Zvláštní pocit, že je člověk jiný. Příběh Aleše Veselého
Letos 14. prosince zemřel ve věku osmdesáti let český sochař a pedagog Aleš Veselý. Jeho vzpomínky jsme natáčeli na podzim – a věnujeme jim větší část nedělních Příběhů 20. století.
Profesor Veselý byl nejen výrazný umělec, ale měl také pohnutý život: za nacistické okupace zasáhla jeho blízké antisemitská represe, za normalizační éry se takřka stáhl z veřejného života, mimo jiné proto, že se ve své tvorbě odmítl přizpůsobit ideologickým požadavkům.
Aleš Veselý se narodil 3. února 1935 v Čáslavi. Otec František, zaměstnanec pojišťovny, pocházel z početné židovské rodiny, maminka Marie před svatbou konvertovala k judaismu. Přesto u Veselých nedodržovali náboženské zvyky. „Že jsem Žid, to jsem se dozvěděl až ve chvíli, kdy mi v roce 1941 připíchli žlutou hvězdu. Byl to zvláštní pocit, který jsem nikdy předtím nezažil – že je člověk jiný.“
Na počátku německé okupace žili Veselí na hlavní třídě v Hradci Králové, záhy se však museli přestěhovat do domku bez vodovodu a kanalizace. Aleš nesměl do školy a jeho výuky se ujal děd.
Když začaly transporty, byla rodina násilně roztržena. Aleš jako dítě zůstal s matkou, jeho starší sestru Vlastu nechaly protektorátní úřady dle nacistických instrukcí deportovat do Terezína. Otec musel nejprve do internačního tábora, v lednu 1945 se i on dostal do ghetta, odkud spolu s Vlastou v noci z 3. na 4. května 1945 utekl.
„Do dneška to 4. května v 11 hodin večer slavím. Probudil jsem se, nade mnou stál táta, byl to úžasný zážitek,“ vzpomínal Aleš Veselý. Dvaačtyřicet lidí z jeho širšího příbuzenstva za nacismu zahynulo.
V letech 1952-1958 studoval Aleš Veselý na pražské Akademii výtvarných umění – informace o jeho tvorbě najdete například zde.
Po dokončení studií se stal autorem monumentálních kovových objektů, k nejznámějším patří sedmimetrová plastika Kadiš, kterou vytvořil v letech 1967-68 na Sympoziu prostorových forem v Ostravě.
„Tu sochu jsem dělal krátce po tom, co [mi] zemřel [otec]. (…) Těžce jsem se s tátovým odchodem smiřoval a myslel jsem si, že na sympozium ani nepojedu. Ale blesklo mi hlavou, že táta o téhle akci ještě věděl, tak tam pojedu a on se na mě bude odněkud koukat, jak si vedu. Nedělal jsem to tedy jako kadiš a priori, ani jsem nevěděl, jak té soše budu říkat. Pracoval jsem na ní asi deset měsíců, a když jsem ji dokončil, tak jsem si uvědomil, že je to téměř na den rok poté, co táta zemřel. Povinností židovského syna je rok po smrti otce každý den se modlit kadiš. Já jsem se ho modlit neuměl. Mou modlitbou se stala ta socha. Proto Kadiš,“ vysvětloval Aleš Veselý v roce 1999 v rozhovoru pro Reflex.
K tématům židovství a holocaustu se vracel celý život, viz zde. Jednou z jeho posledních realizací je dvacetimetrová plastika Brána nenávratna, vytvořená pro Památník ticha na nádraží Praha-Bubny.
Vzpomínky Aleše Veselého uslyšíte v Příbězích 20. století na Českém rozhlase Plus v obvyklém čase, tedy krátce po 20:00 hodině.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
