Londýn zažívá rozmach cyklistiky. Etnické menšiny se ale kolům vyhýbají

Ze stejného zdroje plyne, že pouhých sedm procent londýnských cyklistů jsou příslušníci etnických menšin. Tato statistika působí zvlášť podivně, když vezmete v úvahu, že 41 procent obyvatel Londýna nepatří mezi bělochy.

Londýnský starosta Sadiq Khan slíbil, že na rozvoj infrastruktury pro cyklisty do roku 2022 město vyčlení 770 milionů liber navíc oproti současnému stavu. A přesto cyklistů z řad etnických menšin nepřibývá. „Ale proč tedy cyklistická revoluce v Londýně nechává černošské obyvatele a další etnické menšiny stranou?” ptá se New Statesman.

Dvaadvacetiletý Dillon Harindiran, syn přistěhovalců ze Srí Lanky, začal sportovat ve škole. Odhaduje, že lidem chybí zkušenost s jízdou v městském prostředí. Těm, kdo mají malé byty, zase chybí prostor na uskladnění kola. Příslušníci etnických menšin bydlí v přeplněných domácnostech častěji než jiní obyvatelé Londýna. To může být příčina toho, proč nejezdí na kole, zamýšlí se časopis.

Známka chudoby

Docentka Rebecca Steinbachová z vysoké Londýnské školy hygieny a tropické medicíny se zabývala výzkumem londýnské cyklistiky v roce 2009. Uvádí ještě jednu důležitou překážku, proč některé etnické skupiny mezi cyklisty chybí.

Cyklistika je v Británii málo častá forma dopravy, na cestování se podílí jen asi dvěma procenty. Britští cyklisté mají vztah k péči o životní prostředí, obvykle jsou levicově zaměření a vegetariáni. Většinou pečují o své zdraví a nebojí se rizika, že by je kvůli jízdě na kole společnost pomluvila. Naopak některé etnické menšiny, zvláště samy mezi sebou, považují cyklistiku za známku chudoby.

Taková obava neexistuje u dobře situovaných londýnských bankéřů, pro které se stalo kolo normou. Deník Financial Times dokonce publikoval článek o byznysmenech, pro které je cyklistika způsobem, jak udržovat kontakty. V určitých cyklistických kruzích v Londýně designová kola vyjadřují společenské postavení.

Muslim v Londýně|foto: flickr.com , CC BY-NC 2.0, Eric Parker

To, že na kole nejezdí etnické menšiny, podporuje i dojem, že cyklistika je vyhrazena jen bělošským profesionálům, což je posilováno televizními sportovními přenosy.

Britské nejznámější cyklistické družstvo, Team Sky, tvoří samí běloši. Třeba v Amsterdamu mnozí cyklističtí nadšenci poukazují na to, že jízda na kole je výsadou žen i mužů. O tom, že ji málo provozují příslušníci etnických menšin, se tam tolik nemluví.

Vyšší riziko nehody

Stát se v Londýně cyklistou znamená, že si musíte jít tvrdě za svým a být asertivní. Zoe Banksová, komunitní pracovnice, která učí jezdit na kole obyvatelky Bristolu, říká, že ženy a příslušníci etnických menšin se necítí dostatečně schopní, aby mohly jezdit v rušných ulicích Londýna.

Ve Spojených státech zase vznikla na Státní portlandské univerzitě studie, podle které strach ze sexuálního obtěžování a další kriminality brání ženám a příslušníkům etnických menšin v používání kola častěji než bělošským mužům.

Banksová coby žena barevné pleti chápe, proč lidé z etnických menšin raději volí bezpečnost v autech, než aby se vystavili riziku obtěžování na kole. Mnohé z cyklistek, které zná – zvláště ty, které nosí hidžáb – se při řízení kola setkaly se slovními útoky. Státní portlandská universita ve své zprávě uvádí, že auto srazí cyklisty barevné pleti statisticky častěji než bělochy.

Docentka Steinbachová říká, že za devět let, které uplynuly od jejího výzkumu, se v londýnské cyklistice kulturně mnoho nezměnilo. „Můžeme mluvit o cyklistickém boomu ve městě jako o úspěchu, není-li v něm zastoupen reprezentativní vzorek obyvatel Londýna?“ ptá se na závěr časopis New Statesman.