Přepis: Jak to vidí David Mareček – 6. listopadu 2019

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den, Zita Senková vás vítá u poslechu pořadu Jak to vidí. Mým dnešním hostem je David Mareček, generální ředitel České filharmonie. Dobrý den. Buďte vítán.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Ticho ve třídách, fenomén 60. let, kdo smí být jezulátkem. To jsou titulky některých z našich témat. Přeji nerušený poslech. Kratší vyučování, náhradní program nebo úplně zavřené školy. Tak bude vypadat dnešní den, na kdy školské odbory vyhlásily stávku. Nesouhlasí totiž s tím, jak by měly růst platy pedagogům v příštím roce. Podle odborářů se k protestu připojilo více než 6 tisíc škol. Ministr školství Robert Plaga ke stávce nevidí důvod. Podle něj debata není o tom, jestli se učitelům přidá více nebo méně, ale je o tom, kolik půjde do tarifů a kolik bude mít ředitel na příplatky a odměny. Jak tuto situaci vidíte Vy, pane Marečku?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
No ta situace je poměrně nešťastná kvůli načasování a zdůvodnění té stávky, protože asi ani mezi posluchači se nenajde moc lidí, kteří by říkali, že učitelé nemají nárok na přidání, protože o tom postavení učitelů se mluví dlouho, a o tom, že kromě obecných podmínek, a vůbec tomu, jak vnímáme to povolání, takže je důležitá materiální stránka, čili to nezpochybňuje nikdo, ale otázkou pro mě, jak se odborům podaří zdůvodnit, proč ta stávka je teď. Protože navenek to skutečně vypadá tak, že je to stávka o ta 2 %, o to, jestli dostanou celých 10 % do těch tzv. tarifů, to znamená jestli učitelé budou mít záruku, že všichni dostanou 10 % přidáno a nebo jestli tedy 8 % dostanou učitelé a 2 % dostanou ti ředitelé. A zároveň na mě to zvenku působí spíš tak, že to je určitý výraz nedůvěry odborů vůči vládě, to znamená, že nemají dobrý pocit z výsledku toho jednání, a protože už se neměli kam obrátit, tak se uchýlili tady k té stávce, ale je to škoda jednak proto, že opravdu k tomu přidání dojít má, to znamená určitě část veřejnosti nepochopí, proč tedy teď stávkují, když se přidávat má, a co mi přijde nejvíc škoda, že se nespojili s řediteli. Samozřejmě, že to nedává logiku, protože přirozeně ředitelé jsou na jedné straně, a odbory na druhé straně, odbory hájí práva zaměstnanců, ředitelé jsou tedy představiteli toho zaměstnavatele, ale například Asociace ředitelů základních škol říká, že by byla pro to přidání původně avizované, to znamená pro těch 15 %, nikoliv 10 %, které se nakonec podařila, ale jde jim o to rozdělení, a v tom se mi zdá, teď, že je opravdu jádro pudla, tedy spor o to, jestli ředitelé budou mít pravomoc rozhodovat o odměnách nebo ne. Odbory zase, abych byl spravedlivý, tak říkají, že to tak není, že je to proto, že ta procenta, která by byla určena na ty odměny, tak vlastně není záruka, že se k učitelům dostanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Podle předsedy opoziční ODS, Petra Fialy ukazují čísla na to, že školství pro vládu není takovou prioritou jak tvrdí. Jaký máte Vy z toho dojem?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
No je to přirozený argument opozice, řekl bych, zároveň asi pan předseda Fiala vychází z toho, že vláda proklamovala 15 %, teď přidává 10 %, zároveň vláda se hájí tím, že nárůst platů ve školství je bezprecedentní, že vlastně platy mezi lety 2017 a 2019 nebo 2020 vzrostly z 26 skoro na 42 tisíc, kde tedy odbory ale oponují, že také rostla průměrná mzda velice, takže ten nárůst takový není. Čili myslím si, že v podstatě nejhorší, co se mohlo stát je, že se ten spor dostane na veřejnost ve formě, která je určitým způsobem zkreslená, a že by mohl v důsledku poškodit učitele, což by byla škoda, protože v jejich zájmu je mít veřejnost na své straně, a v podstatě nadchnout je pro to, aby ten systém se pohnul dopředu tím způsobem, že bude nejenom spravedlivý, ale že bude opravdu taky motivační, protože dobrý ředitel, stejně jako dobrý šéf kdekoliv, má přehled o tom, kdo jak pracuje, a měl by mít možnost lidi motivovat, protože na jedné straně je pro každého silně demotivující, když ten šéf přehlíží, když nevidí, kdo pracuje dobře, kdo pracuje špatně nebo dokonce rozhoduje podle nějakých vlastních sympatií a antipatií, ale stejně frustrující je, když ten kolektiv je zdravý, když ten šéf ví, kdo jak je platný, ale v podstatě nemůže moc pro to udělat. A začíná to příplatky za třídnictví, které jsou strašně nízké, a končí to samozřejmě těmi odměnami nebo tou netarifní složkou, se kterou najednou ten člověk nemůže pracovat, a všechno je dělané na základě principu seniority, tedy toho, kdo jak dlouho v té škole už učí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Ne vždy jde jenom o peníze.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Ano.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Chtěl jste tím také říci. To asi není také jenom, nebo hlavní problém tuzemského školství, jenom. Tedy peníze. K čemu by pak ale tato stávka měla ani ne vést, ale měla by být impulsem k zamyšlení o čem? O tom celém systému? O tom nastavení?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Já myslím, že ta stávka určitě přitáhne k tomu problému pozornost. Kladu si otázku, jak se to stane, jestli ta pozornost bude pozitivní, to znamená, že opravdu nastartuje nějakou intenzivnější diskusi vedoucí ke změně, a nebo jestli bude negativní, to znamená jestli budou muset potom školské odbory pracovat na získání zpátky přízně veřejnosti, ale můžu říct, co bych si přál sám, a to je skutečně, aby to přitáhlo ke školství nějakou trvalejší pozornost, aby opravdu jsme se na školství blíže nedívali jenom když učitelé stávkují, nebo jenom když nějaký problém se dostane na povrch, ale abychom o něm přemýšleli kontinuálně, jako o něčem, co když se podaří vládě, odborům, ředitelům, vyřešit, tak co může skutečně významně pomoci, a dlouhodobě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jako otec dvou synů, smím-li prozradit.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Ano.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Máte velmi dobrý vhled do školství. Jak ho zlepšit? Když se podíváme třeba na nejnovější statistiku, tak v naší republice je aktuálně 6-7 % mladých lidí, kteří končí bez jakékoli střední školy. V Ústeckém a Karlovarském kraji, je to podle údajů Eurostatu každý šestý.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
No, to je smutné číslo, ale myslím, že zlepšit ho můžeme nejlépe právě tím, když dáme pravomoci a prostředky lidem, kteří skutečně to umí, a kteří dokážou v tom něco udělat, což už prokázali, buď tím, že výborně učí, což se ví v případě učitelů velmi snadno, protože zpětná vazba žáků je rychlá. A stejně tak v případě ředitelů, protože když je některá škola dobrá, tak je to vidět na složení pedagogického sboru, i na tom, jací tam chodí žáci, a myslím si, že to, co nejvíc teď ten systém zatěžuje, tak je skutečně administrativa a nějaké centrální určování věcí bez ohledu na specifikum buď určitého regionu, nebo určitého města, a i toho, jaký druh vzdělání je potřeba. Tak, aby to školství mělo možnost reagovat na to, jestli je potřeba víc těch středoškoláků, nebo víc vyučených, které obory momentálně jsou nejžádanější, které třeba budou žádané za pět let. A tam vidím vždycky největší potenciál v lidech, kteří už v tom oboru jsou, kteří tím oborem žijí, a jejichž hlas, pokud bude vyslyšen, tak může vést ke změně i těch čísel, která jste uváděla, a docela rychle.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Japonsko má nového císaře Naruhita. Jeho korunovace byla velkolepá podívaná, a jak jsme četli v nejrůznějších komentářích, tak symbolizovala kontinuitu mezi minulostí a budoucností země. V těch dnech, Davide Marečku, byla právě Vaše Česká filharmonie v Zemi vycházejícího slunce na turné. Ono vlastně začalo po řádění tajfunu. Máte vůbec v uvozovkách "štěstí" na přírodní živly v této zemi.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Je to pravda, no, když cestujete hodně, tak se přírodním živlům člověk nevyhne, a filharmonie takhle byla už v roce 2011 v Japonsku, když tam byla tsunami a to následné zemětřesení, a tehdy jsme museli přerušit turné uprostřed, a potom jsme dělali až benefiční koncert po návratu sem, ale vzpomněli jsme si na to řádění tajfunu, byť nebylo tak hrozivé jako to zemětřesení v roce 2011. Tak stejně bylo dost strašné, protože si vyžádalo přes 80 obětí a velké materiální škody. Ale bylo zajímavé vidět v Japonsku, zažít v Japonsku, souběh těch dvou událostí, to znamená přírodní katastrofy na jedné straně, která tu zemi uvrhla přirozeně do smutku, a do starostí, a na druhé straně korunovace císaře, což je událost, kterou asi, jejíž význam asi nedokážeme vůbec odsud docenit, jaký má pro Japonce, když řeknu jedno číslo, tak těch 2 tisíce státníků, počínaje králi a královnami a konče prezidenty a premiéry zemí, tak ten počet hostů je ohromující, ale mě už v roce 2011 zaujala jedna věc, která se teď potvrdila, a to je způsob, jakým Japonci, v případě takové katastrofy, jakým způsobem reagují. Protože o Japonsku se říká a ví, že lidé se tam chovají velmi slušně, velmi zdvořile, že jsou velmi disciplinovaní, že tam skutečně funguje pořádek a systém nezaložený na nějakém diktátu shora, ale na vnitřním přesvědčení a výchově těch lidí. A v roce 2011, kdy se tady psalo někdy o tom, že v Japonsku obchody zejí prázdnotou a v Tokiu vypukla panika, tak my jsme tam byli a žádná panika nevypukla. A lidé se chovali podle toho, jaké dostali informace co mají dělat, jak mají jednat, a bylo vidět, že přestože je to přirozeně všechny vyděsilo, tak že vědí, že když budou klidní a zůstanou ohleduplní, a budou spíš držet při sobě, takže si pomohou rychleji, a ještě výraznější to bylo teď, při té korunovaci císaře, protože ona měla být spojená s takovým defilé, s takovým řekněme veselým průvodem, který měl jít Tokiem toho 22. října. Ale přirozeně, po úderu tajfunu Hagibis byl ten průvod zrušen, ale na druhé straně byly zachovány ty obřady, které mají národ, podle mínění Japonců, posílit. A jak jste zmínila to slovo kontinuita, to je asi nejsilnější, co jsme tam všichni cítili, protože císař Naruhito je už 126. japonským císařem té stejné dynastie, představte si, nejstarší panovnický rod, který vládne už od rok 660 před našim letopočtem. A můžeme to brát jako číslo, ale v těch Japoncích to prostě je, to, že císař není jenom ta symbolická postava, ale opravdu někdo, kdo je tomu národu blízko.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co pro ně symbolizuje? Co pro ně znamená císař?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
To si netroufnu úplně říci, protože natolik dlouho jsem v Japonsku nebyl, ale můj pocit je takový, že císař v Japonsku požívá velmi přirozené úcty. V podstatě s kýmkoliv jsem mluvil, tak ta korunovace nebyla událost společenská, to znamená pro nikoho tam nebylo tak podstatné to, kolik tam přijede hostů, a jak moc to všechno bude okázalé, ale byla to spíš událost řekněme duchovní, protože ona také začíná těmi obřady, kdy ten císař je uváděn do úřadu bez zraku těch pozvaných hostů, ale je to skutečně věc spíš duchovní, takže překvapilo mě, a i kolegy, že ten císař tam není vnímán jenom jako postava nějakého státníka nebo vladaře, který tedy je vysoko, nejvýše v té hierarchii, ale jako někoho, koho Japonci opravdu mají rádi, a ta úcta vychází z náklonnosti a z toho, konec konců, císař taky, když pronáší tu svoji proklamaci, tak tam slibuje, že bude sloužit v souladu s ústavou, a že bude blízko svému lidu. Což může znít jako fráze.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Je to tak?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Ale je to tak, je to skutečnost, a my jsme zažili takový dojemný okamžik na koncertě v Tokiu, který jsme měli právě toho dvaadvacátého, a původně bylo dohodnuto, že tam zahrajeme nějaký slavnostní pochod, právě v reakci na to defilé, které mělo být, ale když defilé bylo zrušeno, tak jsme se dohodli s pořadateli a Semjon Byčkov vlastně vybral jednu variaci z Elgarovy skladby Enigma, a ta variace je taková pomalá, opravdu spojuje i určitý smutek, ale zároveň naději, a takhle to pan dirigent uvedl před koncertem. A reakce publika na to byla naprosto nepopsatelná, to znamená ne nějaký křik a takový ten velký úspěch, co normálně zažijete, ale potlesk, který byl vřelý, a řekněme chápající, protože Japonci, tak, jak se mi jeví i z minulé zkušenosti, tak velmi ocení, když jiný národ, když někdo, kdo je tam hostem, opravdu projeví účast s tím, co prožívají, která není formální. Může se to zdát jako protimluv, ale není to úplně tak, protože oni jak jsou na jedné straně svázáni těmi konvencemi, přirozeně, protože jsou v nich vychováváni, tak ve chvíli, kdy mají možnost se emocionálně projevit, tak ta emoce je velice silná. A překvapí vás to, protože vidíte toho Japonce, který je opravdu formálně uměřeným, protože tak to tam má být, ale když tu možnost má, když ví, že je to vhodné, tak ta emoce, kterou projeví, tak je překvapivě silná, a je skutečně opravdová.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
To ještě v tom období, o kterém hovoříme, jednak teda tajfun, pak korunovace nového císaře Naruhita, probíhalo i Mistrovství světa v ragby, které také zvládli.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
To je pravda, a to Japonci sledovali velmi, ano.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dokonce, četla jsem v novinách takový moment, kdy počasí nějak příliš u té korunovace nepřálo, ale v jeden okamžik najednou se objevilo slunce, možná taková.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
To musím říct, že i největší pragmatici zjihli, protože ta japonská císařská dynastie odvozuje svůj původ od bohyně Amaterasu, která má být bohyní Slunce, a tam skutečně bylo toho dvaadvacátého zataženo, a krátce předtím, než císař vyšel, než se ukázal na veřejnosti, tak vyšlo slunce, a potom, co zase císař odešel, tak se zatáhlo a začalo pršet, a všichni to brali jako, že to opravdu je symbol.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Ve studiu je se mnou generální ředitel České filharmonie David Mareček. Ostrava by chtěla opět zabojovat o získání titulu Evropské hlavní město kultury. Kandidaturu pro rok 2015, jak víme prohrála s Plzní, porážku těžce rozdýchávali, což je pochopitelné. Má teď, pane Marečku, lepší šance? Bude mít lepší šance?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
No to si netroufám odhadnout, záleží na tom, jakou bude mít Ostrava konkurenci, a jestli skutečně o ten titul zabojuje, protože to bylo prohlášení, které zaznělo od náměstka primátora, právě když se ohlašoval Festival Ostrava v Praze, Festival ostravských divadel, který tehdy vznikl na podporu kandidatury, ale ostravský primátor Tomáš Macura byl malinko zdrženlivější, že ještě rozhodnuto není, zároveň se o kandidatuře mluví v Brně, a mluví se také o Liberci nebo o Zlínu, že by mohli kandidovat, takže záleží, jak říkám, záleží na té konkurenci, ale mě teda těší samotný fakt, že už se o tom takhle dopředu uvažuje.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jaký význam má tento titul Evropské hlavní město kultury pro jeho držitele? Co vůbec, třeba i v minulosti, přinesl městům, která ho získala?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Vesměs zkušenosti měst, které získali titul Evropské město kultury, jsou velice dobré. Někdy se říká u olympiády, že ta může pomoct, ale může také velice uškodit, protože ten objem a ta velikost té změny, je opravdu značná, konec konců Tokio, uvidíme, jak to tam bude příští rok, protože to bude hostit v roce 2020 olympiádu, ale u měst kultury většinou ty zkušenosti jsou pozitivní, když zůstanu u Plzně, tak plzeňský primátor pan Baxa uvádí, že jim narostl počet třeba návštěvníků z Německa, kteří přirozeně to tam mají nejblíže, asi o 70 %, a jenom v tom roce 2015, kdy Plzeň byla Evropským městem kultury, tak, že v souvislosti s tím titulem tam turisté utratili asi 560 milionů, čili myslím, že ten materiální přínos je docela dobře doložený, ale co je podstatnější, je skutečně ta změna, která může v tom městě nastat, co se týká kulturní infrastruktury. Ostrava, paradoxně, ačkoli to nevyhrála, tak dokázala, že je toho velmi dobře schopná, protože mimo jiné produktem té kandidatury byla proměna oblasti Dolních Vítkovic, které v roce 2010, když ty plány předložili, tak tomu nikdo nevěřil, že se jim to podaří. A dneska je to areál, který navštíví mnoho lidí, nevím to číslo přesně, ale myslím, že to je ke dvěma milionům, kde se konají hudební festivaly, a v tomhle směru by měli šanci jak v Ostravě, tak shodou okolností v Brně, vybudovat třeba nový koncertní sál nebo další infrastrukturní věci, a druhá výhoda, kterou vidím, ne jako materiální, tak je, že se většinou daří kulturní organizace v tom městě, ať už jsou to ty zřizované městem nebo krajem, tak ty nezávislé, tak že se je většinou daří spojit, a že opravdu o tom městě je potom vidět a slyšet, a že ta kandidatura, když je připravená s dostatečným předstihem, tak že to město tou kulturou žije nikoliv v tom roce, kdy ten titul nese, ale dlouho předtím, a ještě i dlouho potom.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Divadlo Semafor oslavilo 60 let svého vzniku, postupně se stalo jedním ze symbolů 60. let, která se nesla jaksi v uvolněnějším duchu, formoval Semafor vkus nejenom hudební, tehdejší generace?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Myslím, že naprosto zásadně. Já mám Semafor spojený se svojí maminkou, která mě do něj uváděla, už jako dítěti mi pouštěla jejich písničky, jejich představení. A dneska s tím odstupem musím říct, že je až šokující, jakou kvalitu Semafor představoval. To, kolik později slavných zpěváků, zpěvaček, Semaforem prošlo, to, že Semafor dokázal vyhledávat a vychovávat hvězdy. Já vždycky, když se mluví o nějakém českém fenoménu, tak se snažím představit si, jak by to vypadalo, kdyby to bylo v Americe. Nebo v nějaké jiné zemi, velké, protože my jsme vždycky omezeni tou jazykovou oblastí, tím, že zkrátka česky mluví málo lidí, zatímco německy nebo francouzsky nebo anglicky nebo rusky mluví lidí hodně, a představuji si Jiřího Suchého, který měl nedávno fenomenální recitál právě v Rudolfinu, v rámci Strun podzimu, tak si představuji, jaký by měl dopad, jak by byl slavný, kdyby fungoval v tom cizím jazyce, a zároveň říkám, zaplať pán bůh, že se to nestalo, protože máme umělce, kteří češtinu a zároveň českou hudbu dokázali kultivovat způsobem nevídaným, a to, že se Semafor dneska, po tolika letech, nejenom připomíná, ale že je stále živý, tak je myslím nejlepším důkazem toho, jaký fenomén to byl a je stále.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Letošním jezulátkem, které v Norimberku tradičně zahajuje vánoční trhy, se stala dívka tmavé pleti, 17-letá Němka s indickými kořeny po otci, Alternativa pro Německo označila rozhodnutí poroty za urážku německých tradic, podle ní má být jezulátko bílé a blonďaté. Starosta města označil výrok AfD za rasistický, podle dalších kritiků taková rétorika jenom vede k dalšímu antisemitismu. Dívka jménem Munsiová zpívá například v církevním sboru, mluví čtyřmi jazyky, chce studovat herectví. Co na to říkáte, pane Marečku?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
No, na to není moc co říct, je to smutným důkazem, nevím, jestli úplně to pojmenovat rozdělení společnosti, ale spíš stavu, v jakém ta společnost je, protože to, že vůbec někoho napadne uvažovat tady v těchto kategoriích, protože skutečně, když se podíváte trošku blíž, nemyslím jenom vizuálně, ale zjistíte si informace o té studentce, která byla vybrána, tak je zjevné, že byla vybrána proto, že je vhodným kandidátem nebo vhodnou kandidátkou pro tu postavu, a ta reakce je, je to prostě smutný, je to reakce, která je velmi povrchní, a v podstatě odráží stav v těch reagujících, nikoliv tu skutečnost samotnou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Generální ředitel České filharmonie David Mareček a jeho pohled na svět. Já Vám za to děkuji. Na slyšenou.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie:
Na slyšenou, hezký den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mým zítřejším hostem bude geolog Václav Cílek. Příjemný poslech Dvojky přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.