Nacistické vězení přežila díky úlomku tužky. Osudové ženy: malířka českého modernismu Milada Marešová

Narodila se v listopadu 1901 v Praze do rodiny univerzitního profesora Františka Mareše, významného fyziologa a filozofa. „Její rodiče jí poskytli důležité intelektuální a sociální zázemí, i když mezi Miladou a jejím otcem panovaly rozpory,“ říká historička umění Marta Filipová.

Milada se od svého raného mládí vymezovala vůči jeho nacionalistickým a patriarchálním ideálům. „František Mareš přesto svou dceru v rozhodnutí stát se malířkou podporoval, stejně jako její matka Emílie. Ta se zabývala vědeckou kresbou a svými ilustracemi doprovázela odborné spisy svého manžela.“

Cesta za snem

Malbě se Milada chtěla věnovat už od dětství. V 15 letech se proto zapsala na pražskou Uměleckoprůmyslovou školu. „Kreslířskou a malířskou školu pro dámy, jejímž základním a původním posláním bylo vychovávat mladé dívky k uměleckému diletantismu, případně z nich vyškolit učitelky výtvarné výchovy, však Marešová chápala jen jako ,přestupní stanici‘ na cestě za plnohodnotnou akademickou výukou malby,“ píše v monografii Milady Marešové historička umění Martina Pachmanová.

V roce 1919 se Milada opravdu stala studentkou pražské AVU. „Měla svým způsobem štěstí, protože na AVU nastoupila těsně po vzniku samostatného Československa, kdy se i obory volné umělecké tvorby začaly otevírat dívkám a mladým ženám. Na AVU tak studovaly například Mary Duras nebo Vlasta Vostřebalová-Fischerová, s níž se Milada spřátelila,“ vysvětluje Marta Filipová.

Sociální kritika

Milada studovala u tehdy téměř 70letého Vojtěcha Hynaise, známého představitele generace Národního divadla. „Ten ale nebyl pro nastupující mladé umělce toužící po kontaktu s moderním uměleckým světem zrovna progresivním vzorem,“ míní Filipová.

Stěžejní se pro Miladu stala studijní cesta do Německa s profesorem dějin umění Antonínem Matějčkem. „Tam byla konfrontována s díly moderní malby – Cézannem či Munchem, ale hlavně s německým expresionismem, s díly tzv. nové věcnosti.“

Pro kritiku nerovnosti ve společnosti jí byla blízká díla německé autorky Käthe Kollwitzové. „Milada měla hluboký zájem o sociální témata kolem sebe a začala se angažovat v různých levicových organizacích. To také začala přenášet do své tvorby,“ dodává historička umění.

Je první naší sociální malířkou, která má starší družku v samotné velké Käthe Kollwitz; (...) volí svá témata v prudkém toku života a na jeho periferii. A kreslí a maluje tato témata tak, jak je život tvoří. Tím se její obrazy, které nechtějí býti tendenčními, stávají obžalobou i rozsudkem zároveň.
Karel Hornych, Ženský svět, 1930

Milovaná Paříž

Po absolvování pražské AVU v roce 1923 odjela Milada na tříměsíční stipendijní pobyt do Paříže, která byla „Mekkou“ moderního umění. Navštěvovala pařížská muzea a galerie, ale také přednášky Františka Kupky, jehož osobnost a zkušenosti na ni významně zapůsobily.

Okouzlilo ji naivní umění „Celníka“ Henriho Rousseaua a především sama francouzská metropole. Zamilovala si ji na celý život. Pařížská atmosféra Miladu inspirovala natolik, že ji vtiskla do řady svých obrazů i kreseb.

V Paříži se také seznámila s profesorem Václavem Tillem, s nímž záhy začala spolupracovat. Po dlouhá léta mu byla „dvorní“ ilustrátorkou dětských knih, které publikoval pod pseudonymem Václav Říha. V roce 1925 ji také nasměroval do redakce levicového deníku Prager Presse, jehož šéfredaktorem byl významný novinář židovského původu Arne Laurin.

„Laurin přizval Miladu jako ilustrátorku deníku a později i na beletrii. Časem spolu také navázali intimní vztah, ale protože byl Laurin ženatý a s duševně nemocnou manželkou se nechtěl nechat rozvést, jejich vztah nikdy nepřerostl v manželství,“ popisuje Marta Filipová. Stálou spolupracovnicí Prage Presse Milada zůstala až do jeho zániku v roce 1939.

Waldheimská idyla

Po mnichovské anexi začala Milada spolupracovat s malířem Vojtěchem Preissigem na ilegálním časopise V boj, který se stal významnou platformou domácího odboje.

„Milada pro něj mezi lety 1939–1940 vytvořila řadu obálek. Časopis byl distribuován nejen mezi české obyvatelstvo, ale také jako provokace vojákům Wehrmachtu. Šlo přitom o život a mnoho lidí v jejím okruhu o něj skutečně přišlo,“ popisuje Marta Filipová.

I pro Miladu se zapojení do protinacistického odboje stalo osudným. V září 1940 byla zatčena gestapem a následující rok a půl strávila ve vazbách na Pankráci, v Lipsku, Budyšíně a v Berlíně, kde 5. března 1942 stanula před lidovým soudem. Rozsudek zněl: 12 let káznice a 10 let ztráty cti. Až do konce 2. světové války byla vězněna v ženské věznici ve Waldheimu. Vzpomínky na čas strávený ve vězení pojmenovala s ironií sobě vlastní Waldheimská idyla.

Na Pankráci jsem byla zprvu v malé cele. Před našimi okny pracovali zedníci a jeden z nich mi hodil tužku, když jsem ho o ni požádala. Dovedete si představit, co to pro mne znamenalo? Schovávala jsem ji ve slamníku, a když jsem kreslila, dávaly ostatní u kukátka pozor.
Milada Marešová (vzpomíná po válce, 8. 12. 1945 ve Svobodném slově)

Těžký návrat

Když Milada 7. května 1945 opouštěla Waldheim, bylo jí 44 let. „Návrat z vězení byl pro ni krušný, Arne Laurin zemřel počátkem roku 1945 v Americe, kam těsně před válkou odjel do exilu. Už jeho odjezd Miladu psychicky zasáhl, což se opakovalo i po jeho smrti,“ vysvětluje Marta Filipová.

Po válce se Milada nechala přesvědčit, aby vstoupila do komunistické strany a svému levicovému smýšlení tak dala stranickou příslušnost. „Ve straně se ale nikdy moc neangažovala a po invazi vojsk Varšavské smlouvy z ní na protest vystoupila,“ dodává Filipová.

Jméno Milady Marešové se postupně stalo synonymem pro ilustraci dětské literatury. Po dvacetileté odmlce se také vrátila k malbě, na meziválečnou sociální kritiku už ale nenavázala. „Její poslední obraz je z roku 1983. Poslední roky prožila s Alzheimerovou chorobou. Vlastní děti neměla, ale staral se o ni její synovec se ženou,“ uzavírá historička umění.

Milada Marešová zemřela ve věku 85 let v Praze v únoru roku 1987.