Jan Budař nemá vysněné role, ale režiséry, se kterými by v životě rád spolupracoval

9. květen 2011

Pondělním (9. května) hostem magazínu Je jaká je byl po 11:05 hodině známý herec, hudebník a moderátor Jan Budař.

I herci dnes mohou být nesmělí, stydliví a introvertní. A to je velké štěstí pro český film, divadlo i hudbu, protože jinak bychom byli ochuzeni o Jana Budaře. O herecké profesi snil prý už od puberty, kdy viděl film Rain Man s Dustinem Hoffmanem. Zalíbil se mu natolik, že se rozhodl být také hercem. Překonal několikaleté období kdy, jak řekl, všichni doufali, že ho tento sen opustí. Ale zázrak se stal. Dostal se na brněnskou Janáčkova akademie múzických umění (JAMU) a pak získal angažmá v Divadle Na zábradlí. Později hrál v Klicperově divadle v Hradci Králové a na scéně Národního divadla v Praze.

O zázracích a náhodách mluví Jan Budař v souvislosti s celým svým životem. Patří k nim také role v úspěšném snímku Jana Svěráka Vratné lahve. Konkurs na Mirka Šourka, zvaného „Úlisný“, dělal dokonce dvakrát a pokaždé vyhrál. I když konkurzy nejsou podle jeho názoru nic zábavného a nemá je rád. Ale role v tomto filmu ho, opět díky náhodě, posunula zase o kousek dál. Když společně s Janem Svěrákem doprovázel Vratné lahve do Španělska, ptal se publika, jestli mezi nimi není někdo, kdo zná osobně režiséra Pedra Almodóvara. Vysvětlil jim, že jeho velkým snem je hrát právě v jeho filmu. Lidé se zasmáli, mysleli si, že žertuje. Jan Budař dodal, že by pro něj měl na DVD sestřih filmů, v nichž hrál a rád by mu ho dal. Ten se nakonec náhodou dostal do ruky španělskému režisérovi Javierovi Rebollovi, který do svého nového filmu hledal herce z východní Evropy. A tak dostal roli polského zedníka ve snímku „Žena bez piána“. Byl rád, ale jeho očekávání, že se díky scénáři naučí dobře španělsky, vzalo rychle za své. „Režisér roli upravil tak, abych mluvil s chybami, které odposlouchal od polských dělníků v Madridu.“ Snu, že jednou s Pedrem Almodóvarem bude spolupracovat ale herce neopouští. Jak řekl, nemá totiž vysněné role, ale režiséry.

Jan Budař není jen dobrým hercem, ale také hudebníkem. Je autorem jedné z písní, které uslyšíme v novém filmu režiséra Petra Nikolaeva „Lidice“. Pochopitelně si v něm také i zahrál jednu z postav, kasaře Petišku. „Při čtení scénáře jsem plakal, protože jsem si vybavil všechny ty lidské oběti.“ Právě kvůli skvělému scénáři podle námětu Zdeňka Mahlera se prý rozhodl jít do projektu. Přesto, že dostal tzv. epizodní roli. „Připadla mi role kasaře, který se dostal do vězení a právě v něm se setkám s hlavním hrdinou příběhu Šímou, kterého hraje Karel Roden.“

Logo

Hudba Jana Budaře baví, stejně jako střídání a propojování různých žánrů. „V mládí jsem se naučil hrát na piáno. Byl to střep s neuvěřitelně tuhou klaviaturou. Od té doby při hraní třískám do piána.“ Před publikum si ale dlouho netroufal. „Nevěřil jsem si a dlouho jsem se odhodlával.“ Dnes cestuje po celé republice se skupinou Eliščin band. Název vznikl podle jediné ženy, saxofonistky Elišky Bouškové, která s nimi kdy vystupovala. „Po ženách je hezké pojmenovat prakticky cokoliv,“ dodal herec, který je také úspěšným moderátorem různých akcí, mj. i předávání filmových cen Český lev (sám má v držení 4 křišťálové sošky za herecké výkony). „Na moderování se pečlivě připravuji, abych se nebál. Ale stejně se bojím. O překvapení a různé průšvihy není nikdy nouze. Vždycky se něco nepovede a zajímavé je, že lidem se to líbí a pamatují si právě ten moment, kdy něco nevyšlo.“

A jak čelí slávě? Co ho drží při zemi? Především myšlenka, že to, co dělá, se nemusí líbit všem. „Vím také, že všechno je pomíjivé. Obzvláště v mém povolání, kdy je někdy spousta nabídek a příležitostí a pak člověk může sedět půl roku doma s pocitem, že o něj nikdo nestojí. Důležité je umět zvládat obě fáze.“

Více si poslechněte v audiozáznamu rozhovoru s Marií Retkovou.

autor: eh
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.