Přepis: Jak to vidí Iva Holmerová – 14. listopad 2019

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den přeje Zita Senková. V následující půlhodině se dozvíme, jak některé události kolem nás vidí a vnímá gerontoložka Iva Holmerová. Já Vás vítám paní docentko.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Děkuji. Dobré ráno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den. Zaměříme se mimo jiné na výzkum kanadských vědců a možný průlom u Alzheimerovy nemoci, a také na demografickou změnu nejenom populace, ale také lékařského oboru. Vítejte u poslechu. Nedávno byla zveřejněna práce kanadských vědců, kteří se zabývali novým konceptem léčby Alzheimerovy choroby. Nešlo však o testování nového léku nebo terapie, vědci těm pacientům naordinovali "pouze" dostatek zeleniny, vyváženou stravu, dostatek spánku, pohybu a málo stresu. Zní to velice jednoduše.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Ty výsledky byly ale velmi zajímavé. Zní to sice možná banálně, ale je to vlastně, to, co jste vyjmenovala, je úplně vlastně to nejdůležitější, co můžeme činit pro své zdraví. V prevenci prakticky jakýchkoliv nejzávažnějších onemocnění včetně onkologických, kardiovaskulárních, tedy srdce a cév, a také samozřejmě demence. Ono to také souvisí s tím, že demence je nejčastěji následkem tzv. neurodegenerativních onemocnění, čili nejčastěji Alzheimerovy nemoci, a tady víme, že přestože mnoho let hledáme lék, který by to onemocnění vyléčil a nebo alespoň pozastavil, tak zatím ty výzkumy nepřinášejí ten kýžený efekt, zatím takový lék není k dispozici, a zdálo se do nedávné doby, že tzv. amyloidová hypotéza, čili hypotéza, která se zabývá hlavně škodlivostí tzv. beta amyloidu a jeho ukládání v mozku, že vlastně nepovede k žádnému efektu. Teď se ukazuje, že existuje jeden lék, který sice nikoli přímo v té studii, ale potom až analýzou vlastně všech dat, která byla dostupná, Aducanubab, to je vlastně nikoli název firemní, ale je to prostě obecné, takže je jakýmsi příslibem, ale přesto prostě ty léky nemáme. To znamená vlastně to, co máme, tak je prevence.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Paní docentko, v čem je Alzheimerova choroba specifická z hlediska, jestli to lze nějak laicky popsat, z hlediska procesu v organismu, buněčné procesy.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Ano, ty buněčné procesy jsou zajímavé, protože dochází vlastně k poruchám neuronů, čili nervových buněk a jejich spojení tzv. synapsí. To jsou změny, které popsal již dávno, dávno, dávno, v roce 1907, jak Alois Alzheimer, po kterém onemocnění bylo pojmenované, tak pražský lékař Oskar Fischer. A oba popsali vlastně to, co nyní nazýváme právě tím beta amyloidem, tou škrobovitou substancí, která škodí těm buňkám, od toho se vlastně veškerý výzkum jaksi odvíjel, tak tzv. Tau protein. Ale jak jsem říkala, došlo vlastně k tomu, že tam byla jenom malá naděje, co se týkalo té amyloidové cesty, a proto se vlastně veškerý výzkum soustředil na alternativní, v tom vědeckém slova smyslu přístup, a ukazovalo se, a nejenom z těch studií těch kanadských kolegů, ale také v dalších velkých studií, velkou evropskou studií byla například FINGER study a tak dále, že právě prevence je důležitá. Čili zatím nemáme lék, ale jestliže se budeme řídit preventivními opatřeními, tak máme velkou šanci, že můžeme až ze třetiny vlastně, snížit riziko Alzheimerovy nemoci, a to je významné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jaký efekt tedy mají ty současné dostupné možnosti léčby, co nabízejí? Je to zpomalení toho procesu rozvoje té nemoci?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
My prakticky máme jenom léky, které jsou symptomatické. My ani nemáme k dispozici tzv. disease-modifying, čili prostě lék, který by zpomaloval průběh toho onemocnění a nebo samozřejmě ani zdaleka ne, ten lék, který by to onemocnění vyléčil.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Po kolika letech?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Po mnoha letech.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Po kolika desetiletích?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Po mnoha desetiletích a po mnoha opravdu zklamáních, protože já ta desetiletí, když to pamatuji, vždycky jsme se upínali k nějakému léku, k nějaké možnosti, a potom přišlo obrovské zklamání, a ta zklamání byla zejména na té amyloidové cestě, a snad teď je trošičku naděje, uvidíme, jak se to bude dále vyvíjet. Ale to neznamená, že nemůžeme pro pacienty nic udělat, to zdaleka neznamená, protože my známe spoustu psychosociálních, nefarmakologických intervencí, přístupu k těm lidem. Možností podpory.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Například.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Například přizpůsobení prostředí, aby se lidem s demencí, i s rozvinutou kognitivní poruchou, žilo lépe, aby lidé vlastně věděli, když se s někým takovým setkají, že se jedná o následek onemocnění mozku, že je možné tomu člověku nějak pomoci, poradit, nespěchat na něj, být na něj vlídný, a vlastně ten den se rozjasní o 100 %. Jak člověka s demencí, tak jeho rodinného blízkého.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Asi nemusím dodávat, že Alzheimerova nemoc je, vzhledem ke stárnutí populace, mnohými označována za jednu z hrozeb budoucnosti, aniž bychom chtěli strašit, ale to jsou fakta.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Ano, pro mnohé je to strašák, ale strašák by to neměl být. Je to prostě nemoc, která vlastně tím, že stárneme, a stárneme velmi rychle, tak je častější, protože přichází zejména ve vyšším věku, a každých pět let věku člověka se vlastně to riziko zdvojnásobuje, takže se jedná o třetinu lidí 80-letých a starších, což ale znamená, že dvě třetiny vlastně tu demenci nebudou mít, takže to není zase tak špatná zpráva. A my se, v rámci Alzheimerovských společností snažíme vlastně prosadit to, že i s kognitivní poruchou, i s demencí, se dá dobře žít. Jestliže jaksi je nastavená terapie, jestliže je upravené prostředí, a společnost je vůči těmto lidem přátelská, a vlastně chápe je.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A chápe je?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
A chápe je. Já si myslím, že zatím je nechápe dostatečně. Já si myslím, že je mnohé, co bychom měli, zejména v naši společnosti, učinit, abychom lépe chápali právě lidi s kognitivní poruchou a s demencí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A máme v České republice dostatek specialistů, dostatek personálu, dostatek specializovaných zařízení pro pacienty s Alzheimerovou nemocí, s demencí, a také dostatek podpory pro jejich rodinné příslušníky, kteří to prožívají s těmi blízkými.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Upřímně řečeno, i přes snahu o veškerý optimismus a pozitivní nahlížení, odpověď je taková, že nemáme. Nemáme dostatek ani těch specializovaných oddělení, tam je to možná, ale tam ještě mnoho specialistů se tím zabývá, dobrá, ale co nám chybí je právě taková ta v uvozovkách "obyčejná podpora", obyčejné služby, které by byly vstřícné lidem s demencí, jejich rodinám, jak ze strany sociálních služeb, tak ze strany zdravotnických služeb, prostředí v obcích, v rámci Alzheimer Europe jsme dělali takové srovnání evropské, pojmenovali jsme to Alzheimer Dementia nebo Dementia Monitor 2017, a tam se bohužel jasně ukazuje, že zatím ta jakási pomyslná železná opona v Evropě funguje. Nefunguje v ekonomice, jaksi ve výměně zboží, prostě, a tak dále, ale funguje právě v přístupu k těmto lidem, v určitých strategiích, které by měly zlepšit jejich život a také v těch službách. A týká se to jak dostupnosti služeb, zda si ti lidé mohou ty služby vlastně dovolit, zdali jsou jim dostupné nejenom místně, ale i finačně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Přesně, zaplatit to. Jak to funguje třeba v okolních zemích? V Německu.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Ty systémy jsou různé, já bych spíš možná uvedla takový případ Nizozemí nebo skandinávských zemí, než to Německo, které nám je mnohem blízké, stejně jako Rakousko, takže to je taková přechodná zóna, i když třeba v tom Německu se hodně zaměřují na dlouhodobou péči, mají vlastně systém pojištění a podobně. Ale takové ty systémy, které si myslím, že jsou nejblíže lidem, jsou právě ty skandinávské a třeba nizozemské nebo nakonec i Británie učinila mnohé i díky Alzheimerovské společnosti tamní, a tam vlastně se snaží maximum podpory zajistit vlastně tam, kde ti lidé žijí. Přizpůsobit jim služby, a to nejenom ty profesionální služby specialistů a podobně, ale i ty běžné občanské služby, například určitou podporu, informovanost, dejme tomu personálu, v hypermarketech, policistů obecních a podobně. Existuje hnutí Dementia Friend, přátel lidí s demencí, kdy vlastně jsou to lidé, kteří se aspoň základním způsobem poučí o tom, že se jedná o následek onemocnění mozku, jak se ti lidé chovají, jak je možné jim nabídnout pomoc a hned je to lepší. Hned se žije lépe.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
O čem se, paní Holmerová, aktuálně debatuje v odborných kruzích? Vy jste se nedávno účastnila dvou konferencí.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Ano, my jsme měli Alzheimer Europe konferenci v Haagu, to byla konference, které se zúčastnilo téměř tisíc lidí a byla to už opravdu velká evropská konference, a ta byla v říjnu, a zanedlouho poté, v listopadu byla, vlastně minulý týden, konference, která byla zase naopak taková malá, byla to první konference tohoto typu pořádaná Univerzitou v Kremži rakouské. Ta témata byla mnohem velmi obdobná, samozřejmě, na té úrovni medicínské se hodně diskutovalo o té nové naději léčby toho aducanubabu, který se jeví snad určitou nadějí právě na té amyloidové cestě, ale byly tam také prezentace, které pocházely jak, nebo lidí, kteří žijí s demencí, a to je vlastně důležité proto, aby si i profesionálové uvědomili, s jakými běžnými problémy se lidé s demencí setkávají, co je v jejich životě důležité, co je pro ně podstatné, protože jako vědci máme někdy tendenci si jaksi ty své hypotézy a názory formulovat sami, jako bychom k nim ani ty pacienty nepotřebovali, takže já si myslím, že tady takové to, v uvozovkách a v dobrém slova smyslu "uzemnění" a prostě reflektování potřeb lidí s demencí, to si myslím, že je nesmírně důležité. Potom tam byly prezentace také Alzheimerovských společností o nových formách péče. Zajímavý třeba příklad je holandský Demtalent, a je to víceméně dobrovolnická činnost lidí, kteří mají diagnostikovanou demenci, kteří mají nějakou kognitivní poruchu, ale jestliže mají porušenou paměť nebo schopnost orientace, to neznamená, že ten jejich ostatní talent by neexistoval, že by najednou zmizel, takže vlastně ten projekt se snaží využívat schopností lidí, kteří mají demenci, a chtějí tak pomáhat ještě těm ostatním, kteří to nějakým způsobem potřebují nebo celé společnosti. Takže to byly velice zajímavé projekty a názory, se kterými jsme se tam mohli seznámit a konzultovat je vzájemně. A já jsem byla ráda, že jsem tam nebyla sama, že tam vlastně se mnou byli naši doktorští studenti, kteří se touhletou problematikou zabývají.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Chtělo by to nějaký řekněme integrovaný systém.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Ano, chtělo by to integrovaný systém a to se opakovaně osvědčuje nebo opakovaně to zjišťujeme, že vlastně, samozřejmě, je potřeba více investic, nechci to bagatelizovat, je potřeba více zdrojů, ale to, co je nejvíce třeba je, aby vlastně spolu ti aktéři začali nějakým způsobem komunikovat, aby spolupracovali, aby si poskytovali informace v zájmu toho daného člověka. Aby i ten člověk a jeho rodina byli vlastně součástí té péče, součástí toho plánování. To já považuji za nejvíce důležité.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Je mimochodem ta celková mnohostranná proměna životního stylu, cestou ke zdraví, ke kvalitě života, k jeho délce.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Jak myslíte?

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jestli je ta proměna životního stylu, když jsme hovořili v úvodu vlastně o tom, že bychom se měli lépe stravovat, více hýbat, více spát a méně stresovat, celkově, když hovoříme o kvalitě života, o jeho délce, tím receptem?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Já si myslím, že ano. Já si myslím, že ano, že to je vlastně takových těch, minimálně ta třetina v té prevenci demencí, ale daleko více než třetina co se týká naší kvality života a co se týká všeobecné prevence dalších onemocnění a podobně, protože o demenci vlastně jsme mysleli, že není preventabilní, že tam nelze nic dělat, to jsme se domnívali po mnoho desetiletí, a najednou ejhle, ukazují se studie, a je jich mnoho, které vlastně dokazují, že až třetina rizikových faktorů je ovlivnitelná. A to je významné. Čili vlastně to je to nejdůležitější. Nikoli ta pohodlná pilulka, za kterou si dojdeme k lékaři, bychom ji spolkli a budeme věřit, že to je něco záchranného. Ne, my s tou prevencí musíme pracovat u sebe, musíme více na sebe myslet, žít zdravějším způsobem života, i to prostředí bychom měli mít takové, abychom mohli se lépe stravovat a lépe hýbat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Šéf profesního sdružení německých lékařů Klaus Reinhardt vyzval spolkového ministra zdravotnictví Spahna, aby rezort přestal zavírat oči před neúprosnými demografickými změnami v lékařském oboru. Jedna třetina zdravotnického personálu v Německu odejde mezi lety 2027 až 2031 do důchodu. Současně se v penzi octnou i další silné populační ročníky, které nicméně budou vyžadovat rozsáhlejší celkovou zdravotní péči. Tiká, paní Ivo Holmerová, v Německu, i u nás, demografická časovaná bomba? Tedy ty demografické změny čekají jak populaci, tak i lékaře.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Ano, ano, ta demografická časovaná bomba tiká opravdu, ale asi bychom se na to neměli dívat jenom tak katastroficky, i když já vím, že šéfové různých oblastních a celoněmeckých lékařských komor, a nakonec i čeští lékaři na to upozorňují, máme k dispozici data, že nám populace stárne, to je samozřejmě úspěch, v podstatě je to úspěch toho, že žijeme déle, že jsme více zdraví. Ale to stárnutí, a to bychom neměli pomíjet, se týká vlastně všech skupin. A když všech skupin obyvatel, tak samozřejmě také lékařů, i když lékaři si to někdy neradi připouštějí nebo připouštíme, prostě stárneme všichni a otázka, jak se s tím vypořádat. Samozřejmě jednou z možností je, a vlastně to se už děje jak u nás, tak i v tom, že v tom pracovním procesu setrvávají lidé déle, což je asi přirozené. Ale přece jenom není možné prodlužovat věk odchodu, nebo ukončení profesní kariéry do nekonečna, takže samozřejmě ten problém nastane. A otázka je, jakým způsobem se s tím dokážeme vypořádat, určitě by se mělo dít to, co se myslím už děje, prostě posilování počtu studentů medicíny, to je jedna věc.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Daří se to?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Myslím si, že se to do značné míry nebo do jisté míry daří, a je tu myslím, že i velká podpora ze strany našeho státu a školství, prostě nějakým způsobem to měnit. Ale já bych se chtěla ještě vrátit i k tomu, a to se netýká jenom počtu lékařů, ale vlastně i zaměření vůči té stárnoucí populaci, k tomu, co před několika lety, při takovém setkání v anglické Sněmovně Lordů řekl Alexandr Kalačis, on řekl, víte, naše populace stárne, to všichni vlastně víme, to je naprosto zjevné, ale my ty nové lékaře stále vzděláváme jako pro minulé století. Kdybychom se měli zabývat více tou problematikou, která je aktuálnější, a patří sem samozřejmě chronická onemocnění, patří sem i ta, v rámci toho, i ta problematika demence, a i taková ta symptomatická a paliativní léčba, na jedné straně, a naopak, návratná léčba, tzv. enabling nebo reenabling, jak ji říkáme, prostě snaha o vrácení lidí co nejvíce do původního funkčního stavu a do domácího prostředí, a to i v těch nejvyšších decéniích. Takže to je myslím velký úkol nejenom moderní medicíny, ale samozřejmě celé zdravotní péče a dalších podpůrných služeb, a specializované péče všech dalších specialistů ve zdravotnictví. Nejenom lékařů. Takže stárnutí samozřejmě je problém a stárnoucí populace, i populace lékařská a zdravotnická, s tím určitě souvisí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Německý ministr zdravotnictví Jens Spahn například podporuje zákon na digitalizaci ve zdravotnictví, v zavádění elektronického receptu nebo reformu zdravotnických služeb, no a kritici, ti volají po zlepšení alokace zdrojů, což asi také není zanedbatelné. Třeba kritizují neefektivní alokaci zdrojů v oblasti lůžkové péče, v Německu je také velká debata o počtu nemocnic, tam došlo k redukci zhruba o tři desítky, promiňte, tři stovky až, z původního počtu tedy před deseti lety, kde bylo v Německu přes 2 000 nemocnic.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Ano, já myslím, že kritici mají do značné míry pravdu. Nejenom v Německu, ale i u nás, určitě ta alokace zdrojů směrem k řešení problematiky chronických stavů, stavů, které omezují soběstačnost, tak to je jistě nesmírně důležité a stále se ukazuje, že Česká republika, co se týká investic nebo prostě financování dlouhodobé péče, je někde až v zadní pětině vlastně toho žebříčku evropského, přestože většina našich zdravotnických parametrů je někde uprostřed, v rámci zdravotnictví, i zdravotních parametrů, jsme jakýmsi v uvozovkách průměrným evropským státem, a v alokaci zdrojů na dlouhodobou péči jsme hluboce, hluboce podprůměrní. Takže tady si myslím, že je to i velká výzva pro naše zdravotnictví.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak se vlastně za těch 30 let, teď si připomínáme výročí Sametové revoluce z roku 1989, proměnilo naše zdravotnictví?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Já si myslím, že naše společnost se velice významně proměnila a ty změny, my máme takovou tendenci, žehrat, stěžovat si a nevidět to, co je pozitivní a myslím si, že toho pozitivního je mnoho, jak v naší společnosti, tak samozřejmě i v tom našem zdravotnictví, došlo k enormnímu rozvoji zejména těch akutních služeb, akutní péče, vlastně procedury, léky, přístroje, o kterých se nám nesnilo, tak vlastně máme k dispozici. To je v té oblasti akutní medicíny. Co se týká té oblasti medicíny chronické, péče o lidi s omezenou soběstačností, rozvoje komunitních služeb a podobně, tak já stále chci zachovat ten optimismus a budu věřit, že se budeme stále europeizovat a budeme následovat ty dobré příklady praxe, které vídáme v severní, západní Evropě, že i tam dojde k potřebnému rozvoji. Ten zatím pokulhává, za tím rozvojem akutní péče. My dokážeme investovat obrovské množství prostředků, abychom člověka převedli přes ten akutní stav, ale vlastně už to pokulhává v tom, abychom jej dovedli do toho normálního života, abychom jej podpořili, zrehabilitovali, po nesmírně závažné věci, kdy je opravdu ten úspěch medicíny nepochybný, ale potom už jakoby ta medicína nedohlíží na to, co s tím člověkem je dál, a tady si myslím že to je nesmírně důležité, abychom i na to pamatovali. A řekla bych, že to je nikoliv snad jenom medicínská, ale i taková kulturní záležitost, je to otázka vztahů společnosti k lidem s disabilitou a myslím si, že by na to měli pamatovat nejenom ti, kteří organizují zdravotní péči, ale zejména všichni občané by to měli žádat, je to otázka celé společnosti.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mimochodem projekt Ježíškova vnoučata se vrací, opět budou plnit přání osamělých seniorů po celé České republice.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Ano, Ježíškova dvojčata, to je opravdu zajímavý projekt, já se musím přiznat, že já jsem taková trošku rezervovaná vůči projektům, které jsou jenom jako pro seniory. Tak stárnu, už si to i mohu trochu dovolit z té pozice. A velice se mi líbí právě taková ta interakce lidí vyššího věku s lidmi mladšími, a myslím si, že ta reciprocita by tak nějak měla být, měla by tam být nějaká vzájemnost, vzájemná pomoc, ale musím se přiznat, že beru v uvozovkách "na milost", ta Ježíškova dvojčata po těch letech.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Vnoučata.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Pardon, která, protože jsem viděla, že vlastně to je o navázání vztahů.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Přesně tak.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
O navázání vztahu a že to vlastně je trvající komunikace nejenom v době těch vánoc, a jenom dávání dárků, ale je to prostě vzájemná výměna, komunikace, zkušenosti a podobně, takže ano, začíná se mi to líbit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Před týdnem stávkovala část učitelů a škol. Podle ministra rezortu Roberta Plagy, byla stávka zpackaná, od úterý zase několik desítek studentů Univerzity Karlovy vstoupilo do okupační stávky za klima, žádali rovněž odchod rektora Tomáš Zimy, ten s nimi včera diskutoval, ve vstupní hale Karolína, kterou obsadili. Jeho argumenty ale studenti nepřijali. Jak pohlížíte, jednak na dění ve školství a možná kdybychom zůstali i u té bilance za posledních třicet let.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Já si myslím, že dění ve školství a bilance za posledních třicet let, já si myslím, že je v podstatě úžasné, že studenti jsou samostatnější, že dokáží formulovat své názory, byť by to někdy bylo, nikoli příjemné, ale že prostě je to formulováno, je to položeno jako problém a je to výzva vlastně k další diskusi, to si myslím, že je velice důležité, a vlastně to pro mě byla taková největší změna vlastně v té době před 30 lety, že lidé byli, že bylo dovoleno vlastně vyjadřovat svůj názor, formulovat svůj názor, prosazovat jej, to si myslím, že je důležité. Co se týká těch témat, ono to je mnoho témat najednou, já nedokážu se určitě vyjádřit ke všem a je těžko vlastně se vyjadřovat k něčemu, k čemu nemá člověk vlastně přímé argumenty, tak, jak byly položeny do té diskuse, ale co se týká toho problému klimatu, to si myslím, že je věc, kterou si zatím neuvědomujeme v celé té šíři, a v jejich dopadech, a já si myslím, že je právě velice důležité, že se tím studenti zabývají, že studenti o tom hovoří, protože nakonec studenti mají před sebou tu dlouhou budoucnost, kterou my, přiznejme si to, nebo já, ze svého pohledu, tak takovou budoucnost dlouhou nemám, ale mám tu budoucnost právě ve svých dětech a ve svých vnoučatech, takže také považuji tuhle situaci za důležitou, a ono jsou některé věci, které se řeší, pravda, o některých se deklaruje, že se řeší, a některé se neřeší absurdním způsobem vůbec, my stále, vezměte to, kolik nás do Bruselu létá, kolik nás tam musí létat. Když se snažíte jet do Bruselu vlakem, což je daleko ekologičtější, tak zjistíte, že to je téměř neproveditelné, a že na jednom místě si nekoupíte letenky, a že ta cesta trvá snad nějakých, já nevím, 16-20 hodin, musíte třikrát přestupovat a z toho ten přestup máte jednou naplánovaný na pět minut, čili je pravděpodobné, že to ani nestihnete. Takže vemte to, že kdyby existovali třeba pro spoustu lidí, kteří z Prahy jezdí do Bruselu, jenom prosté vlaky, které prostě tam dojedou a dovezou je, tak kolik bychom ušetřili na prostředcích a na palivech a o kolik by to bylo ekologičtější. Kdybychom měli cyklostezky, které jsou bezpečné a které nevedou přes dálniční přivaděč, jako taková ta pražské nebo jako to Pražské kolo, jak se tomu říkám, myslím cyklostezka 8 100, tam někde v těch Horních Počernicích, kde je to vysloveně nebezpečné, tak bychom cestovali více na kolech, a tak dále, takže já si myslím, že je dobré, že o tom studenti mluví.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Kde vidíte případné rezervy nebo slabiny školského systému v Čechách?

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Já se pohybuji ve školském systému také, ale vlastně se zabývám spíše doktorským studiem na Fakultě humanitních studií, takže já bych určitě nedokázala pojmenovat veškeré rezervy toho školského systému. Dívám se na to spíše ze zkušenosti doktorských studentů, humanitních oborů, myslím si, že došlo zase k velkému pokroku, i co se týká postavení humanitních oborů vůbec ve společnosti. Často nás takoví ti technokrati, kteří pocházejí z oblasti technických nebo biomedicínských věd, tak považují ta humanitní témata za taková jako marginální nebo i dá se říci legrační, ale ono bylo prokázáno, i mnoha studiemi, že vlastně je nesmírně důležité, pro takový rozvoj budoucího myšlení, i plasticity mozku, a začínali jsme vlastně u té demence, rozvíjet právě tato pestrá a společensky významná témata.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Konstatuje gerontoložka Iva Holmerová. Já Vám děkuji za Váš čas i postřehy a přeji hezký den. Na slyšenou.

Iva HOLMEROVÁ, gerontoložka:
Děkuji také. Na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mým zítřejším hostem bude politoložka Vladimíra Dvořáková. Příjemný poslech Dvojky přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.