Filmový deník Pro Samu je nejcennější ze současných blízkovýchodních filmů

12. březen 2020

Téma Blízkého východu je v posledních letech ve filmu časté, někdo by jistě řekl až příliš časté. Válka v Sýrii a ruiny Aleppa se staly symbolem krize, filmaři hojně tematizují otázky tamní chudoby a vzestupu Islámského státu.

A nutno říci, že jim jejich odvaha vyjíždět do těchto oblastí a pořizovat tam materiál vynáší řadu kritických ocenění. V roce 2017 vyhrál na festivalu v Sundance Velkou cenu poroty za nejlepší dokument až greengrassovsky intenzivní portrét členů Bílých helem Poslední v Aleppu. Ve stejném roce vznikl projekt O otcích a synech, zachycení znepokojivě odlišných životních cest dvou syrských bratrů si vysloužilo nominaci na Oscara. Poetičtější, ale neméně syrový dokument Still Recording o dvojici přátel a umělců uprostřed válečné vřavy taktéž procestoval nejeden festival.

Čtěte také

Včetně jihlavského, kde získal Zvláštní uznání sekce Svědectví o politice. V neposlední řadě je tu hraný snímek, který loni vzbudil značný ohlas – Kafarnaum režisérky Nadine Labaki. První majoritně libanonský snímek nominovaný na Oscara vypráví příběh chlapce, který se rozhodl zažalovat své rodiče za to, že jej přivedli na svět.

Naděje v bezvýchodných situacích

Co si ze stručného výčtu filmů tematizujících Blízký východ, které vznikly v horizontu necelých tří let, odnést? Možná cynické „Sýrie táhne“, nebo obecnější a možná ještě cyničtější „lidské utrpení diváky i kritiky baví“. Což samozřejmě není nic nového, na zobrazování utrpení a jeho divácké konzumaci se vydělává přinejmenším od prvních novin obsahujících fotografie.

Bylo by snadné v rámci dnes tolik využívané generalizace takto definovat film Pro Samu. Ten zdánlivě dokonale koresponduje se všemi výše zmíněnými projekty. Odehrává se v Sýrii, konkrétně ve zdecimovaném Aleppu. Je v něm zachyceno mnoho explicitního i psychického lidského utrpení. A opět mimořádně rezonuje ve festivalových a kritických kruzích. Příklady? Cena Golden Eye za nejlepší dokument v Cannes. BAFTA za nejlepší dokumentární film. Nominace na Oscara za nejlepší celovečerní dokument. Sice neproměněná, na prestiži jí to ale neubírá. Může ale vůbec další film v řadě využívající stejné prostředí a v mnoha ohledech stejná témata přinést divákům něco alespoň elementárně nového? Musím říct, že může. A jsem tím velmi příjemně překvapen. Je dost možná problematické v souvislosti s Pro Samu používat slovo příjemné.

Čtěte také

Dokument novinářky Waad Al-Khateab, protagonistky snímku, byť z větší části skryté za kamerou, a britského filmaře Edwarda Wattse, je totiž svou strukturou i vyzněním do značné míry antitezí výše zmíněného Kafarnaum. Tam, kde divákům Nadine Labaki servírovala instantní porci bídy a bezvýchodnosti, která je tak přehnaná, až je nemožné se nad ní dojmout, Pro Samu nabízí paprsky naděje prosvěcující všudypřítomnou krutost. Kafarnaum podprahově (a doufejme, že nevědomky) naznačovalo, že lidé žijící v chudobě by si raději vůbec neměli pořizovat děti. Pro Samu říká, že navzdory pochybnostem je právě dítě elementem, kvůli kterému stojí za to dál bojovat. Patetické? Dost možná. V rámci konceptu, který si tvůrci dokumentu nastolili, nicméně také téměř bezvýhradně funkční.

Žalozpěv nad minulostí i poselství pro budoucnost

Pro Samu (For Sama), režie Waad Al-Kateab

Waad zaznamenávala události v Aleppu od roku 2012. V té době byl její budoucí manžel stále pouze jeden z nejlepších přátel a jejich dcera Sama tedy hudbou budoucnosti. Všechny střípky jejich pohnutého společného osudu se dozvídáme postupně, v nechronologickém uspořádání. Celý dokument je koncipován jako dopis adresovaný právě titulní Samě, která je ať už doslova nebo abstraktně přítomná doslova v každém záběru. Waad se jí zpovídá. A snaží se prostřednictvím konkrétního uspořádání nasbíraného materiálu obhájit svá mnohdy problematická rozhodnutí, která mnohdy nejsou úplně kompatibilní s její mateřskou rolí. Kafarnaum bylo obžalobou. Proč zbytečně rodit děti do utrpení? Pro Samu je obhajobou. Proč je důležité mít dítě, i když jsou okolnosti kolem více než nepřívětivé? Tohle poselství se Waad své dceři svým filmem-zpovědí snaží předat.

Ve velkorysém časovém rozpětí se navíc nedaří pouze vykreslit zrod a nesnadný vývoj jedné podivuhodně pevné rodinné jednotky. Jde zároveň o působivý žalozpěv za celé Aleppo a jeho ztracené obyvatele, protagonistčiny přátele. V závěru jakoby v jejích slovech zaznívaly myšlenky Waltera Benjamina – díky filmovému aparátu a vzpomínkám, které jeho prostřednictvím zachytíme, můžeme být schopni přivést k životu naše zapomenuté mrtvé. Minulost se nedá vrátit zpět a změnit. Je třeba ji ale zachytit, připomínat si ji a poučit se z ní. Udělat z ní poselství, které předáme našim budoucím generacím. Pro Samu je svou formou i obsahem ztělesněním této myšlenky. Proto ji také z toho přehršle zmíněných blízkovýchodních filmů považuji za příspěvek k tématu nejcennější.

Vzhledem k aktuální situaci ohledně uzavírky velké části kin se oficální distribuční premiéra filmu Pro Samuna odkládá na neurčito.
Snímek, který měl úspěšnou předpremiéru na festivalu Jeden svět, měl vstoupit do distribuce 12. 3. 2020.

autor: Tomáš Poštulka
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.