Adam Borzič: Bódhisattva ve školce
V naší potemnělé době lze snadno propadnout pocitu bezmoci. Od domnělého konce dějin, který měl být ozářen neoliberálním sluncem, jsme se posunuli směrem k radikálnější hranici – ke konci světa, jak jej známe.
Války, klimatická krize, geopolitické napětí, demokracie ohrožované populismem, posilování autoritářských režimů, hladomory, sociální rozdíly, epidemie sebezraňování u dospívajících, sexuální a domácí násilí, nárůst duševních poruch – je toho tolik, co nás může drtit. Jsme-li citliví k utrpení a neupadáme-li do dřímoty vytěsnění, můžeme snadno propadnout malomyslnosti.
Čtěte také
Tváří v tvář světu plnému nejistot nás může přepadnout otázka, co lze v takovém světě dělat? Co máme dělat, aby se svět stal nadějnějším místem? Jistý myšlenkový návyk, zrozenec paradigmatu oddělení, jež stále dominuje naší kultuře, může tuto otázku snadno poslat ke dnu. Idea atomizovaných jedinců, kteří soupeří na trhu života v neosobním chladivém kosmu, z našich životů činí bezvýznamná zrnka, jež se vznášejí ve vesmíru sama. A tak na otázku po naději, kterou klade srdce, odpovídáme poukazem k surové logice vezdejší existence.
Nemůžeme prý dělat nic… Démonci vyvstávající z chřtánu nicoty pokryté prachem dat mohou do bezesných nocí ševelit: že tam někde za závěsem dějin se rozhoduje o našich životech. O celé planetě. Nemusíme být konspirátoři, a přece si při čtení zpráv lze pomyslet, že o světě se rozhoduje kdesi na vzdálených vrcholcích mocenských pyramid.
Čtěte také
Rozpad živého světa lze pod touto čočkou sledovat jako neosobní dění, řízené determinismem a mocenskou logikou. Je vůbec div, že v této atmosféře lze žít naše „malé“ životy, v nichž se mísí radost i bolest, pravda i bloudění, a které občas prohřívá teplo laskavosti, něhy a soucitu. A přece své životy žijeme. Jen si můžeme připadat jako v bublinách, jež plují v temném univerzu. Domnívám se, že tato soumračná vize není celou pravdou o dnešním světě. Ale lhal bych, kdybych nepřiznal, že mě čas od času tato radikální úzkost neposedne.
I ti z nás, kteří se vztahují ke světu na půdorysu touhy po moudrosti, a vedle politických, ekonomických a vědeckých hledisek vyhledávají zdroje umění a spirituality, mohou být dynamikou dneška zaskočeni. Nemusíme být náboženskými fundamentalisty, abychom cítili fatalistickou příchuť našich časů. V takovém ovzduší se mohou rozvinout otrávené květy falešných proroctví, technologického mesiášství i nihilismu, a je vůbec zázrak, že nás ještě nezaplavily.
Čtěte také
A přece je možné svět myslet a cítit jinak. Opakovaně se v těchto úvahách vracím k vizi života coby sítě spolubytí. Tuto vizi mi poprvé představili buddhističtí mistři, ale lze ji v různých obměnách nalézt v mystických tradicích napříč světem. V této vizi je život propojený, protože žádné já není izolované. V tomto kontextu se naše drobné životy už nejeví bezvýznamné, protože jsou spojené se všemi ostatními životy. Působí na sebe vzájemně.
Charles Eisenstein, neúnavný propagátor vize spolubytí, na otázku jednoho přítele, kde jsou dnes duchovní bojovníci, kteří se v tomto temném věku mají inkarnovat, aby pomohli světu, napsal:
„Odpověděl jsem, že tady jsou, ale pracují za scénou. Může mezi nimi být ošetřovatelka, popelář, nebo učitelka v mateřské školce. Nedělají nic velkého, nic, co by z našeho pohledu vypadalo jako vytváření zázraků, jež jsou nezbytné k záchraně světa. Naše oči nás klamou. Tito lidé udržují společné tkanivo světa. Udržují prostor pro ostatní…“
Čtěte také
V buddhismu se bytosti, jež udržují „společné tkanivo světa“ a vědomě rozvíjejí soucit a moudrost, nazývají bódhisattvy. Dle tradice se bódhisattvové vtělují, aby pomáhali osvobozovat cítící bytosti od utrpení. Jen duchovní materialista v této souvislosti vidí pouze zasvěcené osoby a mudrce z hor. Bodhisattvové mohou pracovat ve školce. Jednu takovou znám. A jiná bódhisattva pracuje na vrátnici, a ještě jiná je psychoterapeutkou, další bódhisattvové pracují s mládeží nebo se zvukem. Když nad tím přemýšlím, poznal jsem jich v životě už řadu. Naučili mě, že z místa, kde žijeme, lze svět uzdravovat. Udržovat společné tkanivo. Každý vědomě laskavý čin totiž vyvolá v síti spolubytí ozvěnu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
