Petr Vizina: Hledá se Benedikt

Jeho oborem je etika, tedy rozvažování o tom, co a za jakých podmínek je správné udělat, anebo naopak, naprostý průšvih. Zkraje 80. let přišel MacIntyre s provokativní tezí: My, lidé Západu, už pár století máme v ponětí o tom, co je a není správné, naprostý chaos. A to proto, že své emoce a přání vydáváme za myšlení. Přiznávám, že lidé odhalující, jak se celý svět s výjimkou jich samotných ukrutně mýlí, ve mně nebudí příliš důvěry.

Čtěte také

Petr Vizina: Jsme nespolehliví vypravěči

MacIntyre ovšem pro svoji provokativní tezi snesl několik silných a velmi dobře podložených argumentů v knize nazvané After Virtue, do češtiny přeložené jako Ztráta ctnosti. Zjednodušeně a krátce, MacIntyre zkraje 80. let podrobuje atomizovanou společnost západu zdrcující kritice. O člověku říká, že je živočichem vyprávějícím příběhy, přičemž redukovat tenhle příběh na pouhé hledání individuálního prospěchu je podle něj tristní.

MacIntyreova argumentace je podmanivá a podle všeho z velké části platná, ale s výsledkem mě smířila teprve nedokonalost jeho knihy. Poté, co na třech stovkách stran rozvíjí myšlení Aristotela a svatého Tomáše, knihu náhle a jakoby střihem zakončí jedinou větou. „Nečekáme na Godota, nýbrž na dalšího – nepochybně velmi odlišného – sv. Benedikta.“

Čtěte také

Petr Vizina: Ještě nejsme, čím chceme být

Sám ji nikdy přesně nevysvětlil, zato se o to snaží jiní. Americký myslitel Rod Dreher z té věty dovodil, že správnou strategií bude vydělit se z tohoto světa, jako to dělávají různé náboženské kulty, které část území vymezí ohrádkou, fyzickou i mentální. MacIntryreův komentář k takové interpretaci existuje a přijde mi zábavný. Dreher by si z mé knihy měl přečíst víc než jen tuhle větu, pravil MacIntyre.

Rád bych věděl, jak hlavolam rozluštit. Argumenty, které mu v knize předcházejí, ukazují, že MacIntyre nemluvil jen tak do větru. Ale také to znamená, že na nového – nepochybně velmi odlišného – svatého Benedikta čekáme téměř půlstoletí a kdo ví, nedopadne-li to s ním, jako s Godotem, který v Beckettově hře nikdy nepřijde.

Čtěte také

Petr Vizina: Gormleyho anděl a logika kalkulačky

Možná by v řešení rébusu pomohla četba řehole, kratičkého textu, který po sobě Benedikt z Nursie, duchovní otec západní civilizace, zanechal jako sadu jednouchých pravidel pro spolužití v klášterech. Na internetu jsem našel verzi, kterou z latiny přeložili benediktýni Emauzští v roce 1938. „Římské imperium leželo v troskách, noví barbarští národové vnikali vše ničíce do středu Evropy, církev sama krvácela z mnohých ran, jsouc heresemi a rozkolem zbavena jednoty a ochromena ve své činnosti. Tu měl býti sv. Benedikt nástrojem záchrany,“ popisují dramatické okolnosti vzniku Benediktovy mnišské řehole jeho pokračovatelé, sami na prahu strašlivé barbarské války.

Dvojí drama vzniku kontrastuje s tím, jaké přemýšlení samotná řehole ukazuje. Především, nechť se zabrání nestřídmosti a tomu, aby se u mnicha dostavila přesycenost, píše Benedikt.

Čtěte také

Petr Vizina: Papež a Rolling Stones

Kárání ať se děje s největší vážností a uctivou odměřeností. Jde-li o tajný hřích duše, ať to bratři vyznají toliko opatovi nebo starším a duchovním rádcům, kteří dovedou léčiti své i cizí rány a neodkryjí je a nevyzradí. Přijímání chudých a poutníků nechť se věnuje zvláště pozorná péče, protože v nich spíš se přijímá Kristus; neboť povýšenost boháčů již sama sebou si vynucuje poctu. Pokud jde o opata, ten má podle Benedikta při kárání jednat moudře a ne upřílišeně, aby se nerozpadla nádoba, když chce příliš seškrabati rez.

Rozumím, že jde MacIntyreovi o principy, že nevybízí k návratu do středověku. Možná je klíč k rébusu ve slově čekání. Jak se vlastně čeká na nového, odlišného Benedikta?