Ladislav Zibura o cestování po Česku: Když dáte své cestě recesistický přesah, tak máte dveře k lidem otevřené

Dva měsíce cestování a rok psaní – tak zatím vzniklo pět Ziburových knih. Domnívá se, že vydat se na delší putování je pro každého prospěšné: „V deseti letech mě ještě strašili vojnou, na kterou jsem sice nemusel, ale řekl bych, že část ‚vojny‘, tak jak mi o tom vyprávěl táta i děda, jsem si prožil na svých cestách.“

Po Evropě cestoval stopem, při zatím posledním putování po České republice měl vlastní auto s kuriózní SPZ, kde stojí ‚PROMINTE‘. A rozhodně nešlo nikde přehlédnout!

Čtěte také

Cestování po Česku je projekt na celý život, říká Ladislav Zibura, který tentokrát hledal kuriozity doma

„Češi mají úžasný smysl pro humor, a když dáte své cestě recesistický přesah, tak máte dveře k lidem otevřené. Když se lidé smějí, je to skvělý začátek konverzace. Bylo to naplnění mého snu, vždycky jsem chtěl psát o naší zemi, jen jsem čekal na vhodný čas. Knížka o Česku pro mě představovala největší výzvu,“ popisuje Zibura.

„Při cestování po republice jsem se zaměřil na detaily, zcela jsem se vyhnul krajským městům, vydal jsem se do regionů. Chtěl jsem ukázat, jak rozmanitá naše země je a co všechno nabízí, třeba i z hlediska historie. Proto jsem se rozepsal také o nepříliš známých věcech, takové historické anekdoty.“

S přednáškami o svých zážitcích objíždí republiku, společně s lidmi na soiálních sítích a kamarády vytváří také mapu s tipy na výlet, do které zanesl zajímavosti o naší zemi.

Hledání námětů a příběhů

Ostatně příběhy jsou tím, co nejvíc na svých cestách vyhledává. „Říká se, že do Santiaga se člověk nikdy nevydá jen jednou. Já jsem se tam vrátil po deseti letech od mé první cesty – zase sám, už jsem to ale prožíval jinak. Většinu času jsem trávil povídáním s lidmi. Je to úžasná příležitost popovídat si i s aktivními seniory, na této pouti jich díky místním podmínkám potkáte víc než kdekoliv jinde. Já je miluju, protože jsou nositeli příběhů.“

Ladislav Zibura: Prázdniny v Česku|foto:Ludmila Opltová, Český rozhlas

Rád se vydává i na cesty, o kterých neplánuje nic napsat: „Těch, o kterých jsem nenapsal, bylo samozřejmě víc. Fotografové si s sebou neberou foťák, když nechtějí fotit, já si nepíšu žádné poznámky, abych už o té cestě nemohl nikdy napsat. Když cestuji jen tak, tak se víc stydím lidi oslovit nebo mluvit úplně s kýmkoliv, což mi při cestě, o které budu psát, nevadí. Myslím, že jakákoliv autorská činnost je výzvou, aby ze sebe člověk vydal to nejlepší. Občas se probudím doma, mám špatnou náladu a nic se mi nechce, ale o tom přece nebudu psát,“ dodává s úsměvem.

Jaké si odvezl zážitky z Iránu? Co o sobě na cestách zjistil? Kdo mu vybírá prázdninové cíle? Jakou další cestu má v plánu převést do knižní podoby? Dozvíte se v rozhovoru s Janou Kobylinskou.