Zuzana Válková: Září a trojúhelník mírné nedůvěry
Něco se mu zdá, klukovi: chvějí se mu řasy. Rodič nad dětskou postelí přešlapuje a sváří se v něm dojetí i stres zároveň. Hlavou mu táhnou slova jako „cherubín“, „alabastr“ a „díky, nebesa“. Jeho úkolem ale není kochat se: má spáchat atentát na dětský spánek. Je prvního září, půl sedmé ráno.
Musí uvažovat v kategoriích „svačina“, „rozvrh“ a „Hejného metoda“. Vysloví výzvu k vstávání a doufá, že se z ní vykoupí jedním alibistickým miláčkem. Osmileté děcko, jinak chronicky mírné a hodné, sebou trhne, ještě v polospánku sevře ruku v pěst a pak pěti upřímně frustrovanými údery do matrace dá najevo, že nech-ce-do-ško-ly.
Čtěte také
Chlapcova bezprostřední reakce na nástup do druhé třídy je stejnou měrou smutná jako komická. Smutná je možná o fous víc: jaké to asi bylo, seznamovat se se školou v covidovém roce? Pan učitel se během lockdownu opravdu nadřel, ale taky se projevil jako velký frajer. Vypadal, že učit hejno prvňáků přes obrazovku je jeho druhá přirozenost.
Nezapomínal se s nimi hýbat ani vtipkovat. Jenže co ty věci kolem, které děti zažily? Stres z nemoci, testování, nepohodlí z roušek a později respirátorů, které školáci často nosili víc hodin než mnoho dospělých, kteří pracovali z domova? Stihly se spolu děti vůbec kamarádit?
Jaké jste měl prázdniny?
Čtěte také
Chlapcův ranní výlev je samozřejmě i trochu legrační: kluk projevuje rozhořčení s gustem starozákonního proroka. Rodič ho povinně chlácholí, ale školák ani v nejmenším nepředstírá, že to na něj dělá dojem. Jeho otec i matka dál drží koutky a fazónu. Ale to je ta zajímavá věc: oba dobře ví, že už by do školy nechtěli. Vzpomínají na ni velmi, velmi neradi.
Podobně na první září reagují i v jiných rodinách: na sociálních sítích se objevují fotky menších dětí mířících do lavic a u nich více nebo méně pobavené kondolence. Ne, to není omyl: rodiče svým dětem – za jejich zády – vyjadřují soustrast. Přidávají poznámky o „odevzdávání součástek do systému“.
Dělí se o historky o tom, co všechno bylo nutné podniknout, aby chlapec nebo děvče nastoupili do školy, kde budou „aspoň trochu normální“: výjimkou nejsou ani formální změny trvalého bydliště. Největší stres ze školství přitom projevují rodiče dětí v předškolním věku, tedy ti, kteří s nimi zatím tráví nejvíc času. Je to pochopitelné, ale vlastně je to celé trochu smutné.
Čtěte také
Zvlášť když si člověk představí poslední dotčenou stranu. Nadšený učitel nebo učitelka si kolem sebe prvního září shromáždí houf pestrých, jedenapůlmetrových káčat. Děti se vrtí, ale jinak spořádaně čekají na pokyny.
Skutečný chaos do situace vnášejí rodiče: A prosím vás, paní učitelko, a to, jak jste říkala, že bude trvat patnáct minut, bude trvat čtvrt hodiny? Pedagog se nemůže dočkat, že bude se svou třídou pracovat novým, smysluplným způsobem: děti by nemusely dostávat jen známky, mohly by se třeba naučit samy hodnotit… „Takhle se to za nás nedělalo, žádné novinky nechceme,“ dozví se od rodičů na prvních třídních schůzkách. Trojúhelník mírné nedůvěry se uzavírá.
Školák, který ráno bušil do matrace, míjí bránu na školní pozemek a teď už se smíchem mizí mezi barevnými aktovkami. Za plotem stojí pan učitel. Má krásné jméno: Rytíř. Jaké jste měl prázdniny? ptám se ho. „Pěkné, ale přiznám se, že už jsem se na děti dost těšil,“ odpovídá. Trojúhelník mírné nedůvěry mizí – a jako by ani nikdy neexistoval.
Autorka je publicistka, působí na FF UK
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
