Petr Vavrouška: Bezcenna slova v polštině

Začalo to v obchodě. Šel jsem si koupit čerstvé pečivo. Věděl jsem, že v Polštině přídavné jméno „czerstwy“ existuje a automaticky jsem ho přiřadil k synonymu pro kvalitní chleba.

Proto jsem paní u pultu požádal, že chci čerstvý chléb. Pozvedla obočí a několikrát se mě zeptala, jestli opravdu toužím po čerstvém chlebu.

Přikývl jsem a ona mi pak ze skladu přinesla něco, co by ani psovi nedala. „Czerstwy“ totiž v polštině znamená starý, okoralý skoro až plesnivý. Pokud si tedy budete chtít dát třeba čerstvý rohlík, tak zásadně poptávejte „świeźy“. Což zní logicky. Svěží rohlík bude určitě čerstvý.

A teď další jazyková nástraha. Budete na dovolené v polských Tatrách nebo na severu u Baltu a rádi byste si přivezli jako vzpomínku nějaký ten obrázek.

Pokud vám bude pouliční malíř tvrdit, že zrovna jeho dílo je bezcenné, tak se vám nevysmívá. Naopak. „Bezcenny“ znamená v polštině drahocenný, nevyčíslitelné hodnoty.

Když jsme u té dovolené, tak zákeřný je v tomto smyslu pro Čechy polský kalendář. Už tolikrát se stalo, že čeští turisté (ale i vědci, studenti, byznysmeni) přijeli do Polska na domluvenou schůzku nebo do objednaného hotelu o měsíc později než měli.

Chtěli v květnu, ale Poláci si do diáře zapsali duben. Duben se totiž v polštině řekne „kwiecień“. Květen pak „maj“.

Už jenom těchto pár příkladů potvrzuje, že polština dokáže být zrádným jazykem a Češi by ji neměli podceňovat. Jako vyhlášení pivaři by například měli vědět, že když je Poláci pošlou do „piwnice“, nemají na mysli hospodu.

„Piwnica“ je totiž český sklep. A polský „sklep“ je zase český obchod. A „droga“ není narkotikum, ale cesta. A „niemoc“ není nemoc, ale bezmocnost. A „poprawa“ není odsouzení k smrti, ale jen běžná oprava. A „lustro“ není lustr, ale zrcadlo.

A když vám Polák řekne, že jste fakt „frajer“, tak to není rozhodně důvod k radosti. „Frajer“ je totiž v polštině takzvaný lůzr. Někdo, kdo je spíše hoden výsměchu než obdivu.

Asi největším problémem pro české muže bude lichocení polským ženám. Pokud totiž chcete Polce říci, že má příjemnou vůni a hezky voní, budete se muset naučit toto: Vůně je v polštině „zapach“ a když někdo voní, tak „pachnie“.

A šeptejte pak slečně, že má hezký „zapach“ a hezky „pachnie“. A neříkejte jí, že je vaše velká láska. „Laska“ je totiž v polštině hůl, o kterou se opírají starší lidé.

Tak hodně štěstí.