Američanka popsala další detaily údajného znásilnění, kterého se měl dopustit Jay-Z a P. Diddy

Lidé si pyl, když zrovna neoplodňuje rostliny nebo nekrmí opylovače, představují jako zbytečný prach, který alergikům znepříjemňuje život. Cho se ale domnívá, že by z něj vyrobený mikrogel mohl být všestranným stavebním kamenem pro řadu udržitelných materiálů včetně papíru, fólie a houbiček.

Průlom ve využití pylu nastal v roce 2020, kdy Cho se svým týmem oznámil, že inkubace pylu v alkalickém roztoku hydroxidu draselného při teplotě 80 °C významně mění povrchové vlastnosti pylových zrn. Poté jsou částice měkké a poddajné, což umožňuje tvorbu složitějších struktur. To otevírá řadu možností materiálového využití. Choův tým obvykle pracuje s pylem slunečnice a heřmánku, které levně nakupuje jako směs pro včelaře převážně z Číny.

Aby vědci mohli začít pracovat s pylem, musí odstranit lepkavý povlak kolem zrn pomocí takzvaného odtučnění. Výsledný pyl je pak poddajný jako plastelína. Před úpravou jsou pylová zrna spíše jako kuličky: tvrdá, inertní a z velké části nereaktivní.

Cho si nechal patentovat výrobní proces pylového mikrogelu, ze kterého se dá vyrábět papír. To by v budoucnosti mohla být udržitelná alternativa k tradičnímu papíru z celulózy. Na výrobu běžného papíru je třeba kácet stromy. Navíc je na každou vyrobenou stránku potřeba až 13 litrů vody.

V Brazílii právě probíhá každoroční klimatická konference OSN COP30. Ani Brazílie ovšem navzdory hostování významné klimatické události nedodržuje své sliby a nedělá dostatečné kroky pro odvrácení nebezpečného globálního oteplení.

Průměrné oteplení o 2,6 °C výrazně překračuje maximální bezpečné oteplení stanovené Pařížskou dohodou v roce 2016. „Svět teplejší o 2,6 °C znamená globální katastrofu,“ řekl Bill Hare, generální ředitel společnosti Climate Analytics. Pravděpodobnost překročení některých „bodů zlomu“ při takovém nárůstu teplot hraničí s jistotou. Očekává se zpomalení nebo úplný kolaps Atlantické meridionální cirkulace, ztráta korálových útesů, dlouhodobé narušení ledového pokryvu a přeměna amazonského deštného pralesa na savanu.

V důsledku odlesňování a spalování fosilních paliv se svět momentálně od průmyslové revoluce oteplil přibližně o 1,3 °C. Vede to k prudším bouřím, povodním, lesním požárům, suchům a zesílení dalších extrémních jevů. Podle Pařížské dohody mají země pravidelně aktualizovat své plány na snižování emisí. Očekává se nové předložení návrhů opatření jednotlivých států pro klimatické rozhovory OSN, které právě probíhají v brazilském Belému. Učinilo tak pouze asi 100 zemí a předpokládané snížení emisí pro řešení klimatické krize nedostačuje.

Data o starožitnostech Britského muzea ukazují, že Anglie zaznamenala v roce 2024 až 1 446 objevů – v předcházejícím roce jich bylo 1 266.

Východní Anglie se s 388 nálezy v loňském roce ukázala jako klenotnice národa. Mnohé poklady objevili hledači s detektory kovů, jako je Emma Youell. Ta odhaduje, že už našla tisíce artefaktů a označuje se za „velkou milovnici historie“. Nálezy z roku 2024 poprvé zahrnují dva předměty, které splňují novou definici pokladu. Dříve se za poklad považoval výrobek starý nejméně 300 let, vytvořený alespoň částečně z drahých kovů, jako je zlato nebo stříbro. Od července 2023 se definice rozšířila na předměty staré alespoň 200 let. Předměty mají být mimořádného historického, archeologického nebo kulturního významu, bez ohledu na to, z jakého druhu kovu jsou vyrobeny.

První nově definovaný poklad se našel v anglickém „hlavním městě pokladů“ Norfolku, kde bylo v roce 2024 nalezeno 138 historických cenností – nejvíce ze všech hrabství. Zde byla nalezena římská lampa ze slitiny mědi ve tvaru nohy v sandálu. Skupina studentů ji objevila v Kentu při průzkumu místa, o kterém se předpokládá, že bývalo malou římskou pevností. Podle systému Portable Antiquities Scheme se jedná o první známý exemplář svého druhu nalezený v Británii.

Emma říká, že od doby, co s tímto koníčkem před 12 lety začala, je venku skoro každý víkend. Čtyřiatřicetiletá žena z Kentu byla nejmladší ve své skupině hledačů kovů a jednou z mála žen. Nyní vidí, jak se zapojuje stále více žen a mladých lidí.

Zinek pokrývá přibližně 80 % pařížských střech. Mnoho z nich pochází z 19. století a jejich pravidelná údržba a oprava vyžaduje specifické dovednosti. I proto byly v roce 2024 zařazeny na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Pařížští pokrývači zápis na seznam vítají, zároveň ale čelí problémům, které se s tímto pařížským unikátem pojí.

Paříž má nejvyšší nadměrnou úmrtnost v důsledku horka ze všech evropských měst. Už v roce 2003 zde během mimořádně silné vlny veder zemřelo více než 700 lidí a město se připravuje na to, že do roku 2032 mohou teploty dosahovat až 50 °C.

V horkých dnech se zinkové střechy mohou snadno zahřát až na 80 °C. Trpí nejen již zmínění pokrývači, ale také ti, kteří přímo pod střechami žijí. Server Euronews cituje obyvatelku Paříže, která v jednom z podkrovních bytů bydlí a popisuje, jak se naučila během horkých dní zakrývat okna peřinami, aby byla teplota uvnitř alespoň trochu snesitelná.

Server Smithsonian cituje architekta Raphaëla Ménarda, který říká, že zinek se sice na slunci zahřívá, ale je světlý, a proto odráží velké množství slunečního záření. S ventilací a správnou izolací pod plechy tak může být funkční. Jelikož však přidání izolace často znamená i mírnou změnu sklonu střech, někteří úředníci blokují podobné žádosti s odůvodněním, že by to narušilo pařížskou estetiku.

Architekt Tim Cousin je však optimistický a jako další variantu řešení zmiňuje instalaci zelených střech nad ty zinkové. Zatím se podle něj zdá, že tento přístup funguje – střechy zakryté zelení byly během tropických dní o několik desítek stupňů Celsia chladnější. Do panoramatu pařížských střech tak do budoucna k modrošedé možná ve větší míře přibyde i zelená. 

Server Euronews cituje údaje Evropské spotřebitelské organizace, podle kterých se v Evropské unii každoročně vyprodukuje téměř 59 milionů tun potravinového odpadu. Každé vyhozené jídlo znamená také plýtvání zdroji, které byly použity na jeho výrobu, přepravu a uchování – a to včetně paliva, vody, půdy, práce, hnojiv a obalů.

Méně se také ví, že potraviny, které se rozkládají na skládkách, produkují značné množství metanu – tedy plynu, který významně přispívá ke skleníkovému efektu. Podle Bena Ashmora z charitativní organizace FareShare bylo během let 2021 a 2022 jen ve Velké Británii tímto způsobem vyprodukováno kolem 18 milionů tun emisí skleníkových plynů.

Výhoda mražených potravin je v tomto ohledu zřejmá – mají mnohem delší trvanlivost, takže není třeba je tak rychle vyhazovat. Podle serveru Nutricomms je také zejména v případě zeleniny při správném skladování možné uchovat větší procento živin a vitamínů, což většina lidí neví.

Podle průzkumu dává téměř 60 % Britů přednost nákupu mražených potravin, aby předešli plýtvání, následuje Itálie s 50 %, Francie s 49 % a Německo se 44 %. O něco menší část spotřebitelů pak zmiňuje, že mražené potraviny přispívají k větší udržitelnosti potravinového průmyslu.

V souvislosti s rostoucí oblibou mražených potravin se zároveň vede debata o co nejudržitelnějším způsobu jejich skladování. Nedávná studie centra Campden BRI zjistila, že zvýšení teploty mrazáku o 3 °C – tedy ze současných –18 °C na –15 °C – potravinám výrazněji neškodí a zároveň vede ke značné úspoře energie.

Jde o takzvané nanoprotilátky, které byly poprvé objeveny na počátku 90. let 20. století, když belgičtí vědci zkoumali imunitní systém velbloudovitých. Tyto specifické protilátky jsou až desetkrát menší než běžné protilátky a mají odlišnou strukturu. Právě to může být podle vědců při léčbě poruch mozku klíčové, protože to může pomoci omezit vedlejší účinky léků.

Server Good News Network cituje doktora Pierra-Andrého Lafona z francouzského Centre National de la Recherche Scientifique (CNRS), podle kterého je u nanoprotilátek menší riziko, že se v mozku takzvaně navážou mimo předpokládaný cíl. Dále zmiňuje také fakt, že se nanoprotilátky dají snáze vyčistit a upravit, než protilátky běžné.

Podle webu Science Alert, se už delší dobu vědělo, že nanoprotilátky dokáží pomoci například při léčbě žloutenky typu A a B, covidu-19 či HIV. Předpokládalo se však, že při léčbě mozku budou neúčinné, protože se do něj jednoduše nedokážou dostat dřív, než je lidské tělo vyloučí.

Nová studie ale dokázala opak, a podle Philippa Ronarda z CNRS se tak otevírá nová éra biologické léčby mozku. Ačkoli – jak vědci sami uznávají – od tohoto prvotního objevu k uvedení prvního léku založeného na nanoprotilátkách povede ještě dlouhá cesta.

Někdo miluje napětí a děs, jinému se jen při zmínce o Vymítači ďábla sevře žaludek. Podle americké psycholožky Pamely Rutledgeové se lidé dělí na takzvané „hledače vzrušení“ a „emoční houby“. Ti první si s radostí užívají dávky bezpečného adrenalinu, ti druzí se vcítí do postav tak hluboko, že si z kina odnášejí i jejich úzkost. Píše o tom server CNN.

Podle specialistky na spánek Jennifer Mundtové horory mohou mít vedlejší účinky, před kterými nás už v dětství varovali rodiče – mozek zpracovává během spánku emoce prožité přes den a pokud jste večer sledovali třeba řádění vraždícího klauna, může se vám zážitek vrátit v podobě noční můry. U lidí s živou představivostí nebo se sklony k náměsíčnosti se tak dokonce může spustit epizoda parasomnie – tedy nočních děsů, mluvení ze spaní nebo spánkové paralýzy.

„Abychom kvalitně usnuli, musíme se cítit v bezpečí,“ připomíná profesor mediálních studií Michael Grabowski. Horory podle něj pracují se stejnými instinkty, které kdysi rozhodovaly o přežití našich předků – mozek se snaží předvídat, jestli nám někdo ublíží, nebo pomůže. Výsledkem je napětí, které nás místo spánku drží vzhůru, i když víme, že šlo jen o film.

Ti, kdo horory milují, ovšem pro změnu můžou těžit z biologického paradoxu: strach spouští adrenalin, po jehož uvolnění přichází do těla vlna dopaminu a endorfinů. Rutledgeová tomu v článku pro server The Charger Online říká „hororová euforie“, neboli pocit vítězství nad vlastním strachem.

A pokud patříte k těm, co po zhlédnutí Psycha spí s rozsvícenou lampičkou, ale horory si ani tak nemohou odepřít? Experti radí – pusťte si strašidelný film radši už odpoledne, po něm klidně přidejte zábavnou komedii, dýchejte zhluboka a smiřte se s tím, že být strašpytel je jedna ze strategií jak přežít.

Zpráva Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj ukazuje, že četnost osobního kontaktu s přáteli a rodinou v Evropě dlouhodobě klesá – a začalo to už před pandemií covidu. Od roku 2006 do roku 2022 se počty pravidelných setkání s blízkými zmenšují, zatímco narůstá doba strávená online komunikací. Ve Francii a Litvě se přitom v posledních letech cítilo osaměle „většinu času“ až 11 % lidí.

OECD upozorňuje, že samota může zvyšovat například riziko předčasného úmrtí, zhoršovat pracovní výkon, přispívat k předčasnému ukončení studia nebo častěji vede k nezaměstnanosti. Mladí muži navíc podle zprávy čelí zvláštnímu tlaku sociálních sítí – vědci se ale zatím neshodují, nakolik právě digitální technologie k pocitu odcizení přispívají.

Evropské státy se teď snaží izolaci až desetiny populace aktivně řešit. Německo, Finsko nebo Španělsko spustily národní strategie proti samotě, které podporují komunitní činnosti a péči o duševní zdraví. Finsko nabízí mladým lidem třeba arteterapii, sport, ale i finanční poradenství.

Jiné země jdou ještě dál – třeba Francie, Belgie nebo Řecko omezily používání mobilních telefonů ve školách, aby podpořily osobní kontakt a reálné vztahy mezi školáky a studenty.

Britská agentura pro řidiče a dopravu zveřejnila statistiky, které ukazují, že vytrvalost některých žadatelů o řidičské oprávnění je obdivuhodná. Jeden z nejodhodlanějších podle deníku Independent zvládl písemný zkušební test na 75. pokus. V přepočtu za to zaplatil asi padesát tisíc korun. Rekord ale prozatím drží uchazeč, který test absolvoval 128krát, pokaždé za 23 liber, za volant ho ovšem úřady stále nepustily.

Teoretická zkouška v Británii prověřuje znalost dopravních předpisů, ale i schopnost adekvátně zareagovat na simulované dopravní situace. Uchazeči ji musejí zvládnout předtím, než se dostanou k praktické části zkoušky, tedy k jízdě v provozu. Šéfka autoškoly AA Driving School Emma Bushová zveřejněnou statistiku okomentovala slovy „opakování je klíčem k úspěchu“ – i když v tomhle případě měla na mysli spíš vytrvalý trénink nanečisto, než počet neúspěšných zkoušek.

Bushová pro server Sky News každopádně zdůraznila, že tak vysoký počet nepodařených pokusů bývá naprostou výjimkou. Většina lidí zvládne teoretický test výrazně dřív, i když úspěšnost uchazečů stále dlouhodobě klesá – aktuálně jich projde prvním pokusem testu jen necelá polovina.

A kdo si myslí, že praktická část zkoušky je snazší, ten se plete. Nejvíc pokusů o bezchybné řízení bylo loni 21 a dva lidé se v počtu neúspěšných jízd dostali dokonce na číslo 37.