„Nemusíme se bát změny. To, co je jiné, by nás nemělo znepokojovat,“ říká Elena Ferrante

Móda, která se nedávno objevila v tureckých barber shopech, se během několika týdnů rozšířila i do dalších zemí. Trend odstartoval virální klip, v němž holič Ferhat Ceylan zkracuje klientovi řasy. Od té doby se na TikToku a Instagramu objevují další muži, kteří popisují, proč se rozhodli pro „maskulinnější vzhled“. Často zmiňují potřebu potlačit „příliš holčičí“ výraz a nechuť čelit nevhodným komentářům ostatních lidí. Informoval o tom web CNN.

Celý fenomén ale podle odborníků naznačuje hlubší kulturní posun. Profesorka genderových studií Meredith Jonesová z Brunelovy univerzity v Londýně dává trend do souvislosti s návratem konzervativních představ o mužských a ženských rolích. „Ve chvíli, kdy se společnost snaží znovu nastavit jasné rozdíly mezi pohlavími, můžou se i řasy stát vizuální hranicí, kterou je třeba udržet,“ říká Jonesová. A připomíná také případ amerického politika JD Vance, který – přestože je považovaný za hlasitého obhájce mužských práv – čelil spekulacím, že si maluje oční linky.

Zatímco někteří muži se nového estetického ideálu drží, jiní ho odmítají. Londýnský IT specialista Spencer Bailey, který má od přírody husté dlouhé řasy, říká, že si kvůli nim za poslední roky vyslechl nejrůznější poznámky – nikdy by je ale neoholil: „Zajímavé je, že to komentují to hlavně chlapi. Třeba moje žena má moje řasy ráda. Tak proč bych se jich zbavoval?“

Zdravotníci varují, že z estetického gesta se může rychle stát problém. Oftalmoložka Nicole Bajic z Cleveland Clinic upozorňuje, že řasy nejsou jen ozdobou, ale hlavně funkční součástí oka – chrání ho před prachem, větrem, sluncem i vysycháním. Odstranění brv může vést k podráždění, zánětům a vyššímu riziku infekce, obzvlášť pokud je zákrok proveden neodborně.

Řasy sice časem dorostou, odborníci ale přesto zdůrazňují, že ne každá módní vlna stojí za následování. Obzvlášť, když může vést až k návštěvě oční pohotovosti.

Rand Laycock dostal diagnózu Parkinsonovy choroby před 11 lety, těsně před 60. narozeninami. V průběhu let se jeho stav postupně zhoršoval. Přestože pravidelně užíval léky, třes v pravé ruce mu výrazně komplikoval jeho dirigentský život – hlavně ve stresu před koncerty. Pak se dozvěděl o hluboké mozkové stimulaci (DBS), metodě, při níž se do mozku zavádí elektrody napojené na baterii, která vysílá elektrické impulzy do oblastí řídících pohyb.

Operaci podstoupil na klinice v Clevelandu, kde mu speciální zařízení aktivovala programátorka Erica Hennigs. Společně implantát nastavili tak, aby se co nejlépe adaptoval přímo na Randovy konkrétní potíže. Po roce užívání základního stimulátoru se Laycock zapojil i do testování novinky – adaptivní hluboké mozkové stimulace (aDBS), která reaguje na výkyvy příznaků v průběhu dne automaticky a nepotřebuje tolik zásahů do ovládání zvenku.

„Znamená to pro mě méně starostí s přenastavováním zařízení i dávkováním léků,“ řekl Rand. „Třes téměř vymizel, kromě chvílí extrémního stresu. A moje pohyby jsou teď také mnohem plynulejší.“ 

Lékaři sice říkají, že zákrok není pro každého, Rand byl ale ideálním kandidátem. Díky tomu se těší na svou už 47. dirigentskou sezónu.

„Když mi před lety doktor řekl, že Parkinson není rozsudek smrti, že se v budoucnu najdou léky a technologie, které mi pomohou, věřil jsem mu. A splnilo se to! Teď mám v hlavě něco, o čem jsme tehdy ani neslyšeli. Vím, že operace mozku zní děsivě – ale pro mě to byla šance stát se znovu sám sebou.“

Moderátorka Thy uváděla na stanici CADA každý všední den novinky ze světa hudby. Měla sebevědomý, mladistvý projev a její vysílání posluchače bavilo. Postupně ale některým fanouškům začalo být podezřelé, že Thy nemá příjmení, profil na sociálních sítích a nikde není k nalezení ani její životopis. Když se spisovatelka Stephanie Coombes začala na svém blogu veřejně začala ptát, kdo Thy vlastně je, rozběhlo se pátrání. Informoval o tom web VICE.

Nakonec se stanice CADA, provozovaná skupinou Australian Radio Network, přiznala: Thy je hlas vytvořený pomocí AI, inspirovaný hlasem jedné ze zaměstnankyň stanice, který vznikl ve spolupráci s firmou ElevenLabs, tedy společnosti zaměřené se na vývoj pokročilého softwaru pro syntézu řeči. Projektový manařer ARN Fayed Tohme to na sociální síti LinkedIn stručně okomentoval: „Žádný mikrofon, žádné studio, jen kód a vibes.“

Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Přestože v Austrálii neexistují žádné zákony vyžadující, aby rozhlasové stanice zveřejňovaly používání AI, mnozí si myslí, že stanice CADA vážně narušila důvěru posluchačů. Teresa Lim, místopředsedkyně Australské asociace hlasových herců označila postup za klamavý a zdůraznila, že důvěra veřejnosti v média stojí především na transparentnosti. Zároveň jako herečka asijského původu upozornila na i na další problém. Ten se týká zastoupení menšin: hlas Thy totiž vznikl podle skutečné ženy asijského původu, která pracuje v zákulisí ARN. „Existuje omezený počet asijsko-australských moderátorek, tak dejte příležitost jedné z nich.“

Vedoucí pracovníci rádia ve svém prohlášení tvrdí, že to celé byla jen zkouška nových technologií, která jim pomohla lépe pochopit, co všechno umělá inteligence dokáže – a kde naopak naráží. Připouštějí, že právě tahle zkušenost jim připomněla, jak důležité jsou ve vysílání skutečné osobnosti. Kritici ale upozorňují, že by mělo být jasně poznat, kdy na vás z médiích promlouvá člověk a kdy stroj – dřív než si na hlasy vytvořené AI všichni zvykneme.

Znečištění vod antibiotiky představuje podle vědců problém, protože může podporovat vznik rezistentních bakterií a zároveň narušovat účinnost standardních biologických procesů v čistírnách odpadních vod.

„Ukázalo se, že fotokatalýza je především vhodná pro nižší koncentrace látek, které mají velký biologický účinek i při nízké koncentraci a které se obtížně odstraňují jinými metodami, což jsou například antibiotika či endokrinní disruptory neboli hormonálně aktivní látky,“ řekl Jiří Rathouský z Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského Akademie věd ČR, kde vědci metodu vyvinuli.

Fotokatalyzátory jsou známé už od 80. let, ale jejich širšímu využití v praxi stále brání různé překážky. Vědci testovali různé typy znečištění a na základě výsledků sestavili přehled, podle kterého je možné vybrat ten správný fotokatalyzátor pro konkrétní znečištěnou vodu. Díky tomu se dá lépe odhadnout, jak účinné bude čištění v reálném provozu.

Vědci se při výzkumu zabývali i tím, zda je celý proces bezpečný. Potvrdili, že fotokatalyzátory samy o sobě nejsou toxické. Neuvolňují do vody žádné škodlivé látky a nebezpečné pro životní prostředí nejsou ani substance vznikající při rozkladu škodlivých látek.

Výsledky výzkumu publikovaly vědecké časopisy nakladatelství Elsevier a Americké chemické společnosti.

Většinou jde o mláďata, která se oddělí od matky a vyznačují se žalostným nářkem. Jiné zraní plovoucí trosky nebo odpad, častá jsou také zranění po střetu s projíždějící lodí, píše server Euronews.

„Když se podíváme na data za posledních patnáct let, tak vidíme, že každým rokem přibývá tuleňů, kteří se zamotají do odpadu v moři, většinou se jedná o rybářské sítě,“ říká van Dijk.

Nádrže v novém centru jsou uzpůsobené přímo tuleňům. Místo kohoutkové vody je v nich mořská voda, aby tuleni žili v co nejpřirozenějším prostředí.

„Je to dobré pro jejich srst. Mořská voda, i přes to, že je slaná, má některé vlastnosti, díky kterým se rány hojí rychleji,“ vysvětluje van Dijk.

Stanice World Heritage Centre nahradila Pieterburen Seal Centre ze 70. let. Stará se o tuleně z nedalekého Waddenského moře, které je chráněné organizací UNESCO a kde podle biologů žije asi 24 000 tuleňů.

Svoboda médií v Česku je podle RSF nadále ohrožena vysokou koncentrací soukromých médií v rukou několika málo vlastníků, mezi které patří Czech News Centre (Blesk, Aha!, Reflex), MAFRA (Mladá fronta DNES, Impuls, Expres) a Economia (Hospodářské noviny, Aktuálně). Naproti tomu se ale podařilo uchytit menším nezávislým médiím, mezi které podle organizace patří HlídacíPes nebo Deník N.

Reportéři bez hranic připomínají, že vláda premiéra Petra Fialy z ODS prosadila takzvanou velkou mediální novelu, jejíž součástí je i zvýšení televizního a rozhlasového poplatku, čímž podle RSF pomohla stabilizovat Českou televizi a Český rozhlas. Veřejnoprávní média ale i nadále čelí možnému politickému tlaku. Předseda nejsilnějšího opozičního hnutí ANO a expremiér Andrej Babiš například zveřejnil plán na sloučení médií veřejné služby. Český rozhlas a Česká televize jsou podle zprávy Reuters Digital News Report z roku 2024 nejdůvěryhodnějšími médii v Česku.

V žebříčku Reportérů bez hranic si pohoršilo Slovensko. Sousední země klesla z 29. na 38. místo. Od roku 2023, kdy se moci opět ujal premiér Robert Fico, vytváří vláda podle RSF nepřátelské prostředí vůči nezávislé žurnalistice. Organizace navíc připomíná, že stále nebyl odsouzen objednavatel vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové.

Na potlačení svobody médií na Slovensku v březnu upozornila i Rada Evropy. Podle její výroční zprávy byl loňský rok pro slovenské novináře pohnutý, neboť vláda premiéra Roberta Fica začala prosazovat kontrolu nad veřejnoprávními médii a hrozí reportérům postihy.

V žebříčku RSF se tak jako před rokem první umístilo Norsko, nejhůř hodnocená zůstává Eritrea. Katastrofální je podle organizace situace v Palestině, která je v žebříčku na 163. pozici. Izraelská armáda v Pásmu Gazy zabila téměř 200 novinářů, zničila sídla médií a na enklávu uvalila déle než 18 měsíců trvající blokádu, uvádí RSF ve své zprávě. Izrael se propadl o 11 míst na 112. pozici.

Britská ekologická aktivistka Wendy Ward poslala poštou generálnímu řediteli řetězce Sainsbury’s staré bavlněné prostěradlo s dopisem, že ho nemá kam dát. Nedá se darovat, opravit, kompostovat ani recyklovat. O jejím příběhu informoval britský deník The Guardian.

„Prodali jste ho, tak ho teď taky zrecyklujte,“ vzkázala. Reakce firmy byla podle ní jen formální fráze. Když o svém protestu ale napsala na Instagram, sklidila nadšené reakce. Tak vznikla kampaň #TakeItBack, která vyzývá lidi, aby své obnošené oblečení posílali zpátky značkám spolu s dotazem: „Co s tím hodláte udělat?“

Problém, na který Ward upozorňuje, je rozsáhlý. Britské charity i výkupci textilu čím dál častěji odmítají přijímat poškozené oblečení, protože jeho likvidace je drahá. Recyklace do nových materiálů – tzv. fibre-to-fibre – zatím není příliš rozšířená a navíc je dražší než výroba nové textilie. Ani zpětné odběry, které nabízí značky jako H&M nebo Zara, podle studií ve většině případů nevedou k recyklaci.

Mnoho obchodů zkrátka zaplatí za to, že se oblečení spálí, nebo pošle do Afriky a Asie. Ale ani tam už o něj ale nikdo nestojí. Ward proto volá po zavedení zákonné odpovědnosti výrobců za celý životní cyklus produktu – tzv. EPR – „extended producer responsibility.“ Evropská unie se k zavedení podobného pravidla v případě textilií zřejmě výhledově chystá.

„Lidi si myslí, že dělají dobrou věc, když odevzdají oblečení do charity. Ale kdyby viděli, kde to často končí, byli by v šoku,“ říká Ward.

Čelenky, sluchátka nebo headsety na principu EEG, které zaznamenávají a měří neurální signály, už dávno nejsou záležitostí specializovaných klinik. Popularita těchto zařízení mezi širokou veřejností roste. Uživatelům většinou slibují lepší spánek, koncentraci nebo třeba úlevu od stresu. Informoval o tom web Vice.

Málokdo ale tuší, že řada těchto zařízení zároveň odesílá nasnímaná data výrobcům – a ti je mohou dále prodávat. EEG signály přitom nejsou žádné abstraktní křivky. Mohou odhalit například vaši náladu, úroveň stresu nebo známky deprese.

Provozovatelé zařízení data často sdílejí nebo prodávají třetím stranám, jako jsou reklamní agentury, vývojáři umělé inteligence nebo technologické firmy. Některé společnosti využívají tyto data třeba k trénování algoritmů strojového učení, které mohou předpovídat emocionální stavy nebo kognitivní vzorce uživatelů.

Američtí senátoři Chuck Schumer, Maria Cantwellová a Ed Markey proto varují, že neurotechnologické firmy s těmito daty nakládají jako s obchodním artiklem. Ve společném dopise Federální obchodní komisi požadují, aby Spojené státy stanovily jasná pravidla. Neurodata jsou podle nich stejně citlivá jako třeba přístupové údaje k bankovnictví – a měla by být stejně chráněná.

Zpráva nezávislé nadace Neurorights Foundation z roku 2024 ukázala, že 29 z 30 prověřovaných firem sbírá záznamy mozkové aktivity i další data uživatelů téměř bez omezení. Polovina z nich pak svým klientům nenabízí možnost poskytnutí těchto citlivých zdravotních údajů odmítnout. Víc než polovina ani neumožňuje nasbírané údaje smazat. Některé americké státy jako Kalifornie nebo Colorado už přijaly zákony, které se sběrem neurodat alespoň částečně zabývají. Většina světa ale stále nemá žádné předpisy, které by uživatele chránily. Pro uživatele nositelné elektroniky platí jednoduchá rada: pokud zařízení slibuje, že vás seznámí s aktivitou vašeho mozku, je možné, že s ní současně seznámí také někoho dalšího.

BIOCAP dlaždice vyvinuli výzkumníci z Florida International University v Miami. Jedná se o betonové bloky vytvořené metodou 3D tisku a inspirované tvarem přírodních korálových útesů. Na rozdíl od obyčejných betonových zdí, které vytvářejí pro mořský život nehostinné podmínky, mají BIOCAP dlaždice členitý povrch, ve kterém se mohou usadit například ústřice, svijonožci nebo malé ryby. Informovaly o tom weby Vice a The Conversation.

Více života v pobřežních hrázích a vlnolamech může zásadně ovlivnit celé okolní prostředí. Jedna ústřice denně zvládne přefiltrovat až 190 litrů vody. V čistějším oceánu roste víc mořských řas, které zachytávají uhlík a současně produkují kyslík. O stěny s dlaždicemi se rozbíjejí vlny podobně jako o přírodní útesy, a to pomáhá zpomalit erozi pobřeží.

Pilotní projekt financuje americká Agentura pro ochranu životního prostředí i Národní vědecká nadace. Dlaždice mají kromě přímé pomoci přírodě také funkci senzorů mimo jiné pro měření tlaku vln nebo pH vody. Pohyb pod hladinou budou také nepřetržitě sledovat kamery, které mají monitorovat, jak si mořští tvorové nacházejí cestu do svých nových betonových úkrytů. Vědci tak chtějí ověřit, že BIOCAP funguje jako životaschopnější a přírodě bližší náhrada za klasické pobřežní hráze.