Zuzana Válková: O revoluční etiketě a právu vytočit vrchní sestru

Čtěte také

Do této krize jsme už vstupovali jako nemocná společnost, myslí si Tomáš Šebek z Lékařů bez hranic

„Však ta blbka musí být nemocná, když si myslí, že ji musí nosit. Dobře, žes’ ji pustil sednout, beztak to bylo sedadlo pro očkované,“ rozesmějí se jeho souvěrci zavěšení na oranžových tyčích a některým z nás začne tikat v oku. Skupinka výtečně naladěných antirouškařů se na Můstku rozpustí v mase těl mířících na Staroměstské náměstí, kde si s ostatními deseti tisíci neohrožených uspořádají předvánoční trhy se svařákem a deltou.

Inu, demokracie je sval, který se musí procvičovat, aby nám nezakrněl. Zatímco část občanů si do ulic vyráží připomínat ideje, které z Listopadu dělají zdaleka nejhezčí státní svátek, zástupy jiných se chystají předvést, že nejlepší ochranou proti kapénkové infekci je názor. A že pasivní agresivita je druh jednání, vůči kterému – naštěstí pro ně – neexistuje elegantní obrana.

Oběti covidu

Otázky etikety či společenského protokolu, obecněji snad civilizovaného občanského soužití, nepatří mezi ty, které bychom považovali za nejzávažnější oběti pandemie. Na prvním místě jsou lidské životy, na druhém ekonomika, na třetím… Seznam praktikálií by byl dlouhý. Ale i kvůli nim můžeme pod vlivem posledních zpráv propadat pocitům palčivého zmaru. Z veřejného prostoru mizí laskavosti a nahrazují je schválnosti. Tam, kde fungovala prosba, musí přijít hrozba. A tam, kde stačilo naznačit, je dnes třeba nařizovat. Jenže na lidi, kteří s okolím komunikují hrubou silou, nakonec něžné zacházení také nečeká.

Čtěte také

Zázračný recept neexistuje. Chceme se soustředit na neočkované a adresně je oslovovat, plánuje Kupka

Chirurg se zkušenostmi z válečných zón, lékař Tomáš Šebek, tento týden v rozhovoru pro deník Blesk českou veřejnost jemně upozornil, že zdravotníci, v posledním roce a půl zapřažení jako nikdo jiný, jsou „také jen lidé“. Co tím chtěl říct? Pacienti, kteří skončí v nemocnici, protože se rozhodli vrhnout covidu do náruče, prý mají zapomenout na projevy empatie.

Než se někdo začne rozčilovat: Tomáš Šebek tím neřekl, že se nemocným nedostane řádné péče, to v žádném případě, ale ještě vcelku diplomaticky pojmenoval následující okolnost: mnoha lékařům a zdravotníkům při pomyšlení na příšerné a mnohdy zbytečné šichty v covidáriích vře krev v žilách. Mají-li na to ještě energii, samozřejmě. Mnoho z nich už totiž muselo z přetížení vyhledat pomoc psychologů. Teď je čekají další Vánoce, které budou muset obětovat péči o lidi, kteří se – přinejmenším v případě hrdinsky odmítnutých roušek – rozhodli dělat revoluci olizováním záchodových prkének.

Zuzana Válková|foto:Rudolf Kořínek

A tak si člověk vybaví partu suverénů z pražského metra, jejich cit pro bonton i smysl pro veselí, a představí si, jak v krajním stresu prosí vrchní sestru v nemocnici, aby jim přišla pofoukat bebí. Všechnu dostupnou medicínskou podporu už dostali, ale ještě pořád se bojí, protože takové potíže s dechem, to je velmi nepříjemná věc. Starostlivost čekají od dámy, která v tu samou chvíli mohla se svými dětmi žmoulat těsto na cukroví nebo odpočívat s lahví vína u Netflixu.

Tak trocha revoluční odvahy v tom je, to se musí nechat...

Autorka je publicistka