Loutkové divadlo v Dobrušce není jen historickou záležitostí. V tradici pokračuje soubor Svět loutek

Dnes za námi z dobrušského divadla Svět loutek přijely Jana Lažová a Dana Friedová. A každá má na klíně ještě jednou hosta. Tak pojďme představit vaše loutky.
Jana Lažová: Dobrý den, děkujeme za pozvání, já jsem Kašpárek. Jsem v našem souboru nejmladší loutkou, i když na to nevypadám. A ještě jsem s sebou přivezl kamarádku macechu nebo jí také někdy říkáme Brbla. Dohromady je nás 60 loutek v souboru, jsme v divadle od počátku, to je od roku 1950, kdy bylo divadlo založeno.

To je pěkný počet loutek. A kolik je vás loutkoherců?
Jana Lažová: Je nás málo. Celkem máme 12 členů souboru, z toho jsou 2 děti, jinak samí dospělí.

Divadlo Svět loutek v Dobrušce se otevřelo divákům znovu téměř po třech letech Perníkovou chaloupkou, když přišlo v listopadu na představení rekordních 130 diváků.
Dana Friedová: My jsme byly velmi rády, že to takto dopadlo, protože jsme měly strach. Ale ona se vlastně generace dětí vystřídala, protože ty, které chodily před covidem, už zase vyrostly. Vidím to na svém vnoučkovi, kterému je 7 let a pro toho už loutkové divadlo moc není. Ale tříleté, čtyřleté děti zatím dospěly, přišly na Perníkovou chaloupku a byly nadšené. A po představení dostaly perníček, tak byly šťastné.

Loutkám se věnuji přes 20 let. Přišla jsem se podívat a už jsem zůstala. Zapracovala jsem se jako vodič, dělám i inspici a co je potřeba.
Jana Lažová, soubor Svět loutek v Dobrušce

A podařilo se sejít celému souboru? Přeci jen tři roky jsou dlouhá doba.
Jana Lažová: Sešli jsme se všichni, dokonce nám od září přibyly dvě nové kolegyně, takže jsme za ně rády. A jedna z nich, Hanka, hrála už jako malé dítě v loutkovém divadle, takže si našla cestu zpátky.

Čtěte také

Pokaždé mě potěší, když děti říkají Kašpárek a ne šašek nebo klaun, říká lidový loutkář Jiří Polehňa

Některá představení jste tedy oprašovali a budou i nová?
Dana Friedová: Teď jsme hráli právě novou autorskou hru naší principálky, paní Kozubové. K tomu jsme nahrávali texty, protože všechny naše texty jsou dopředu nahrané a my v uvozovkách jen vodíme loutky. A to představení mělo také velkou odezvu, byla to Čertovská svatba, kterou jsme hráli kolem Mikuláše, takže se to líbilo.

Divadlo Svět loutek působí v Dobrušce od roku 1950. To už je hezká historie, kdo stál u zrodu? Kdo byly ty hlavní osobnosti, které založily divadlo?
Jana Lažová: Divadlo založili pan Slávek Balcar a pan Otto Řehák, kteří tenkrát působili pod hlavičkou národního podniku Stuha, při jejich závodním klubu. Pan Balcar, to byla významná dobrušská postava, jak ochotnického, tak i loutkového divadla. On působil jako dramaturg, scénograf a výtvarník.
Dana Friedová: On byl nakonec i předseda místního Sokola, zkrátka taková osvětová osobnost v Dobrušce, na kterého moc rádi vzpomínáme. Je to 20 let, co zemřel, ale pořád na něj máme památky, tady třeba kalendář, všechny loutky a kroniky. Byl to úžasný člověk.

Máte 60 loutek, tak kdo je vyrobil? Jsou od jednoho autora?
Jana Lažová: Loutky byly pořízeny a zakoupeny v Praze u paní Slávky Kučerové v 50. letech minulého století. A potom pan Balcar začal dělat grafické návrhy a sám loutky také v dílně v loutkovém divadle vyráběl. A nové loutky prakticky nemáme.
Dana Friedová: My je převlékáme. Máme spoustu oblečků, to musím říci, že všechny naše předchůdkyně našily mnoho oblečků, takže jedna loutka jich má několik. A pokaždé se převleče za někoho jiného, jednou je to macecha a podruhé třeba kuchařka.
Jana Lažová: Ještě vrátím ke Kašpárkovi. Původní loutka, když se přestavovalo divadlo, se ztratila. A tak pan Balcar udělal nový návrh na Kašpárka, kterého vyrobili v Únanově u Znojma v roce 1974. Takže je to prakticky mladíček.

Slyšíme, když to děti baví, protože potom je v hledišti ticho. Když se začnou děti nudit, tak začnou brebentit, někdy slyšíme třeba i pláč.
Dana Friedová, soubor Svět loutek v Dobrušce

Kde se hrálo původně loutkové divadlo v Dobrušce a kde se hraje teď?
Jana Lažová: Původně to bylo v Jasu, to je pavilon v kulturním domě.
Dana Friedová: Pak to bylo v jednom domě, který byl zrestituován v 90. letech a divadlo muselo tyto prostory opustit. Bývala tam závodní jídelna. A dnes hrajeme v sokolovně. To byla také zásluha pana Balcara, protože byl starostou Sokola a zařídil, že se tam prostory obnovily. Nebýt jeho, tak to určitě nebylo.

Čtěte také

Loutek je dost, chybí ale herci. Českoskaličtí ochotníci hledají nadšence s láskou k divadlu a dětem

Historie loutkového divadla v Dobrušce se píše od roku 1950 a principálem byl výtvarník Vladislav Balcar. Kdo je teď principálem nebo principálkou?
Dana Friedová: Principálkou nám je paní Jitka Kozubová, které si velmi vážíme, protože ona si historii pamatuje velmi dlouho. My bychom opravdu potřebovali, aby byla nesmrtelná, aby tady ještě dlouho byla, protože ona ví všechno. My jsme jen takoví její poskoci, ale rádi to děláme, protože ona ví, co z nás vykřeše. Je jí už přes 80 let a stále divadlo miluje, stále ji baví a je velmi aktivní. Bez ní by to nešlo.

Máte i nějaké mladé nástupce, nějakou mladší generaci?
Jana Lažová: Mladé síly by se nám hodily, v současné době máme v souboru dvě děti. Julinku, které je 15 ket, a Járu. Ten je velmi mladý, je mu teprve 9 let, ale jde mu to.
Dana Friedová: A má dokonce důležitou roli osvětlovače, což je v divadle velmi podstatné. Je ze všech sourozenců třetí v pořadí a už i ten nejmladší, který je ve druhé třídě, už to u něj odkoukává. Tak doufáme, že se třeba jednou také zapojí do hraní. Je to rodina, která nám hodně pomohla a pomáhá. A máme teď jednu členku, která vodila loutky, když jí bylo 13 let, a teď se vrátila v téměř 50 letech. A jde jí to, jako jí to šlo předtím.

Čtěte také

Kašpárek je velvyslanec českého loutkového divadla. Děti mu rozumí všude na světě

Jak vy dvě jste se dostaly k loutkovému divadlu?
Jana Lažová: Já se loutkám věnuji přes 20 let. Když tenkrát hledali nové členy do loutkového divadla, tak jsem se přišla podívat a už jsem zůstala. Zapracovala jsem se tam jako vodič, někdy dělám i inspici nebo co je potřeba. Také nějaké šití.
Dana Friedová: Já jsem dlouho hrála a ještě hraji ochotnické divadlo. Už to bude asi 30 let. A když jsem skončila v práci a nastoupila do důchodu, tak jsem si říkala, že si ještě něco přiberu. A tak už 6 let chodím ještě hrát loutkové divadlo.

Učil vás někdo loutky vodit? Jak jste získávaly ty dovednosti?
Jana Lažová: Já jsem ještě zažila pana Balcara, který mě učil vodit. A potom k nám jezdil do divadla pan Štěpán Filcík z Prahy. Pořádali jsme také loutkářské školičky a jezdili na semináře do Brna, kde jsme se učili, jak hrát divadlo, jak dělat pohádku. Není to úplně jednoduché.
Dana Friedová: Některé loutky jdou hůř, nechce jim třeba noha běhat a tak, ale paní Jitka nás honí, takže vše zvládáme.

Čtěte také

Na půdě staré radnice v České Skalici objevili doslova poklad. Historické loutky, kulisy a scénáře

Jak vnímá loutky dětský divák?
Dana Friedová: Slyšíme, když to děti baví, protože potom je v hledišti ticho. Když se začnou děti nudit, tak začnou brebentit, někdy slyšíme třeba i pláč, když vyleze na scénu čert, tak se někdo bojí.

Kolik máte teď her na repertoáru a kdy je můžeme vidět?
Jana Lažová: Hrajeme pravidelně, většinou dvakrát do měsíce. Jednu premiéru a jednu reprízu. Her máme nespočet v archivu, některé by stálo za to přemluvit, protože pro děti už je to trošku někdy nesrozumitelný jazyk. Novější hry máme kratší, většinou do hodiny, a na závěr sezóny vždy pořádáme takové Povídání s pimprlaty. To kratičká pohádka nebo povídání s loutkami, děti potom mohou do zákulisí a tam se s loutkami seznámit. A na webových stránkách města nám visí plakát, co zrovna hrajeme.
Dana Friedová: Teď budeme v lednu nacvičovat a začátkem února se mohou diváci v Dobrušce těšit na Svět loutek a další představení.

Moc děkujeme za návštěvu i s loutkami. Jana Lažová a Dana Friedová byly našimi hosty. Ať se vám daří.