Petr Vizina: Není svobody bez solidarity
Oslavy třiceti roků svobody v naší zemi mi připomněly, že bych vlastně raději slavil třicet let návratu solidarity a ohledů k lidské důstojnosti. Pokud se to dvojí ovšem dá nějak změřit nebo zvážit a nakonec oslavovat. A došlo mi, že jsem pocit solidarity a důstojnosti prvně zažil v době, kdy jsem ta dvě slova vlastně ani nepoužíval, ba snad ani neznal. A mohl za to člověk, který třicet let po návratu svobody zůstává u nás v širším smyslu neznámý.
Čtěte také
Přihodilo se to takto: V polovině 80. let jsem se dozvěděl o Sekci mladé hudby. Což byl, dochází mi zpětně, v časech, kdy staří partajníci povzbuzovali ambiciózní svazáky heslem „mládí vpřed“, podezřele znějící název.
O Sekci mladé hudby jsem však neměl pochyby, dozvěděl jsem se o ní ze spolehlivých, vlastně konspiračních zdrojů. Sekce působila na rozhraní oficiální kultury a kultury podzemní, což byla pravda i doslova, sídlila ve sklepním bytě na pražském Újezdě. Byt připomínal částečně velín v jakési dobové sci-fi, ještě před rozšířením osobních kompjůtrů tu totiž blikala počítačová obrazovka.
Sídlo bylo zároveň skladištěm knih a hudebních nosičů a evidentně, podle spacáku u stěny, také útočištěm štíhlého muže s dlouhými vlasy, který sekci vymyslel a vedl. Ladislav Zajíček, tak se jmenoval, mi na první pohled připomněl mého tehdejšího oblíbence, hudebníka Franka Zappu. Ten tu ostatně visel i na plakátu a Zajíčkovi se podařilo pro členy Sekce mladé hudby, kterých bylo před jejím zrušením k deseti tisícům, dokonce vydat Zappovu strhující biografii, kterou napsal Petr Dorůžka.
Čtěte také
Na rozdíl od břitkého komentátora Zappy však ten vlasatý muž ve sklepním bytě vlastně téměř nemluvil, tedy ani nevyzvídal, co chci. Vyplnil jsem členskou průkazku a za malý obnos jsem si odnášel oficiálně vydanou kazetu střídavě povolených a zakazovaných hudebníků, jakými v té době byli třeba Vladimír Merta, Jan Burian nebo Michael Kocáb, a taky placku, kterou jsem pak hrdě nosil na svetru. Na obalu kazety, vyvedeném jehličkovou tiskárnou, se psalo, že jde o pomoc hudebníků a členů Sekce mladé hudby obětem hladomoru v Africe v Etiopii. Na placce byl obrys černého kontinentu a lakonický nápis For Africa.
Čtěte také
Zajíček nebyl žádný entuziasta ani protikomunistický agitátor, to by ostatně při jeho málomluvnosti šlo dost těžko. Ve srovnání s otevřeným a rozmanitým světem, který mi jeho Sekce mladé hudby dokázala zprostředkovat, se mi tehdy komunistická realita tam nahoře, o patro výš, jevila jako nepříliš zajímavá, protože šedivá. Strana se přitom solidaritou proletariátu oháněla hesly ve výlohách nebo na první stránce Rudého práva, co jí síly stačily.
Později jsem se dozvěděl, že nekomunistické odbory v Polsku měly jako své motto, že Není svobody bez solidarity a v té době působící papež Jan Pavel II., rovněž Polák, k tomu dodával, že není solidarity bez lásky.
Čtěte také
Samozřejmě, že ani deset tisíc hudebních fanoušků z tehdejšího Československa nemohlo pro hladovějící Afriku udělat totéž, co návštěvníci koncertu Live Aid, který z těch nejslavnějších hudebníků tehdejší doby sestavil irský rocker Bob Geldof. Platilo o nás, že jsme nedokázali černým dětem zahnat hlad, jak o tom zpíval Vladimír Merta.
Přesto nám Zajíčkova Sekce mladé hudby dokázala zprostředkovat solidární postoj ke světu napříč zadrátovanými hranicemi, společně s irským rockerem Geldofem, polskými odboráři nebo tehdejším papežem. A solidarita je vždy spojená s lidskou důstojností. Svoboda, solidarita a důstojnost se k sobě mají takto: zatímco u svobody musíte stále hledět, aby ta vaše svoboda nebyla na úkor druhého, u prokazování důstojnosti a solidarity s druhými to vlastně nikdy nemůžete přehnat, přeháněním tu nikdy neuškodíte.
Ale může se stát, že svoboda bude se solidaritou a důstojností v protikladu. To když ve svobodné společnosti vybublají na povrch rasistické předsudky, jak se ukázalo v 90. letech. Není svobody bez solidarity, není solidarity bez lásky, vybavuje se mi to heslo při poslechu staré nahrávky Sekce mladé hudby.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
