Zuzana Válková: Rámuj, nebo skončíš v rámu, který se ti nebude líbit
Je tomu právě osm dní, co skončil provoz očkovacího centra na pražském hlavním nádraží, ale prostor, ve kterém měsíce sídlilo, se člověku překvapivě špatně hledá. Bylo tam vůbec? Otrhaný polep a prosklené dveře, za kterými úřadovala usměvavá dobrovolnice a mladý lékař na vozíku, vypadají, že jimi přinejmenším 20 let nikdo neprošel.
Čas se v pandemii natahuje, zastavuje i trhá. Někdo už tu a tam opatrně vyhlásí finále – a nám nezbývá než vyhodnotit, jak velkou taktickou chybu uděláme, když mu budeme věřit.
Čtěte také
Pokud však na myšlenku o konci více než dvouletého martyria přistoupíme, dá se ve fantazii udělat ještě krok dál: představit si, jak si o ní jednou budeme vyprávět. Je-li historie způli umělecká disciplína, jak tvrdí někteří klasikové, můžeme si s příběhem, který máme v živé paměti, zkusit trochu hrát. I s vědomím, že opravdovým historikům z toho bude tikat v oku.
Není to totiž samoúčelné duševní cvičení. Praktická zkušenost praví, že obvykle stačí počkat přibližně půl roku od chvíle, kdy se ve veřejném prostoru něco stalo, a pak je možné tvrdit o té události naprosto cokoliv. O tom, jestli se nová verze ujme, rozhoduje u nezanedbatelné části publika jen to, jak nahlas ji opakujeme a jestli nám u toho rudnou uši. Pokud by tedy pandemie skončila zrovna dnes, jak se za ní budeme ohlížet 13. srpna roku 2022?
Pocit ohrožení a nedostatek studu
Čtěte také
Americký historik Hayden White na počátku 70. let napsal, že s historickým narativem je možné zacházet jako s literární látkou spadající do jednoho ze čtyř žánrů: romance, komedie, satiry či tragédie. Stavbu námětu lze opřít o různé argumenty a odlišně propojená fakta, přičemž celek lze opatřit ideovým nábojem. Nebudeme-li si přitom bohapustě vymýšlet, nemusí to nutně znamenat, že komedie bude větší nesmysl než třeba romance.
Jak by tedy mohla vypadat pandemická romance? Nejspíš jako hrdinný boj vědy s nevyzpytatelným přírodním dějem, během nějž vědci čelí nejen svévolným virovým mutacím, ale také časové tísni, vyděšenému lidstvu, neschopnosti vlád, selhání vlastních kolegů i naschválům sociopatů. Grandfinále by mohla obstarat scéna, v níž na stůl v ordinaci praktického lékaře dopadne papírová krabička s antivirotikem Paxlovid.
Čtěte také
Komedie by mohla pojednat o valčíku, který spolu během uplynulých dvou let tančila věda a establishment, fakta a názory, praktická opatření a politická gesta. Popsala by bitku mezi těmi, kdo byli odvážní, a těmi, kdo se odvážně přihlásili ke svému narcismu.
Tragédii vyřídíme stručně: vzali bychom si z ní, že ať už pro lidstvo člověk udělá cokoliv, vždycky se v populaci najde někdo, kdo mu za to rozkope poštovní schránku. A satira? Všichni jsme improvizovali – a je milým překvapením, že to nakonec nedopadlo ještě hůř.
Až pandemie doopravdy skončí a stane se z ní historická látka, většina z nás si nebude muset pamatovat, kdo během ní vystupoval jako padouch. Bude ale nezbytně nutné udržet v hlavě, kdo ji za nás oddřel. Člověk totiž nemusí být historik, aby mu blesklo hlavou, kolikrát jen ve 20. století společnost dokonale vymetla se svými hrdiny. Nepotřebovala k tomu žádné fajnovosti typu žánrů, argumentů nebo faktů. K tomu, aby mohla i s čerstvými událostmi zacházet jako s klackem, potřebovala právě dvě věci, kterými odedávna disponuje kdejaký Pepek Vyskoč: pocit ohrožení a absolutní nedostatek studu.
Autorka je publicistka
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
