Žádné ústupky establishmentu, hlásal Ivan Martin Jirous a žil podle toho. Švehla: Magor a jeho doba

V obsáhlé biografii jedné z nejvýznamnějších postav odporu proti československému komunismu od 60. let dál líčí novinář Švehla Jirousovu cestu do středu undergroundu. 

Na začátku se píše rok 1960 a v Humpolci na Vysočině žije šestnáctiletý obrýlený mladík, který se nápadně odlišuje od svého okolí. Oblečený v černých manšestrácích a roláku vyráží s psacím strojem v tašce do ústraní, kde neúnavně přepisuje díla světových literárních klasiků. Třeba téměř celé dílo Kafky.

Na prahu šedesátých let také zjišťuje, že v Praze žije jeho o patnáct let starší bratranec Jiří Padrta. Ten pracoval jako redaktor v časopise Výtvarná práce, doma měl knihovnu plnou výborných knih, například v té době nedostupných výtvarných monografií, které si přivezl z cesty na Expo 1958 v Bruselu.

Sklepní byt Padrtových na pražské Zvonařce patřil v tehdejší intelektuálně zaškrcené Praze k nemnoha ostrůvkům kulturního dění. Pro omezený okruh přátel a s nutnou konspirací na ochranu před zájmem politické policie se tu pořádaly večery s poslechem vážné hudby, četby poezie a debatami o umění.

Příbuzensky spřízněný gymnazista má do této společnosti dveře otevřené a začíná dotvářet svůj nevšední kulturní rozhled.

Cesta k Plastikům

Zvrat Jirousova dlouho chladného vztahu k rockové hudbě nastal v roce 1967 po návštěvě koncertu české kapely The Primitives Group. Hráli v maskách, na pódiu planuly ohně, což bylo tehdy něco nevídaného.

Čtěte také

V nesvobodě vrátil lidem důstojnost. Době po revoluci moc nerozuměl. Liberatura o Ivanu Jirousovi

„Byl tím unešený. Mával sakem nad hlavou a ztratil při tom doklady,“ vzpomíná kytarista Primitives Josef Janíček, na něhož Jirous už tehdy zapůsobil jako podmanivý debatér.

Ivan s přáteli sestavili umělecký tým, který začal pro Primitives vymýšlet výtvarnou stránku jejich vystoupení.

Dva roky po invazi 1968 Jirous odpromoval na dějinách umění, profesionální kariéra se ale rozplynula před očima. Československo na začátku 70. let nebyla pro svobodně, kriticky smýšlející lidi přívětivou zemí. Veškeré kořínky spontánního života jako časopisy, kluby, byly bez debat zahubeny.

Jirous, kvůli svým bláznivým, často opileckým kouskům tehdy už známý spíš pod přezdívkou Magor, začíná patřit k předním postavám pražské nezávislé scény.

Do značné míry opouští svět výtvarného umění a stává se manažerem kapely Plastic People of the Universe. „Plastici hráli proti Primitives příšerně. Ale kapela v sobě měla ohromný náboj,“ řekl později Jirous.

„Myslel jsem, že by koncerty Plastiků mohly být centrem, na něž by se nabalila valná část slušných lidí. Ohnisko, kolem kterého by se mohli tito lidé sdružovat. Médium rockové hudby mi připadalo k tomuto účelu maximálně příhodné.“

Žádné ústupky

Kolem Jirouse vznikla komunita, která si začala říkat underground. Jejím centrem se stal velký byt manželů Němcových v Ječné ulici.

Byl neustále plný lidí, dělaly se přednášky, hrála muzika, lidé se před venkovní jednolitou šedí zachraňovali ve vzájemné pospolitosti na častých večírcích s alkoholem. V čase, kdy všichni trpí depresí, že nejde dělat nic, začíná Jirous také pořádat ilegální koncerty a hudební festivaly.

Marek Švehla: Magor a jeho doba, obrazová příloha knihy|foto:Nakladatelství Torst

To, že nešlo o tápání bezprizorních lidí, ale o promyšlenou taktiku, ukazuje Jirousova zřejmě nejdůležitější písemná práce nazvaná Zpráva o třetím českém hudebním obrození, v níž v roce 1975 ve vší jasnosti shrnul svoji strategii nulového kompromisu s husákovským režimem.

„Je lepší nehrát vůbec, než hrát hudbu, která nepramení z hudebníkova vlastního přesvědčení. Je lepší nehrát vůbec, než hrát to, co si přeje establishment. A i takhle je to řečeno přespříliš mírně. Není to lepší, je to nutné,“ píše v ní Jirous. 

„Toto vzdání se všeho, na něž musí být v dnešní situaci kdykoliv připraven každý, kdo chce být umělcem, je základní podmínkou předcházející veškeré veřejné konání ve sféře ducha. Jakmile je totiž učiněn první ústupek, ať pod pokryteckou omluvou nebo poctivým dojmem, že na tom nezáleží, je ztraceno vše,“ varuje a dodává:

„Jakmile položí ďábel (který dnes mluví ústy establishmentu) první podmínku, přistřihněte si vlasy, jenom tak trošku, a budete moci hrát, je třeba říci ne. Jakmile ďábel řekne – změňte si název a budete moci hrát dál to, co hrajete, je třeba říci – ne, nebudeme tedy hrát.“

Jirousovi čtenáři obvykle vyznění jeho textu vnímali v širším pohledu – jako jakýsi recept, který se dal vlastně použít nejen v přístupu k umění, ale i v běžném životě.

Kniha Magor a jeho doba autora Marka Švehly|foto:Barbora Linková, Český rozhlas

Osm a půl roku

V roce 1976 se Jirous seznamuje s Václavem Havlem. Přehrál mu Plastiky a přesvědčil ho, že underground není jen parta opilců, ale důležitý zárodek svobodného myšlení.

Význam tohoto kroku se ukázal už o několik měsíců později, kdy hlavní postavy undergroundu včetně Magora zatkla tajná policie a hodlala s nimi uspořádat exemplární proces.

Plastikům se pak dostalo zastání právě od Havla a desítek dalších i mezinárodně známých lidí. Tím dosáhli mírnějších trestů pro Jirouse a ostatní a o čtyři měsíce později z tohoto vzedmutí občanské odvahy a solidarity vznikla Charta 77.

Později se tlak tajné policie dál stupňoval a Jirous skončil v kriminále kvůli své kulturní či publicistické činnosti ještě třikrát. Úhrnem si v komunistickém žaláři odseděl osm a půl roku.