Na muzikálu v divadle je lepší sedět až od čtvrté řady, prozrazuje zvukař Slováckého divadla Michal Kedroň

Jako aktivní muzikant a bubeník, který jezdil s americkou kapelou, se Michal Kedroň k divadlu dostal oklikou přes kulisárnu. Následný přechod z muzikanta k divadelnímu zvukovému pultu pro něj nebyl samozřejmostí. Zvukařina v divadle má svá specifika, odlišná od zvučení kapely venku, ale Michala si brzy získala svou kreativitou a svobodou.

Divadlo má svou databázi zvuků, ale když je potřeba něco specifického, zvukaři se vydávají do terénu nahrávat. „Když potřebujeme něco specifického, tak někam prostě zajdeme. Třeba chůzi dámských podpatků po obrovské chodbě jsme nahrávali v uherskohradišťské věznici,“ vzpomíná Michal Kedroň.

Zvláštní kapitolou jsou na divadle podle něj zvonění telefonu a domovní zvonky. „To je naprosto příšerné. To když vidím ve scénáři, že má zvonit telefon nebo domovní zvonek, tak to jsem i trošku orosený“ přiznává se smíchem Michal a prozrazuje i důvod: „Se zvoněním telefonu většinou končí jedna replika a po zvednutí sluchátka začíná druhá. Takže se musíte přesně trefit, protože bez toho se nejde pohnout z místa.“

Michal Kedroň také potvrzuje, že nejnáročnější disciplínou jsou muzikály. Příprava na muzikál je celodenní práce, zvukař musí zajistit ozvučení kapely, nazvučení herců pomocí mikroportů nebo nastavení odposlechů. Michal také vysvětluje, proč je pro optimální poslech muzikálu v divadle dobré sedět až od čtvrté řady: „V těch prvních řadách se vám zvuk mísí z toho, co slyšíte přímo jeviště a co z reprobeden po stranách. První tři řady jsou pro fajnšmekry, kteří chtějí vidět herce zblízka, ale ten poslech od té čtvrté řady je prostě lepší.“

Poslechněte si záznam rozhovoru s Michalem Kedroněm, který vás zavede do světa divadelní zvukařiny.