, co všechno tomu předcházelo, v jakých politicky složitých obdobích, jaká byla přízeň, jaká byla nepřízeň... Pak to má ten velký smysl. Čili vybudovat to zázemí, za prvé infrastrukturu, za druhé připravenost těch, kteří se těch zahraničních hostů budou ujímat. Musí jim dát osvětu, musí se s nimi domluvit, musí jim nabídnout něco, co je hodno zápisu UNESCO.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak podle vás pečujeme o kulturní dědictví v ČR?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Myslím si, že střídavě ve smyslu úspěchu a neúspěchu. Něco opečováváme, opatrujeme, a kolem něčeho člověk chodí a nestačí se divit, že je to vůbec myslitelné. Já jsem v tomto pořadu jednou řekl, před několika lety, v tom je ten rozdíl mezi námi a Rakouskem: Já v Rakousku stěží najdu polorozbořenou kapli, zničený hřbitov, zapomenutý hřbitov a tak dále. Tam je pořád nějak ta historie přítomna. V tomto směru se snažme být víc aktivní...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co nám v tom chybí?

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Myslím si, že nám chybí étos. To je to, že vnímáme historii jako součást současnosti, jako něco, co je naše. My se k tomu máme stále hlásit. To je péče o mateřštinu, o literaturu, o kostely, o muzea a tak dále. Je to naše. To jsme my. To je naše vizitka.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Profesor Jiří Hlaváč, klarinetista, pedagog a skladatel, byl hostem dnešního pořadu 'Jak to vidí'. Já vám děkuji za vaše postřehy a přeji vám hezký den. Na slyšenou.

Jiří HLAVÁČ, hudebník:
Děkuju pěkně. A chci popřát nejen hezký den, ale hezké léto, hezkou dovolenou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Děkuji. Nápodobně. Mým zítřejším hostem bude světící biskup pražský Václav Malý. Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu Dvojky přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.