Pečovatel by měl se seniory hlavně mluvit a naslouchat jim

„Nastoupil sem před jedenácti lety po absolvování speciálního kurzu pro pečovatele a sanitáře, kde se naučil většinu věcí, které pro svou práci potřebuje,“ říká v úvodu Jiří Papoušek.

Při své směně se obvykle postará o dvacet pět klientů domova. Co pro ně musí udělat? „Všechno.“ usmívá se. „Začíná se ranní hygienou, pak potřebují pomoci najíst, ať je to snídaně, svačina nebo oběd. Podáváme pití, aby nezanedbávali pitný režim, je potřeba pomáhat s koupáním a přebalováním. A tak to jde až do večera.“

Práce pečovatele je těžká fyzicky, to ano, ale podle Jiřího Papouška je zřejmě horší námaha psychická: „Často bývá se svěřenci těžší domluva. Někdo zapomíná nebo je zmatený. Člověk s nimi ale musí vyjít, snažím se na ně mluvit pěkně, je to mnohem lepší,“ zamýšlí se Jiří Papoušek. Přiznává, že smutné je i období poté, co některý klient zemře. „To víte, že vzpomínáme, když už tady nejsou a měli jsme je rádi, to je potom moc těžké.“

Je to moc hodný člověk!

Bez pomoci pečovatelů by se většina klientů domova nedostala ani ven. Na procházky se jezdí podle počasí. Vždy se dá využít zahrada za domem, která láká především v létě. „Máme tam jahůdky a rybíz, to si můžeme dát,“ libuje si 88 letá Františka Šorfová. Svého pečovatele si nemůže vynachválit. „Všechno pro nás udělá, všechno uklidí, když je něco potřeba zařídit, tak tam zaběhne. Každý si ho tady chválí, nejenom já,“ dodává s úsměvem. „Je to moc hodný člověk, moc.“

To nejdůležitější, co pečovatel pro své svěřence dělá, ale není nikde vidět. Mluví s nimi, je pro ně společníkem, vyslechne je, pohladí. „Když je čas, tak si vždycky povídáme o životě. Poslechnu si, co je těší, co je netěší, jak se mají vnoučata a pravnoučata. Je to důležitá součást mé práce,“ říká Jiří Papoušek a je na něm vidět, že ta ho skutečně těší.