„Bigbít byl takový magnet, že jsme to nemohli vzdát.“ Co by mladý člověk neudělal za komunismu pro hudbu?

„Čtyři ‚bigbíťáci‘ z Opavy jsme se o tom koncertu dozvěděli. Vyrazili jsme sovětským automobilem značky Moskvič, takzvaným ‚carevičem‘, asi dva dny dopředu. Že si uděláme výlet, jehož vrcholem bude koncert skupiny Free,“ vzpomíná Horák.

Nejkratší cesta vedla z Opavy přes Slovensko a tam přišel zádrhel:

„Jeli jsme z Martina dolů směrem na jih a tam jsme někdy ve 3 nebo ve 4 ráno havarovali. Asi ve 110 kilometrech za hodinu jsme se třikrát otočili přes střechu. Ale měli jsme obrovské štěstí, to ruské auto to vydrželo! Byli jsme jen potlučení a trochu pořezaní. Dokonce jsme se tím autem asi dvacítkou jako traktor dostali zpátky do Martina a vůbec jsme nevěděli, co bude.“

Jan Horák|foto:Adolf Horsinka, MAFRA / Profimedia

Na trochu otřesenou a potlučenou čtveřici bigbíťáků z Opavy se usmálo štěstí:

„U nějaké sámošky jsme si kupovali mléko a něco k snědku, abychom se trochu dali dohromady. Ujala se nás nějaká pohledná slečna v našem věku, jak se později ukázalo, dcera slavného slovenského scénografa Hložeka. Říkala: ‚Chlapci, pojďte k nám, ať se můžete umýt a trochu vzpamatovat‘.“

Když se opavská čtyřka upravila, přišlo pozvání na kafe v obýváku: „A tam seděla sestra Katky s nějakým mládencem, který vypadal jako my. Zhruba stejně starý, háro, prostě bigbíťák. Z něj se vyklubal Agnes Snopko.“

Celým jménem Ladislav Agnes Snopko, jeden z hlavních organizátorů rockových folkových festivalů a koncertů na Slovensku, později první polistopadový slovenský ministr kultury. Slovo dalo slovo a došla řeč na to, že ve Zvolenu je zrovna rockový festival.

Čtěte také

Česká mládež ve „zlatých šedesátkách“. V zajetí bigbítu i Československého svazu mládeže

„Tak jsme se občerstvili, postarali o auto a vyrazili vlakem do toho Zvolena. Tam jsme si mysleli, že skončíme. Ale já jsem měl s sebou shodou okolností nějaká ‚elpíčka‘. Ta jsme tam prodali a za utržené peníze vyrazili dál do Budapešti.“

Malá vsuvka. Asi to víte, ale pro jistotu: „elpíčka“ neboli LP, z anglického „long play“, byly dlouhohrající vinylové desky. V té době nejkvalitnější hudební nosiče.

Kdo měl přístup hlavně k těm nedostatkovým se západní rockovou a populární hudbou, byl bez nadsázky králem. Lidé byli ochotní je na různých burzách a také někde stranou na festivalech koupit za v té době opravdu horentní sumy.

Takže jsme nakonec sice patřičně dotlučení a unavení dorazili do Budapešti. Ale ten bigbít byl takový magnet, že jsme to nemohli vzdát.
Jan Horák

Jan Horák takový hudební kanál na Západ měl, a naší potlučené čtveřici to při cestě do Budapešti hodně pomohlo.

Čtěte také

Funebráci z Břevnova. Dokument o zániku a vzkříšení bigbítu v jedné pražské čtvrti

„Takže jsme nakonec sice patřičně dotlučení a unavení dorazili do Budapešti. Ale ten bigbít byl takový magnet, že jsme to nemohli vzdát. Ten koncert byl naprosto úžasný a do dneška je to pro mě jeden z největších hudebních zážitků,“ vzpomíná s odstupem času Jan Horák, hudební dramaturg, publicista a organizátor rockových a folkových festivalů hlavně na severní Moravě.

Jak se k dobré rockové hudbě dostávali mladí lidé, kteří takové štěstí jako Jan Horák neměli a navíc neoplývali penězi?

„Já jsem vlastně na stření škole a částečně i na vysoké škole přežíval na poslechu zahraničních rozhlasových stanic. To byla klasika,“ říká Petr Nosálek, novinář a publicista, mimo jiné bývalý redaktor časopisu Rock a Pop.

Poslechněte si celé Téma Plus Víta Pohanky.

Uslyšíte, jak nám maďarský a polský rock tak trochu nahrazovaly ten západní, na jakých zařízeních a nosičích jsme je poslouchali a jak jsme jezdili na pamětihodné koncerty těch nejslavnějších světových kapel, zpěváků a zpěvaček do Budapešti, protože do Československa by je jako zřejmě jako ideologicky závadné nikdo nepozval.