Zuzana Válková: O významu dobra značky Urob si sám

Dělníkova svěšená ramena naznačují, co si o úterním svítání na sklonku pandemického listopadu myslíme my všichni: teď je čas soustředit se na jídlo a fakt, že jsme ještě chvíli v teple. Pak zapípá pokladna, pauza na sebeúdržbu skončí, a co se zas bude dít tam venku, to ví jen pánbů.

Čtěte také

Zuzana Válková: O revoluční etiketě a právu vytočit vrchní sestru

Muž znenadání dostane ve frontě přednost. Tři položky se, koneckonců, přes pokladnu proclí rychleji než patnáct. Jeho postava se v reakci na gesto dramaticky promění: najednou vypadá vyšší i mladší, a to z něj není skoro nic vidět. Ke kase se protáhne tanečním krokem. Asi rumba. I dělník stojící za ním vypadá osvěžený. Když dostane nečekaně přednost taky – přeci jen, párky a půlka chleba, to je akce na patnáct vteřin –, proděkuje se do komického předklonu, zažertuje s pokladní a pokladní se nakonec usměje na mě.

Banality, které zachraňují život

Samozřejmě, že jde o kaskádu banalit, ale člověk se jich zoufale nechce vzdát. Ne proto, že je takový dobrák. Ale proto, že drobné doklady lidské příčetnosti mají ve dnech předcházejících vrcholu zdravotní a společenské krize hodnotu diamantu velikosti holubího vejce. I proto je vděčný, že může cizí matce s kočárem vyvléct půlku nákladu do schodů. A vzápětí lituje, že zapomněl podat ruku děcku, které ještě neumí samo nastoupit na eskalátor. Uvědomí si, jakou cenu má možnost pochválit zahradníkovi z Vojanových sadů túje a politovat metaře, které zastihlo první sněžení bez čepic na hlavách.

Čtěte také

Zuzana Válková: Buď vychytralý a vař jako Květoslav

Závěr listopadu roku 2021 a kulminující covidová vlna patří k obdobím, kdy se k ochromujícím pocitům zmaru přiznávají i lidé, kteří to jinak s výrony upřímnosti nepřehánějí. Frustrovanější jsou i ti, kdo si nedůvěru v lidstvo zvolili jako životní styl: procházet světem a šířit se o tom, že je plný blbců, má terapeutickou hodnotu zejména ve chvílích, kdy nám to někdo vymlouvá. Hledat dobrou zprávu v současné zpravodajské produkci je komický úkol: člověk se buď vypraví na servery, kde se pojednává výhradně o záchraně lachtaních mláďat – to je potvrzení vlastního zoufalství –, anebo se rozhodne čelit realitě, která ho v krajním případě dožene k lékům na úzkost.

Jak obnovit víru

Vrcholným číslem boje s blbou náladou je okamžik, kdy do svého internetového vyhledávače anglicky zadáte otázku „Jak obnovit víru v lidstvo?“ a zjistíte, že k ní existuje hned několik manuálů. Co na tom, že jeden je ustřelenější než druhý. Útěšné je, že problém podle všeho existuje. Manuály se však shodují v jedné věci: připomínají, že zatímco na objem zla ve světě člověk vliv nemá, objem dobra, překvapivě, ovlivnit dovede, protože ho může sám produkovat. Komu by to nestačilo a potřebuje slovo odborníka, i tady je, čím se ohnat.

Zuzana Válková|foto:Rudolf Kořínek

Britská psychologická společnost v roce 2019 upozornila na studii, ve které vědci z Cambridge a Kalifornské univerzity přišli s takzvanou funkční analýzou prosociálního chování v korporátním prostředí. Část zaměstnanců jedné společnosti tehdy dostala za úkol po dobu jednoho měsíce projevovat nahodilé laskavosti svým kolegům. A jak myslíte, že to dopadlo? No dobře, samozřejmě. Na to člověk nepotřebuje vědecký žurnál a ani vědět, co na to kontrolní vzorek pracovníků, na které nikdo extra hodný nebyl. Škoda jen, že se takový experiment nedá vyhlásit spolu s nouzovým stavem.

Aspoň že ráno v sámošce se dá zkusit leccos.

Autorka je publicistka