Zvláštní vztah USA a Velké Británie nebyl vždy idylický

Symbolika se počítá. Zatímco jiní se snaží udržovat si odstup od nové americké administrativy, britská diplomacie oslavuje návštěvu své premiérky Theresy Mayové jako vítězství, píše rakouský deník Die Presse.

Londýn neúnavně zdůrazňuje, jak jako první obdržel od nového amerického prezidenta Donalda Trumpa pozvání do Bílého domu.

A Mayová, ještě než vkročila na americkou půdu, vyzdvihovala zvláštní vztah mezi Londýnem a Washingtonem a zodpovědnost, jaká teď leží na Británii i Spojených státech.

Nepřátelé – rivalové – spojenci

Slovní spojení „zvláštní vztah“ člověk slyší na obou stranách Atlantiku rád, píše list a pokračuje, že USA a Velkou Británii dělí necelých 7000 kilometrů, zatímco do Francie je to z britského pobřeží jen 33 kilometrů. Lamanšský průliv se přitom Londýnu ale často zdá být mnohem hlubší než Atlantský oceán. Ostatně někdejší premiérka Margaret Thatcherová nebyla jediná v britských dějinách, kdo ztratil orientační smysl. „Jsme jen malý ostrov uprostřed Atlantiku,“ prohlásila jednou.

To, co protagonisté nových vlád považují za přirozené geopolitické členění, je ve skutečnosti relativně nový fenomén, všímá si autor článku v Die Presse. Spojené státy a Velká Británie byly totiž více nepřátelé a rivalové než přátelé. V roce 1776 se tyto dvě země kvůli občanské válce navzájem vzdálily natolik, že v Londýně považovali demokratický systém v USA dlouho za systém vlády lůzy.

V americké válce Severu proti Jihu zase stáli Britové na straně jižanů. Pojem „zvláštní vztah“ použil až britský premiér Winston Churchill při svém známém projevu na americké univerzitě ve Fultonu v roce 1946. Mluvil tehdy o úspěšné spolupráci za druhé světové války.

Americká občanská válka - bitva u Gettysburgu

Byl to právě Churchill, kdo jako nikdo předtím prosazoval spojenectví Londýna a Washingtonu. Když v roce 1941 schválil americký Kongres zákon o materiální podpoře zemí, které tehdy ohrožoval Hitler, byla Velká Británie prakticky před krachem, čteme v rakouském deníku.

A v následujících letech se mezi USA a Velkou Británii rozvinula spolupráce, která neměla obdoby. Jak říká americký historik a odborník na americko-britské vztahy Ted Bromund, na základě vzájemné pomoci vznikl u Američanů i Britů pocit, že spolu vzájemně mohou vycházet tak, jako nikdo jiný. A především pak vnější okolnosti britsko-americkým vztahům napomohly. To, co byl za války Hitler, představoval po válce komunismus, píše se v Die Presse.

„Nikdy nezabráníme válkám a nezajistíme stabilitu bez toho, aniž by anglicky mluvící země neudržovaly bratrské spojenectví. To znamená udržovat zvláštní vztah mezi Velkou Británii a Spojenými státy,“ řekl tehdy Churchill.

Zvláštní vztah s občasnými otřesy

Po válce se vojenská spolupráce Západu sjednotila pod křídla Severoatlantické aliance. Velká Británie a USA patřily k zakládajícím členům. A dodnes tvoří páteř celé organizace, co se týká vojska a financování. Ale vzájemných konfliktů nebyly obě země ani v rámci NATO ušetřeny, čteme v Die Presse. Britské počínání v době Suezské krize v roce 1956 si od Washingtonu vysloužilo silnou kritiku. A zvláštní vztah Washingtonu s Londýnem poznamenala i válka o Falklandy v roce 1982.

Přitom na počátku osmdesátých let se zdálo, že vztahy obou zemí jsou víc než dobré, protože tehdejšího amerického prezidenta Reagana a britskou premiérku Thatcherovou pojila jakási společná slabost pro vzájemný obdiv. Reagan označil Thatcherovou za nejlepší Angličanku a ona ho nazvala druhým nejvýznamnějším mužem svého života, píše Die Presse a pokračuje.

Ronald Reagan a M.Thatcherová při státní návštěvě

Ve společné neoliberální hospodářské politice, konzervativní sociální politice i protisovětské zahraniční politice se Londýn i Washington shodovaly. A Spojené státy byly ve Velké Británii největším investorem.

Za to, že se problémy nevyhnuly ani tak úctyhodnému spojenectví, může především nerovnost v rozložení vojenských sil obou zemí.

S americkou hegemonií se o 20 let později musel vyrovnat i britský premiér Tony Blair, když v roce 1999 přesvědčoval tehdejšího amerického prezidenta Billa Clintona k zásahu v Kosovu. Blair byl také prvním evropským politikem, který se do Washingtonu vydal po teroristických útocích v září 2001 a o tři roky později společně s Georgem Bushem táhl do Iráku.

Pragmatička Mayová se od Blairova misionářství pravděpodobně moc odklánět nebude. S vyjednáváním o vystoupení Londýna z Evropské unie má plné ruce práce a bude muset svou zemi připravit na nový kurz. Přátelské signály od Trumpa Británie přijímá s nadšením. Nakonec po brexitu bude Londýn nutně potřebovat nové spojence. Ale i ve Velké Británii si musejí být vědomi Trumpova protekcionismu a toho, že americký prezident moc nevěří v Severoatlantickou alianci, uzavírá rakouský deník Die Presse.

autor: rer
Spustit audio