„Kritika nás zajímá,“ shodují se čeští hudebníci. „Jen nesmí být osobní“

19. září 2017

Je hudební publicistika mrtvý žánr? Čtou sami hudebníci kritiky na svá alba? A jak moc jsou pro ně důležité? V anketě Radia Wave odpovídá čtveřice známých postav české hudby. Nikdo z nich kritiku nebere na lehkou váhu.    

Ondřej Holý / dné
Čtu kritiky svých děl a měl jsem štěstí, většina recenzí byla kladná. Čte se to snadno, je to příjemné. Recenze čtu i na jiná alba, když mě zajímají, ale většinou jsem líný a kliknu akorát na skóre. Osobní výpady součástí recenze nemají být, protože se má kritizovat dílo, a ne umělec. Dá se snadno poznat, když je vůči umělci kritik zaujatý. Pak sám sebe jenom shodí. Člověk musí mít od věci odstup. Nesmí to milovat nebo nenávidět, protože pak se to snadno stírá. Asi funguje to klišé, že hudební publicista je maják, který naznačuje správnou cestu, a lidi ho buď následují, nebo ne.

Monika Načeva
Hudební kritika je důležitá, protože ukazuje lidem, kteří nejsou schopní si muziku sami najít, co je dobré. Ale jen když je dobrá. Když je špatná, tak to může hudebníkovi ublížit. Já jsem zažila obě možnosti, naštěstí více těch lepších, ale i ty špatné. To je pak hodně nepříjemné, protože je to zkreslující. Jsou to kritiky, které jsou o člověku, a ne o muzice. Přemýšlela jsem, koho kritiky nejvíc čtu, a asi to bude Karel Veselý. Podle mě píše o muzice dobře.

Houpací koně na Radio Wave Live Session v Plzni

Jiří Imlauf, Houpací koně
Recenze čtu od dvanácti let, když jsem si začal kupovat Melodii, pak Gramorevue. Často to bylo vodítko k tomu, co si shánět. Díky nim jsem se dozvídal spoustu věcí a dávalo mi to tipy na hudbu. Mezi hudebními publicisty je spousta skvělých a chytrých lidí, jejich názory mě vždycky zajímaly. Jsou to názory lidí, kteří mají zkušenosti, zabývají se tím a poslouchají toho spoustu. Zajímá mě to ale jen v případě, že se tam neobjevuje něco zbytečně mimohudebního, subjektivního ohledně toho konkrétního muzikanta. To se stává, osobní sympatie a antipatie často ovlivňují názor kritika nebo recenzenta. Vždycky mě ale zajímají názory jiných lidí na to, co dělám. Nevyhledávám to cíleně, ale když o nich vím, tak si je rád přečtu a zajímá mě to.

Dominik Zezula, Děti mezi reprákama
Hudební publicistika je žánr, kterého si nesmírně vážím, je důležitý, ale nevěnuje se mu u nás dost lidí. Nefunguje u nás blogosféra. Existují servery jako AlterEcho, ale to je všechno. Pro menší kapely je kritická reflexe toho, co dělají, fakt slabá. Říká se, že recenze je mrtvý žánr a že to nikoho nebaví číst, ale nemyslím si to. Možná je nesmysl psát takovou tu klasiku, kdy recenzent ráno přijde do kanclu, dopoledne poslouchá cédéčko, potom napíše tři tisíce znaků, dá tomu sedm z deseti a jde domů. To už asi mrtvé je, to je takový blemc a mělo to smysl, když lidi četli Filtr. Recenze si podle mě nemusí hrát na to, že je objektivní. Když je recenzent přísně subjektivní, ale bude mě bavit ho číst a bude to psát dobře, jako to kdysi dělal třeba Lukáš Palán, tak to ty lidi číst budou.

03707927.jpeg
autor: maf
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.