Daniel Raus: Dalekohled
Plejády jsou nejkrásnější souhvězdí, jaké znám. Připomínají nebeský šperk, na kterém je plno drahokamů, z toho sedm velkých. Říká se jim proto taky „sedm sester“, i když pouhým okem jich vidí většina lidí jenom šest. Sedmero jich ale viděli každopádně starověcí Řekové, kteří dali každé z nich jméno a ověnčili ji mýty.
Podle těch se do sedmi sester zamiloval násilnický Orion, a aby mu dokázaly uniknout, byly proměněny spolu s ním v nebeská tělesa. Od té doby si zvrhlík Orion ani neškrtne.
Čtěte také
Mimochodem, Plejády opěvoval i Homér. A proč jich staří Řekové viděli o jednu víc? Nebylo to prý kvůli lepšímu zraku, ale kvůli tomu, že se postavení hvězd od časů antiky změnilo. Jedna sestra (jménem Meropé) se z nějakého důvodu snaží schovat. Nejspíš ji mizera Orion pořád ještě traumatizuje.
Buď jak buď, když jsou Plejády na nebi, koukám na ně dalekohledem, který jsem zdědil po mém otci. Má taky svou historii, i když podstatně kratší, než příběhy zlého Oriona a sedmi půvabných sester. Je to dalekohled vojenský, pochází z doby studené války. Byl vyroben v Sovětském svazu, tedy v někdejší „říši zla“.
Na vysvětlenou předesílám, že pocházím z městečka Vysokého Mýta, kde byly od mého dětství tisíce okupačních vojáků. Vystupovali pod pseudonymem „Sověti“, ale v mém rodném městečku jsme jim neřekli jinak než „Rusáci“. Jejich příchod byl naprostá pohroma a zmatek. Ulice brázdily tanky, zpoza kasárenských zdí hřímaly bojové písně.
Čtěte také
Na denním pořádku byly konflikty s okupanty. Ženy a dívky nevycházely z domova, protože zelení mužici budili větší hrůzu než bídák Orion. Děti byly zavřené pořád. Tlak vody ve městě spadl, protože okupanti v kasárnách zásadně nezavírali kohoutky. Když do jedné z místních hospod vešel ruský voják a byl požádán, aby za sebou zavřel dveře, počal střílet. Šuškalo se, že s nemocnými vojáky se za branami kasáren dělá krátký proces. A tak dále, a tak podobně.
Je zvláštní, že ani po letech jsme si na okupanty nezvykli. Ani na jejich manýry, ke kterým patřil osobitý způsob nakupování. Viděli jste důstojníka, jak si vykračuje z kasáren, a dva kroky za ním obyčejný voják. První cesta vedla do krámu na rohu náměstí. Za chvíli z něj vychází důstojník, a dva kroky za ním voják s obřími kufry. Pak obcházejí náměstí, až jsou kufry napěchované, a voják se pod jejich tíhou prohýbá – dva kroky za důstojníkem, který si vykračuje zpátky do kasáren. Člověk měl při tom pohledu smíšený pocit. Lítost nad chudákem s kufry a zuřivost nad obludným lampasákem.
Čtěte také
S okupanty jsme se nikdy nekamarádili. Ale 17. listopad změnil atmosféru. Po sedmi měsících se sbalili a odešli. Nechali za sebou spoušť a jejich poslední dny provázel zmatek, ve kterém ženy a dívky zase radši zůstávaly doma. Okupanti prodávali, co se dalo, od čepice po kalašnikov. Kdybyste chtěli, tak vám střelí snad i celý tank. No a tehdy koupil můj otec onen dalekohled.
Když běží teď v televizi drastické záběry z války na Ukrajině, mimoděk si všímám dalekohledů tamních vojáků. Jsou moderní, nejspíš daleko lepší. Ale v jedné reportáži byli postarší dobrovolníci se stejným typem, jako mám já. Pašáci, řekl jsem si. Kéž hvězdná obloha spatří vaše vítězství nad „říší zla“. Až se objeví Plejády, vyšlu k nim vřelý dík. A mizera Orion, ten ať si navěky trhne nohou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
