Na svůj sen psát dětské knížky trochu po škole zapomněla. To se změnilo po narození dětí
Ilona Fišerová začala psát už na prvním stupni základní školy, ale všechna díla se při dokončení podobala něčemu, co už někdo někdy napsal. Proto všechno putovalo do šuplíku nebo do koše. Svou první knížku nakonec vydala v roce 2014. Další knížky pak na sebe nenechaly dlouho čekat.
Po základní škole na svůj sen psát knížky pro děti tak trochu zapomněla. Jenže vše se změnilo po narození dětí. S nimi a pro ně se fantazie a chuť psát zase probudily a vzniklo mnoho pohádek a příběhů, kterými si zpříjemňovali dny.
A protože se pohádky líbily i ostatním, brzy přišel na svět rozhlasový seriál - Kovářské pohádky, který odvysílal Český rozhlas v pořadu Hajaja v roce 2007. V roce 2009 byl natočen druhý rozhlasový seriál - Dar ze ZOO.
Knížky pro děti píše na venkově nedaleko Hradce králové spisovatelka Ilona Fišerová. Můžeme říct, kde přesně vznikají?
Můžeme, určitě. Dolní Přím, vůbec se za to nestydím. Jsem tam od dětství. Žiji a píši tam od malička, takže to klidně můžeme říct.
Dolní Přím, to je tedy kousek Nový Bydžov a Hrádek u Nechanic.
Kousíček. Hrádek u Nechanic je 4 kilometry přes les.
Vy jste tam vyrůstala. Tak i možná ten Hrádek u Nechanic byl takovou pohádkovou inspirací, ne? Pro malou princeznu.
To asi ne. Já nejsem úplně holčičkovsky zaměřená. Takže princezny a panenky mě trochu minuly. A možná i ten Hrádek mě trochu minul, ačkoliv ho mám strašně ráda. Ale spíš bych vnímala jako inspiraci možná ty lesy mezi Přímem a Hrádkem.
A co pohádky? Vyprávěli vám rodiče, když jste byla malá, pohádky? Mě je vyprávěla babička a dodnes na to rád vzpomínám.
Určitě. Mě nejvíc četl tatínek. Já jsem se potom naučila velmi záhy číst sama, někdy už v 5 letech. Do první třídy jsem už šla jako čtenář. Takže jsem se pak v první třídě trošku nudila.
Vy jste také začala brzy i psát. Nejen psát písmenka ve škole, ale i samotné příběhy a pohádky. Je to tak?
Už někdy ve třetí třídě. Jen se to asi moc nedalo číst. Nebo se to podobalo něčemu, co už někdo naspal. Třeba Rákosníčka jsem přepracovala a podobně. Takže jsem to strkala do šuplíku a moc jsem to radději nikomu neříkala a neukazovala.
Nejkrásnější knížka, kterou jste v dětství četla nebo kterou jste dostala pod stromeček nebo k narozeninám?
Moje oblíbená knížka je Cirkus u tří slunečnic. To je úplně knížka mého srdce. Dodnes si ji čtu, když mám smutnou náladu.
Tedy vaše dětské práce skončily většinou v šuplíku. Kdy jste se pak k tomu vrátila? Můžu říct k profesionálnímu psaní?
Profesionálně jsem začala psát asi v roce 2007. Ale už před tím jsem začala spát pro děti, nebo jsem rozvíjela své děti tak, že jsem jim vyprávěla příběhy, když jsme chodili na procházky. Pak jsem jim je zkoušela i psát. Nebo před spaním jsme si lehli do postele a já, abych nemusela číst a šetřila unavené oči, tak jsem mluvila zpatra a vyprávěla jsem jim příběhy a pohádky. A zaujalo mě, že mají docela slušný začátek, slušnou pointu a slušný konec. Tak jsem to zkusila, jak se říká, hodit na papír. A protože se to pak začalo líbit i dalším lidem, se kterými jsem to konzultovala, tak jsem to zkusila prostě sepsat.
Takže vaše děti vás k tomu inspirovaly.
Mé děti jsou velká inspirace.
Kolik jich máte?
Mám dvě. Mám dceru a syna.
A co vás ještě inspiruje? Kde hledáte náměty? Kolem sebe?
Přesně tak. Úplně všude. Mně stačí opravdu jen vidět pár lidí, jak se spolu baví, jak se na sebe usmívají, jak na sebe reagují na ulici a hned to ve mně vyvolává nějaký příběh. A rozvíjím ty jejich události, které se kolem nich motají. Takže mě inspiruje prakticky úplně všechno.
Mě zaujalo, že vaše první profesionální práce, ještě před tím, než jste začala vydávat knížky, bylo setkání s rozhlasem. Vy jste napsala večerníčkové seriály pro Hajaju.
Díky těm seriálům pro Hajaju jsem se stala spisovatelkou. Protože pohádky, které jsem psala pro děti, jsem zkusila nabídnout i pár nakladatelstvím, ale nebyl o ně valný zájem, což teď už jako zpětně chápu, protože je hrozně těžké vydat knížku, aby se prodávala. Ale nastudovala jsem si životopisy různých spisovatelů a u jedné spisovatelky, myslím, že to byla Martina Drijverová, jsem narazila na takovou zajímavou větu, že napsala "Stala jsem se spisovatelkou tak, že jsem spolupracovala s Českým rozhlasem." A mě to hrozně inspirovalo. Říkala jsem si, když to nejde přes nakladatelství, tak by to mohlo jít přes rozhlas. A zkusila jsem své práce poslat do rozhlasu a tam se šťastnou náhodou dostaly do ruky dramaturgyni Václavě Ledvinkové, na kterou dodnes vzpomínám s obrovskou úctou, protože mi strašně pomohla. Poradila mi jak na to a vlastně díky ní vznikl první rozhlasový seriál Kovářské pohádky. Který shodou okolností asi tak za tři měsíce vyjde také po 11 letech knižně.
Takže vaše cesta ke knížkách vedla přes rozhlas. To se mi moc líbí. Jaké to bylo, když jste poprvé slyšela v rozhlase svoje pohádky?
Měla jsem úplně neuvěřitelné pocity štěstí, že se mi povedlo udělat něco, o čem jsem snila. A v co jsem ani nedoufala, že by mohlo vyjít. To znamená, že jsem opravdu s němým úžasem poslouchala pana Freje, který četl moje texty. A samozřejmě jsem měla víc pokoru k tomu, že to čte pan Frej, než že to jsou mé texty. Ale radost tam byla obrovská, že se něco povedlo.
Psaní knížek pro děti je pro vás milým koníčkem a takovým útěkem do světa fantazie. To platí?
To určitě platí.
První lnížka, která vám vyšla až po tom rozhlasovém seriálu, to byla knížka Na orlích křídlech.
Ano, Na orlích křídlech. Ta byla první a vyšla díky tomu, že vyhrála soutěž v Albatrosu o nejlepší rukopis na téma Dobrodružství dětí ve 21. století.
Já jsem se tam totiž i díky vám dozvěděl, co to je landkiting.
Landkiting. Kiteování.
Věděl jsem, že se to dělá u moře, ale nevěděl jsem, že to jde i na souši. Že jedete na skateboardu a jste taženi drakem.
Já jsem to také nevěděla. Já jsem si toho všimla při cestách na Chlum, to je vesnička na druhé straně od Hradce Králové. A tam s tím kluci blbli, jestli můžu použít tohle slovo. A bylo to pěkné. Mě to inspirovalo a hned jsem je dala do své knížky.
A zkoušela jste to někdy?
Nezkoušela, ale strašně bych to chtěla zkusit. Ale zatím se bojím, sbírám odvahu.
Pak přišly další knihy. Poselství blíženců. Pejsek Dar a Záhada v ZOO a Kdo by v létě myslel na Vánoce. Pro jak velké děti vlastně vaše knížky jsou?
Pejsků Darů už vyšly dva díly. To je Záhada v ZOO a Případ ztraceného papouška, ty jsou pro malinké děti předškolního roku, kdy je rodiče předčítají dětem, až třeba do druhé třídy, kdy už si je čtou samy. A potom ta kniha nebo tvorba roste s věkem dětí. To znamená, že pak už to mám pokryté od 9 let až po puberťáky. Po těch 13-14 let. Kteří už si to určitě přečtou sami.
Nejnovější je knížka Druhé housle. Ta je prý o velkém přátelstvím dvou kluků.
Je o velikém přátelství dvou kluků, které není úplnou samozřejmostí. Oni o to přátelství musí trošku bojovat. Protože mám pocit, že hodnoty jako hluboké přátelství se trošku mezi dětmi možná vytrácí. Měla jsem potřebu napsat knížku o tom, jak je důležité se o ten vztah starat. Nejen o vztah mezi mužem a ženou, ale i o vztah mezi kamarády, mezi dětmi, mezi přáteli.
Protože takové vztahy vydrží pak celý život.
Určitě. Já mám kamarádku od 12 let a jednu od 14 let. A velice si toho vážím. Je to kamarádství na čtvrt století. Přeji každému, aby takové přátelství zažil.
Vy jste na to šla opět přes soutěž Albatrosu a zase jste s vaším rukopisem zvítězila. To znamená už podruhé.
Podařilo se mi to vyhrát zadruhé, což jsem považovala za nemožné. Částečně to bylo díky tomu, že mě to téma neskutečně oslovilo a chtěla jsem napsat na toto téma knížku. A pak také taková touha zkusit, jestli jde ta soutěž vyhrát dvakrát. A ono se to povedlo.
Čtěte takéAutorka dětských knih Ilona Fišerová
Co na knížku říkaly vaše děti? Protože to jsou možná první čtenáři, kteří ji přelouskají. A také první kritici ne?
Moje dcera je i taková trošku redaktorka. Ta hodně kritizuje a hodně pomáhá. Koukne na dialog a řekne: "Tak takhle by to kluk v jedenácti neřekl." Takže díky ní i trošku přepisuji a škrtám. Má dcera je asi za to hodně ráda, hodně pyšná. Hodně mi s tím pomáhá. Můj syn je takový klasický čtenář. Ten to přečte a řekne: "Dobrý."
Ale to je dobré ohodnocení, kterého si vážíte, ne? Když řekne syn "dobrý".
Já si toho vážím hodně, protože synovi je v současné chvíli 13 let. Tedy pokaždé, když teď řekne "dobrý", tak si toho vážím moc.
Knížky pro dospělé vás nenapadlo psát?
Možná i napadlo, ale vůbec se na to necítím. Já si ty dětské knížky vychutnávám a opravdu si tam můžu vyhrát s textem. Můžu si tam vyhrát s kouzlením. Třeba v knížce Druhé housle je neviditelný stařec, takže si tam hraji s neviditelností, co by se s tím dalo dělat. Jak by se s tím dalo naložit. A to moc v knížkách pro dospělé nejde. Nevím, jak by to dospělý čtenář přijal. Takže zatím si moc užívám ty dětské knížky.
Paní Ilono, moc děkujeme za návštěvu. Ať se vaše knížky čtou, ať je mají děti rády. Ať jim dělají radost a možná, ať je také inspirují i k tomu celoživotnímu přátelství. Protože to by byla pro vás asi největší odměna.
Určitě. Budu moc ráda, když se budou knížky dětem líbit.
Související
-
Jako kluk přečetl všechny Štorchovy knížky. A zrodila se láska k experimentální archeologii
Docent Radomír Tichý si umí plnit klukovské sny. Jedním z nich bylo určitě stát se archeologem. A dalším splněným snem je Centrum experimentální archeologie ve Všestarech,.
-
Přes knížky Jacka Londona až na Ledovou jízdu. Romantiku můžete zažít i v Krkonoších
První ročník extrémního závodu Ledová jízda se v Krkonoších konal v roce 1986. Začala ho pořádat skupina nadšenců v čele s Petrem Hanzlíkem. Teď se pojede už 26. ročník.
-
Knížka Josefa Čapka má jednu chybu, je krátká. A tak vznikla:...
Finis koronat opus! V pátek 6. října se slavnostním uvítáním knížky pohádek uzavřela první kapitola příběhu - vznik, narození a oslava narození. A současně začala k...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
