Práva Pákistánců pracujících v nebezpečných textilkách nejsou pro vládu téma, říkají autoři dokumentu Dělníci ve slevě
Požár, při kterém v roce 2012 zahynulo v pákistánské továrně 258 dělníků vyrábějících oblečení pro německou firmu KiK, se stal tématem pro dokumentaristy a aktivisty Christophera Patze a Ammara Azize. Do Vizitky je během festivalu Jeden svět, kde měl mít jejich snímek Dělníci ve slevě světovou premiéru, pozval Lukáš Matoška.
To, že se dokument Dělníci ve slevě (Discount Workers) v úterý 10. března na festivalu Jeden svět kvůli opatřením souvisejícím s šířením koronaviru promítat nebude, se Christopher Patz a jeho pákistánský kolega Ammar Aziz dozvěděli jen několik minut po skončení Vizitky.
V té s Lukášem Matoškou mluvili zejména o natáčení filmu a také o tom, zda jejich práce na dokumentu reálně ovlivnila situaci vykořisťovaných pákistánských, ale i indických či bangladéšských pracovníků v továrnách. „Francie a Nizozemsko už mají zákon o dodavatelském řetězci. Jde o to, že západní firmy, které si v těchto továrnách nechávají vyrábět zboží, na jehož prodeji pak vydělávají, musí nést právní odpovědnost za bezpečnost práce,“ řekl ve Vizitce Christopher Patz s tím, že podobnou legislativu zvažuje i jeho rodné Německo v čele s Angelou Merkelovou.
Byl to totiž německý řetězec KiK, který prodával oblečení vyrobené v textilce Ali Enterprise v pákistánském městě Karáčí, kde 11. září 2012 vypukl požár. V továrně nebyl žádný alarm ani hasicí přístroje, okna byla zamřížovaná a brány zamčené. Zemřelo tam 258 dělníků a dělnic, 33 dalších utrpělo vážná zranění.
Učil ses dobře ve škole? Umíš vařit?
Oheň zabil i jediného syna Pákistánky Saeedy Khatoon. Ta se po neštěstí soustavě snažila domoct spravedlnosti, získat odškodné a vybojovat v obdobných továrnách pro ostatní lepší podmínky. A právě ona je hlavní hrdinkou sedmdesátiminutového dokumentu. „Se skupinou právníků v jedné nevládní organizaci v Berlíně jsem se tomu tématu věnoval už několik let před tím, než jsme se rozhodli, že to natočíme,“ vysvětluje Christopher Patz. S Ammarem Azizem, jenž se pracovnímu právu věnuje jako aktivista i jako filmař už několik let, ho pak spojila česká producentka žijící v Německu Veronika Janatková.
Oba hosté se shodují, že práce na filmu byla dlouhá a náročná. „Se Saeedou jsem točil přes tři roky a získat si její důvěru nebylo jednoduché. Ptala se mě, jak dobře jsem se učil ve škole, jestli ponocuju, jestli piju, zda umím vařit, zkrátka proklepla si mě, jestli ke mně může mít respekt. Ale naštěstí jsem prošel,“ usmívá se Christopher Patz.
Bojujte za sebe i za další generace
V textilkách v Karáčí se po požáru natáčet nesmělo, a tak se štáb vydal do města Faisalábád, což je textilní centrum jihovýchodní Asie. Záběry ze sklepení bez oken dobře ilustrovaly bezvýchodnost situace i osm let po karáčském neštěstí. „Něco takového si my v Evropě vůbec nedokážeme představit. Místním pracovníkům jsem řekl, že pocházím z té části světa, která má výsadu, že za její obyvatele a jejich pracovní práva v minulosti bojovali jiní. A že oni to samé teď musí udělat nejen pro sebe, ale i pro další generace.“ Podle Ammara Azize se ovšem přímo v pákistánské legislativě nezměnilo od té doby nic. „Důvod je jednoduchý, vláda nepovažuje práva pracujících za téma, kterým by se měla zabývat.“
Čtěte také
Za spravedlnost ve světě dělníků, kteří si na obživu musí vydělávat v nebezpečném prostředí textilních továren, tak bojuje zmíněná Saeeda Khatoon. Díky její houževnatosti souhlasila firma KiK po letech s tím, že rodinám obětí vyplatí postupně 5,15 milionu dolarů. Což je, jak autoři dokumentu podotýkají, mnohonásobně vyšší cena, než kterou by firma KiK zaplatila za bezpečné pracoviště.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
